Kam se poděl selský rozum?

Jak je možné, že kromě několika jedinců (počítaných na desítky) nikomu nepřijde ten nepoměr (200000000 : 0) divný? Jak je možné, že se zdrcující většina lidí nepozastaví nad tím, že je jim masivně, veřejně a bez skrupulí vymýván mozek jedním směrem. Že nikdo nikdy oficiálně nevysvětlil jádro pudla, totiž čemu se vlastně upisujeme, jaké to bude mít důsledky a jaké jsou možnosti při nevstoupení do EU - a že to skoro nikdo (kromě těch par desítek jedinců) nepožaduje.

Naši lidé, kteří už mnohokrát v minulosti dokázali rychle vycítit za jednáním politiků všivárnu, jsou najednou slepí a hluší, když jde o všivárnu zrna nejhrubšího. Kdyby to bylo v Americe, mávl bych nad tím rukou. Nechť, řekl bych si, je to pro ně typické. Co může kdo chtít po Američanech? Nad Českem jen tak mávnout rukou nelze. Myšlení velké většiny lidí, kteří jsou jinak rozumní a mají přehled, se stáčí směrem ke katastrofě a skoro nikdo to nevidí. Důvody proti vstupu jsou přece tak logické, krystalicky jasné a srozumitelné, že není možné, že by na ně Češi neslyšeli. Naproti tomu důvody pro vstup jsou lživé, naivní, polepené pozlátkem povrchnosti a polopravd.

Proberme ještě jednou ve zkratce hlavní důvody proti.

Smlouva o vstupu

Smlouva o vstupu má prý 5000 stran (říká pan Kuras ve svém komentáři). Skoro na každé z nich je odkaz na jiný dokument, často mnohastránkový. Na těchto pěti tisících stranách jsou vyjmenovány stovky a tisíce podmínek, nařízení a zákazů, další nařízení a zákazy jsou v odkazech. Podpisem smlouvy se všechna tato ustanovení stávají pro stát závaznými. (Ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány Společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu...)

Kdo dokáže vyjmenovat alespoň desetinu těchto nových zákonů, přihlaste se.

Podepsáním se zavazujete dodržovat nejen tyto smlouvy, ale i smlouvy o smlouvách, a všechny smlouvy předchozí vedoucí ke smlouvám současným, jak se v dokumentu praví: "...ke smlouvám, které jsou neodmyslitelným předpokladem dosažení cílů Smlouvy o ES, jakož i k protokolům podepsaným stávajícími členskými státy o výkladu těchto smluv Soudním dvorem."

Ale to ještě pořád není všechno. Vy se také zavazujete, že budete dodržovat i všechny smlouvy budoucí, ať už budou pro republiku jakkoliv nevýhodné ("Nové členské státy... se zavazují připojit se ode dne přistoupení k jakékoli další dohodě uzavřené stávajícími členskými státy...") Jak může někdo souhlasit s tím, že bude v budoucnu souhlasit se vším, co druhá strana řekne?

Stále to ještě není všechno. Zavazujete se také k bezvýhradné podpoře Unie, lhostejno jaká bude její politika vůči Česku a nakolik to poškodí zájmy našich lidí. ("Členské státy podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie aktivně a bezvýhradně v duchu loajality a vzájemné solidarity... Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení...") To snad po nás nechtěl ani Brežněv!

Pro další rozbor si klikněte na výše uvedený komentář Benjamina Kurase.

Co je pro mne jako pro právního laika zcela neuvěřitelné a nepochopitelné, že nikde v této smlouvě smluv se nepraví nic o tom, jak může stát z tohoto společenství vystoupit. Vím dobře, i jako laik, že doslova každá smlouva obsahuje klauzule o tom, co se bude dít, když to nebude klapat. Tak např. při vzniku firmy je součástí zakládacích listin i popis likvidace firmy. Při vzniku každého obchodního vztahu bývá součástí smlouvy i klauzule o zrušení obchodu. Dokonce i mezinárodní smlouvy, např. ta o existenci NATO, obsahuje pasáže o vystoupení ze svazku, popř. zrušení celého svazku. V této smlouvě nic takového není. A nikomu to nevadí.

