Agresivní politika USA a Izraele na Středním východě

ZHN byly pouhou záminkou k válce v Iráku, aby Bush získal světovou podporu k válce, ale protože odmítl čekat na ukončení inspekcí, nepodařilo se mu to. Dnes je jasné, že ZHN nejenomže nebyly nalezeny, ale i z důvodu dlouholetého embarga irácká vojenská technika byla velmi zastaralá, a tak se irácká armáda, jak bylo očekávano světovou veřejností, nebyla ani schopna se bránit proti nejmodernější americké vojenské technice, dokonce nezvlétlo ani jedno jediné letadlo. Jak tato realita kontrastuje s tvrzením, že byl Saddam hrozbou nejen pro USA, ale pro celý svět a dokonce byl přirovnáván demagogicky k Hitlerovi? USA nevadí vůbec žádný despotický režim či diktátor, pokud s nimi spolupracují. Stejný scénář se vždy pravidelně opakuje.

Když bojoval Usama bin Ládin proti ruské vojenské přítomnosti v Afganistáně, měl plnou americkou podporu. USA mu celou dobu poskytovaly výcvik, zbraně i finance. Když se nakonec ukázalo, že je fanatický nepřítel i Západu, byla proti Afganistánu rozpoutaná válka. Bin Láden sice dopaden nebyl, ale Afganistán byl plošně rozbombardován, půda a vodní zdroje zamořeny uranem, následkem toho je obyvatelstvo postiženo těžkými a nevyléčitelnými onemocněními. Během války bylo zabito několik tisíc civilistů, které do počtu daleko přesáhly počet obětí z 11.září v New Yorku. Civilisté samozřejmě neměli nic společného s teroristickým útokem a ani s al-Káidou. Tariq Ali napsal správně v London Review of Books, že útočníci z 11. září nebyli vousatí negramoti z horských vesnic v Afghánistánu. Byli to vzdělaní středostavovští profesionálové z Egypta a ze Saúdské Arábie. Nebyl to protest od ubohých a chudých lidí na tomto světě. Afganistán byl uvržen do ještě beznadějnější bídy. Přitom se rozjařeně hlásalo, že likvidací Tálibánu bude v zemi nastolena demokracie. V tomto rozpočtovém roce uvolnily Spojené státy 10 miliard dolarů pro svých devět tisíc vojáků v Afgánistánu. Na hospodářskou pomoc Afgánistánu to bylo pouze 600 miliónů dolarů (Údaj z článku Vlna chaosu, Alain Gresh, Le Monde Diplomatique, 26.9.03).

Iráckého diktátora USA bez okolků podporovaly za války v Iránu. Rumsfeld tehdy byl několikrát v Bagdádu a se Saddamem si potřásali ruce. Amerika prodávala nebezpečné chemikálie do Iráku, přestože jich Saddám Husajn užíval k usmrcování Íránců a Kurdů, píše americký list Washington Post. List pak podrobně a šokujícím způsobem rozbírá, jak Spojené státy vybudovaly irácký vojenský potenciál, bez ohledu na osud lidí, které Saddám Husajn těmito zbraněmi zabíjel. Pro Američany byly vždy nejdůležitější jejich strategické zájmy.

Během pěti let - od října 1983 - použil Irák sto tisíc kusů střeliva, které obsahovalo hlavně hořčičný plyn (yperit), po němž se nejdříve vytvářejí puchýře na pokožce, a pak přímo v plicích, nervový plyn, který napadá nervový systém, a také kyanid. Zpočátku byly tyto plyny užívány v krajních případech proti íránským útokům, ale na jaře a v létě roku 1988 byly Iráčany nasazeny ve velké míře jako klíčový prostředek k dobytí ztracených oblastí. I když vláda Spojených států v té době věděla o nasazení chemických zbraní, přesto poskytovala irácké vládě výzvědné a vojenské plánovací služby, jak o tom 18. srpna tohoto roku podal zprávu Patrick Tyler na první straně The New York Times. Spojenectví se Saddámem bylo tak silné, že se Reaganově vládě podařilo přimět Bílý dům k tomu, aby zmařil záměr Senátu potrestat Irák za porušení Ženevského protokolu o chemických zbraních, který Irák také podepsal. (Dilip Hiro, The Nation)

Rolf Ekeus, který vedl v Iráku zbrojní inspektory OSN v letech 1991-1997 nedávno uvedl, že Spojené státy nejenom využívaly zbrojních inspektorů ke špionážním úkolům, ale také "vyvinuly tlak, abychom prováděli z iráckého hlediska rozporuplné inspekce tak, abychom se dostali do slepé uličky, která by ospravedlnila přímý vojenský zásah."