Naše suverenita

Stát se vstupem do EU vzdává své měny, svých zákonů, své Ústavy, své státnosti. O všech těchto věcech se bude rozhodovat cizinci, kteří sedí daleko a česky neumí říci ani dobrý den. Cituji z komentáře Jiřího Zahrádky:

Suverenitu lze chápat jako možnost občanů daného státu maximálně ovlivňovat podobu vnitrostátních legislativních norem. Podle Smlouvy z Nice a následných jednání bylo České republice přiděleno čtyřiadvacet mandátů v Evropském parlamentu (po rozšíření zhruba 3,3 procenta hlasů) a dvanáct hlasů v Radě EU (po rozšíření necelých 3,5 procenta). Těmito třemi a půl procenty hlasů budou moci občané České republiky ovlivňovat normy, regulující jejich každodenní život. Normy, kterých jsou v Evropské unii desetitisíce. Co to v praxi znamená? Když by všichni voliči i politici v České republice byli proti přijetí konkrétního nařízení či směrnice, mohli by uplatnit maximálně svá tři procenta hlasů. Že tak mohou být snadno přehlasováni, je snad jasné každému. A právní normy Evropské unie mají přednost před vnitrostátní legislativou, schválenou demokraticky zvoleným parlamentem. Je toto suverenita, která nám podle jeho článku zůstane i po vstupu do EU?

A ti cizinci, kteří budou o nás rozhodovat - a teď přijde vyvrcholení - nejsou voleni. Jsou dosazováni. Jinými slovy, rekrutují se z řad odložených, vysloužilých čelních politiků (zkrátka těch, kteří z nějakého důvodu nebyli zvoleni doma) členských států. Ale stále mají dostatečný vliv, takže je jejich kamarádíčkové z vyšších kruhů rádi pošoupnou na nové teplé místo. Vědí totiž, že i oni jednou budou to pošoupnutí potřebovat. A zde máte vysvětlení, proč skoro všichni politici táhnou za jeden provaz, co se vstupu do EU týče. Pro politika je politika zaměstnáním. Problém je v tom, že politika jako zaměstnání mívá časově vymezenou platnost. Po čase se i ten nejlepší politik přejí. Kam s ním? Nic jiného neumí, než pletichařit, lhát, krást, vládnout a nechat se korumpovat. Vstupem do EU se otevírají pro takového politika nové, netušené možnosti. Vše, čím škodil na úrovni státu, může uplatnit na úrovni celé Evropy. A nemusí se bát, že by ho občané nezvolili. Jak by mohli? Kdo z nich (prostých občanů Evropy) je schopen vyjmenovat alespoň pět členů některé evropské komise či subkomise? A i kdyby to věděli, jaký existuje v EU mechanismus, který by umožnil takového lumpa odvolat z funkce? A i kdyby takový mechanismus existoval, jak se domluví lidé žijící například v Itálii s těmi na severu Evropy, aby spojili své hlasy?

Byrokracie

Míra byrokracie bude (už je) v EU nesmírná. Nedosti na tom, že stát zaměstnává desetitisíce a statisíce lidí ve státních službách, v různých ministerstvech a komisích a poradních orgánech a v poradcích poradních orgánů. Nad tímto byrokratickým monstrem přibude další vrstva - ještě mnohem tučnější a nepřehlednější. Bude to mít nejméně dva zřejmé dopady:

(1) Nižší vrstva nebude odpovědna už vůbec za nic. Jakékoliv rozhodnutí (i své vlastní) může zdůvodnit (a také se to tak už u nás děje nejméně deset let) tím, že je to požadavek EU. Kdo z prostých občanů by měl čas a chuť jít do hloubky těch statisíců stránek různých evropských norem a zákonů, aby zjistil, zda to tak opravdu je?