To, že Pentagon tehdy úmyslně zničil iráckou civilní infrastrukturu, spolu s uvalením barbarského emgarga, vyvolalo tak intenzivní utrpení, jemuž Západ nikdy neporozuměl. Koncem devadesátých let bylo k dispozici množství zdokumentovaných důkazů, že každý měsíc umíralo více než 6000 nemluvňat a dva čelní činitelé OSN odpovědní za humanitární pomoc pro Irák, Denis Halliday a Hans von Sponeck, odstoupili na protest proti skryté agendě protiiráckého embarga. Halliday ho nazval "genocidou".

Irák je zkouškou, která se každý den více přibližuje definici fašismu: spojení militaristického státu s podnikatelskou mocí. Jak se rozmáhá utrpení v Iráku, debatuje se o alternativách pro další dobývání, o Sýrii či o Íránu, jako by šlo o fotbalové mistrovství.(John Pilger,investigativní novinář, pracující více než 20 let pro britskou komerční televizi ITV)

Nynější útok dvou největších vojenských mocnosti proti demoralizovanému, nemocnému a většinou bezbrannému obyvatelstvu byl logickým pokračováním tohoto barbarství. Americké vládě nejde v žádném případě o svobodu národů ve světě a nastolení demokracie, ale pouze o její vlastní zájmy. Proto ji nevadí izraelské chemické, biologické a atomové zbraně, jen tyto jediné dvě země na celém světě je mohou vlastnit a USA také používat. Po první válce v Zálivu na následky použití neochuzeného uranu došlo v Iráku k lavinovému onemocnění rakovinou, nejvíce postižené byly děti, těch se také rodilo mnoho poškozených s různými deformacemi a další umíraly na nedostatek léků a potravin. Televizní stanice BBC tehdy odvysílala otřesné záběry na kost vyhublých iráckých dětí v bagdádských nemocnicích, umírajících dlouho po válce na rakovinu bez utišujících léků, některé stanice vysílaly rozhovory s postižemi Iráčany. To je směrodatný důkaz o zhoubnosti této zbraně na obyvatelstvo. (Webová stránka v angličtině na výsledky výzkumů odborníků pracujících ve výzkumu ničivých následků použití ochuzeného uranu www.eoslifework.co.uk/u23.htm)

V současné válce USA použily látku podobnou napalmu, se stejnými následky, aby vyřadily iráckou armádu a zamezily tak ztrátám na své straně. Oběťmi intenzívního a dlouhého bombardování Bagdádu a větších měst byli ovšem civilisté. Organizace Iraq Body Count k 17. srpnu 2003 napočítala 6113 až 7830 mrtvých civilistů od zahájení války a asi 20 tisíc zraněných během války samotné. Mnozí z nich jsou zmrzačeni, ale americké úřady odmítají jejich odškodnění. ( Washington Post, 31. 3. 2003 )

Řešení skutečných problémů třetího světa Bushovu administrativu absolutně nezajímá. A to je důvod, proč Iráčani od samého počátku Američanům nevěří. Irácký odpor není organizovaný jen postsaddamovskými přívrženci, o čemž se nás americká vláda snaží všemožně přesvědčit a neustále apeluje na to, že současný stav je pokračováním boje proti terorismu. Saddám neměl žádné vazby na Al-Káida, ani ji finančně nepodporoval, podporoval však Palestince, a to pro něho bylo osudné.

Přívrženci Saddáma zcela jistě bojují proti americkým vojákům, nic jiného jim totiž nezbývá, stejně je jejich osud zpečetěn, bezesporu oni provedli útok na budovu OSN, protože další skupiny ozbrojeného odporu se důrazně od něho distancovaly. Je však skutečností, že v Iráku dnes převládá všeobecný odpor proti okupaci. Iráčani moc dobře vědí, proč Američani přišli, že sice odstranili nenáviděný režim, ale nebylo to pro jejich lepší život. Ocitli se v nezvladatelném chaosu a nechtějí být dál potlačovaní Američany, kteří se k nim chovají bezohledně. Pět měsíců po válce jsou neustálé výpadky elektřiny a nedostatek základních potřeb. Národ s ohromným ropným bohatstvím musí přijímat almužnu dvaceti dolarů na měsíc a mnohdy ještě se zpožděním.

Je tragedií, že Američané neznají ani v nejmenším mentalitu muslimů. Je to úplně jiná kultura, založena na naboženství a zakládající si na morálce. A Američani ji tam na důkaz jejich svobody dovážejí násilnické a erotické filmy. Už dvakrát byla hozena bomba do kina při promítání těchto filmů. Zrovna tak reagovali na "svobodu" afgánského lidu, kde za Talibánu filmy byly zakázané. Američané je hned zásobovali stejným zbožím. Jak může jakýkoli národ, v nedostatku práce, potravin, elektřiny, pitné vody, žijící v chudobě, mít zájem o americkou brakovou kulturu? Jak se mohou například Iráčani smířit s tím, že v Iráku začínají obchodovat izraelské firmy a možná nebude tvat dlouho a budou dostávat i iráckou naftu?

K tomu Šaronova vláda provokativně prohlásí, že bude žádat reparace pro židy, kteří dobrovolně odešli z Iráku do Izraele a nechali tam svůj majetek. Je to bezmezná arogantnost, kterou si mohou dovolit jen v dnešním unipolárním světě. Palestincům byl v Izraeli zabaven veškerý majetek, když byli vyhnáni ze svých domovů krvavými masakry. Návrat uprchlíků Izrael kategoricky odmítá, přestože OSN o něm vydalo rezoluci. Tento požadavek je pro Izrael těžko uskutečnitelný, ale je povinen vyplatit reparace, o kterých hrobově mlčí.

Záhy poté, co se stal prezidentem G.W.Bush, oznámil, že odstupuje od Clintovova úsilí o mír na Blízkém východě. Tím prakticky poskytl volnou ruku Izraeli k anexi okupovaných území, která předtím předal palestinské autonomii. Vzápětí nato začaly izraelské tanky pálit na Palestince, kteří byli vyzbrojeni jen puškami. Už 14.5. Izrael zavedl totální blokádu okupovaných území a za dva měsíce zahájil útok po souši, po moři a ze vzduchu na pásmo Gazy a rozdělil toto území na tři části. Do května 2002 bylo 42% palestinského území na západním břehu Jordánu zabráno pro izraelské osídlení. V reakci na tento vývoj událostí arabské státy obnovily bojkot Izraele.

A tak nejenomže žádné reparace Izrael nezamýšlí zaplatit, místo toho během posledních dvou let totálně zdevastoval celé palestinské území, úmyslně zlikvidoval infrastrukturu, ministerstva a historické památky, jako například v Hebronu a v Ramallahu. Původní obyvatelé mají být plánovitě zbaveni své historie, jak v Iráku, tak v Palestině. Přitom izraelský stát sní o svém dávném velkém biblickém státě, přestože ze svého území Židé byli vyhnáni už z dob Římanů. Dnes má za jejich velkolepý plán platit krví palestinský lid, který podle rezoluce OSN v roce 1947 měl mít svůj vlastní stát a Jerusalém měl být mezinárodním městem, protože je křižovatkou tří náboženství. Tehdy arabské země vzápětí rozpoutaly válku proti Izraeli, protože nesouhlasily s jeho vznikem, ale to není důvod, aby status quo ante přetrvával i po padesáti letech. V roce 1967 v bleskové válce Izrael zabral další území, ale nic se tím nevyřešilo, stále se jen prolévá krev. Kdyby Izrael plnil dohody o míru, mohly oba státy žít v prosperitě. Tragédii je, že izraelská vláda nechce mír, chce si ponechat co nejvíce zabrané půdy. Mír ale rozhodně potřebují ke svému životu oba národy, pro oba je současná situace zkázou, i když pro Palestince nezměrně a nesrovnatelně větší.

Izraelská vláda vystavuje palestinský národ krutým represím, zbavuje ho těch nejzákladnějších životních podmínek, nutných k přežití, bombardováním, omezovaním přídělu vody (izraelský občan má desekrát větší příděl), ničením zemědělské půdy, zlovolným bouráním jejich domů s výmluvou na tunelování zbraní, přes tvrzení četných zahraničních dobrovolníků, že se jedná o normální civilní příbytky. Od svého vzniku Izrael soustavně ničí palestinské domy s tím, že nemají stavební povolení, ale povolení jim na žádost nevydají. Tomu se ve svých článcích věnuje Azmy Bishara, arabský poslanec v Knessetu, který při osobní obraně proti demolici jednoho obytného domu byl izraelskými vojáky postřelen.