(2) Někdo tu další vrstvu musí zaplatit. A ne málo. O tom, že to je vrstva netvořící hodnoty, snad není nutno diskutovat. Nevím, kolik procent z daní občanů půjde na financování evropských úřadů. Pomozme si odhadem. Kanadští občané financují svou vládu přibližně 17 procenty svých daní. Kdyby nad touto vládou byla ještě jedna vláda stejně velká, tak by to Kanaďany stálo nejméně dalších deset procent. O těch deset procent by se musely zvýšit daně - jak jinak? Jistě namítnete, že financování společné vlády nepůjde z jedné kapsy. Ano, to je pravda. Namísto 9 milionů Čechů bude tuto vládu financovat 300 milionů všech Evropanů. Ale vsaďte se o co chcete, že těch deset procent nárůstu daní po vstupu do EU přijde - lhostejno, kde nakonec skončí, nebo jak to zdůvodní. A cítím v kostech, že to postupně půjde na více než deset procent. A vždy to bude zdůvodnitelné. Odvolat se nebude kam.

Konkurence (nejen na úrovni firem, ale i na úrovni států)

Co existuje lidská civilizace, vždy existovala možnost jednotlivce (či firmy) odejít z místa, kde dosud žil, jinde, pokud na místě jeho bývalého působení panují nevyhovující podmínky, např.se tam dostala k moci vláda lumpů, která ničí své poddané nesmyslnými daněmi a drakonickými zákony. Pravda, existovalo údobí, kdy odejít nebylo snadné. Člověk musel prchat, nikoli jít, často za noci a tajně a doma zanechat všechno, co měl, včetně své rodiny. Ale vždy, i v dobách nejhoršího útlaku, platilo, že bylo kam jít. Vznikem monstrózního státu se podstatně zúžily možnosti. Nikdo nebude utíkat. Ne proto, že by kolem byly ostnaté dráty a minová pole. Nikdo nebude utíkat, protože nebude KAM utéci. Všechny státy budou stejné. Budou mít stejné předpisy, stejné daně, stejné peníze, stejnou finanční politiku, stejné pracovní zákony, stejné normy. A co je nejhorší - nic nebude superstát EU nutit, aby se měnil a vyvíjel. Nebude totiž nic, co by mu konkurovalo.

Uvedu úplně jednoduchý příklad: Kanada - Amerika. V Kanadě byly vždy tradičně mnohem vyšší daně než v USA. Vysvětlovalo se to různě: zdravotní péčí pro všechny (na rozdíl od USA), větší bezpečností občanů, lepšími sociálními výhodami. Ale lhostejno jak to kanadští politikové vysvětlovali, pravdou bylo, že mnoho mladých, schopných Kanaďanů a vůbec těch, kteří něco umějí, opouštělo tuto zemi nekonečných sociálních výhod a stěhovalo se raději do Ameriky. V Kanadě zůstávali jen ti, kteří byli na jejím sociálním systému závislí. Inteligence země - převážně lékaři, inženýři, schopní jedinci a schopné firmy - volili raději stát s menším sociálním zabezpečením, kde ale mohli spíše dokázat, že něco umějí, a kde také byli patřičně odměněni.

Posledních několik let existuje v Kanadě trend pozvolného snižování daní. Není to příliš, ale je. Stejně tak se politici začínají chovat malinko odpovědněji, co se státního rozpočtu týče. Úrok na státní dluh totiž tvoří podstatnou část rozpočtu (jednu dobu to bylo dokonce 47 procent, nyní je to "jen" asi 22) - a to se nutně muselo projevit v daňovém břemenu. Ty daně se nesnižují proto, že by nás kanadští politikové milovali. Nebo proto, že by se najednou chytili za nos. Začala blahodárně působit konkurence jiného státu.

Budou-li ale všechny státy mít stejné daně, co bude jejím občanům zbývat, než to, aby zůstali sedět na zadku a dřeli skřípaje zuby na svůj byrokratický, přebujelý státní aparát? Jak dlouho je to bude bavit, než si řeknou, proč já bych se snažil a makal, když za to mám stejně jako ten druhý?

Kdyby si Česká republika zachovala samostatnost...