Tak je hromadně trestáno veškeré obyvatelstvo, které je proti armádě bezmocné. Před několika dny 27 izraelských důstojníků odmítlo vzlétnout a bombardovat tzv. "teroristy", protože při něm jsou zabíjeni právě civilisté. A když izraelští vojáci mají příkaz spáchat atentát na nějakého předáka organizace Hamás? Odstřelí celý obytný dům, kde vždy zahyne nebo je těžce zraněna spousta civilistů včetně dětí. Často jsou tím poškozené i okolní domy. Nedávno se Izraelci pokusili udělat atentát na duševního vůdce Hamásu, šejcha Ahmada Jasína, který je nejenom v požehnaném věku, ale ochrnutý na vozíku, s těžkostmi i mluví. Byl dlouho vězněn v Izraeli a není to tak dávno, co byl propuštěn. A i takový člověk má být hrozbou pro tzv. demokratický Izrael. Tohle je skutečná tvář války proti terorismu.

Avraham Burg, který byl mluvčím izraelského Knessetu v roce 1999-2003 a dřívějším předsedou Židovské agentury pro Izrael, dokázal ve svém výborném článku "Konec sionismu", uveřejněném v nejrozšířenějším izraelském tisku Yediot Aharonot, pochopit důvody palestinského terorismu proti izraelským civilistům. Zatímco izraelská mládež se bezstarostně baví a relaxuje na diskotékách, v restauracích a kavárnách, Palestinci musejí polykat ponížení a hněv, zbaveni všech práv a lidské důstojnosti. Proto tam prolévají svou krev sebevražednými útoky.

Palestinský národ žije pod okupací v nepředstavitelných podmínkách, po zničení svých domovů mnoho rodin žije ve stanech o termosce s vodou, například v Rafahu. A zatímco si okupanti ve svém státě žijí na vysoké noze, rodiny Palestinců jsou rozděleny od sebe ostnatými dráty a Izrael staví betonovou zeď, která má oddělit jejich stát, ale zároveň tím rolníci byli připraveni o vlastnictví zemědělské půdy s vodními zdroji. Palestinské děti vyrůstají v bezútěšném dětství bez perspektivy a místo radostného dětství, které má být přirozeným právem, žijí beznadějný život v šedivých betonových uprchlických táborech, kde neustále prožívají bolest ze ztrát členů rodiny, hlavně otců a bratrů, a také bídu z nemožnosti nalezení práce. I ony tak do hloubky prožívají příkoří ze ztráty jejich původních domovů, kterou jim způsobila agresivní izraelská politika, která dodnes na jejich území staví další kolonie pro židovské přistěhovalce z různých koutů světa. K osídlování dochází těsně vedle trosek jejich domovů.

To nemá nic společného s tzv. bráněním terorismu, to je nutné pochopení jeho příčin. Všichni fanatici, svévolně používající terorismus jen ke svým zájmům, musí být po právu a veřejně odsouzeni k těžkým trestům. To se týká nejenom různých extrémistických organizací, ale také státního terorismu cíleného proti civilistům, který lidská společnost musí odsoudit jako zavrženíhodný. A nezáleží vůbec na tom, jestli se jedná o islámský, židovský nebo křesťanský terorismus.

Bezmezný útisk, nespravedlnost a uplatňování agresívní politiky, místo společného úsilí celého mezinárodního společenství k odstranění kořenů terorismu, nemohou nikdy terorismus vymýtit, ten tak bude dál bujet jako zhoubný nádor v nemocné lidské společnosti. Marně na růst světového terorismu poukazovali světoví myslitelé a míroví aktivisti v předvečer války v Iráku. Dokud lidé budou žít v příkoří a jejich nekonečně vleklé problémy se nebudou řešit komplexně a spravedlivě, nikdy žádné bezpečnosti se na světě nedocílí. Za hrubé ignoranství této dnešní reality na jedné straně a lidské přirozenosti se bránit proti útlaku a diskriminaci na druhé straně, můžeme bohužel zaplatit všichni bez rozdílu.