Vstupem do EU propásne Česká republika jedinečnou příležitost stát se drahokamem Evropy. Její poloha uprostřed je nesmírně výhodná. Kdyby si podržela svou měnu a své zákony, je vysoce pravděpodobné, že by se v ní brzy začali usazovat schopní jedinci z celé Evropy, hledající únik před daněmi EU, nebo před její byrokracií či nesvobodou (odposlechy, šmírování, idiotské zákony a normy). Už teď je česká koruna vyhledávanou měnou. Také stále posiluje, a to navzdory rostoucímu zadlužení státu. (Věděli jste, že od revoluce posílila koruna vůči americkému i kanadskému dolaru zhruba osm krát, tedy o 800 procent? Přibližně osm krát se zvýšily ceny zboží, pravda, platy pouze pět krát, ale kurs koruny k dolaru zůstal stejný, jako za bolševika.) Faktem je, že investoři doslova škemrají po měně, která je relativně stabilní, a která patří státu, který není příliš zadlužen, a o jehož občanech se ví, že umějí makat.

Cituji z komentáře Viléma Baráka:

Zánik daňových rájů znesnadní přesun místa podnikání nebo bydliště do oblastí s nejlepšími podmínkami a nebudou existovat pozitivní vzory států, kde panují menší daně a regulace. Hrozí, že před slídivým státem nebude kam ukrýt peníze, což je jediná účinná odpověď občana na choutky politiků stále zvyšovat daně. Státy EU se dohodly na pravidlech zrušení bankovního tajemství, resp. na výměně informací o založení bankovního účtu občany jiných zemí v zájmu zdanění příjmů a kontroly jejich přiznání. Není již tohle dostatečný důvod k odmítnutí vstupu do EU? Podle odhadů odborníků mají jenom Němci ukryto v zahraničí 300 miliard euro. Proč nepřilákat tyto peníze tím, že se Česko stane oázou svobodného bankovnictví?

Zavedení jednotné evropské měny zúžilo prostor k hlasování peněženkou, tj. útěku za kvalitními penězi např. německou markou. Konce zestátněných peněz jsou ale úplně stejné v Evropě, jako v Jižní Americe a nevěřme, že "argentinský" bankrot není v Evropě možný. Se vstupem nových zemí do EU se rozhodovací centrum vzdálí úplně mimo dosah občanů. Dovedu si představit kampaň za odstoupení českého zkorumpovaného ministra. Co však s prodejným bruselským komisařem? V této souvislosti je úsměvný argument eurofilů, že vstupem do EU se v Česku sníží míra korupce. Poslední politbyro EU muselo odstoupit celé právě kvůli korupci a sídlem EU pravidelně otřásají skandály. Není divu, vždyť regulace, zákazy a nařízení jsou přímo živnou půdou pro úplatky.

Česká republika mohla být druhým Švýcarskem. Je nesmysl tvrdit, že švýcarský blahobyt je zapříčiněn jeho bankovnictvím. Bankovnictví je zde zdrojem pouze 4,2 až 8,9 procenta příjmu švýcarské vlády. Ten zbytek tvoří cizinecký ruch a schopné ruce jeho občanů. Obojí máme.

Finančí zisk, nebo ztráta?

Toto je oblíbený argument všech proevropských maniaků. Česká republika prý finančně získá na tom, že bude členem EU. Podle nich budeme až do roku 2006 platit méně, než kolik dostaneme. Opravdu? A co bude po roce 2006? Kolik roků budeme dostávat více, než vydáme (odpovím za vás: tři) a kolik roků nás čeká, kdy naopak budeme platit více, než dostaneme? Opět odpovím za vás: Je to malinko více než 3 roky. Asi tak 30, ale možná i 300.

A co ty první tři roky? Podívejme se, jak to je doopravdy. Opět cituji z komentáře Mojmíra Hampla ze stránek Euroskeptiků:

Už v roce 2004 bychom měli do rozpočtu EU zaplatit zhruba 19 miliard korun (v dalších letech ještě o 10 miliard více -- rozdíl je dán tím, že v roce 2004 nebudeme v EU celý jeden rok). Tyto peníze budou přímým výdajem státního rozpočtu (do EU se odvádí veškarý příjem z cel, část nepřímých daní).

Avšak peníze, které budeme takzvaně dostávat "nazpět" z EU (v roce 2004 asi 24 miliard korun), už povětšinou nebudou peníze, které přijdou přímo do státního rozpočtu. Nebude možné o nich politicky diskutovat, "přerozdělit" je doma podle domácích politických preferencí a vést v parlamentu diskusi, zda je dát na školství či na dálnice.

Peníze z EU jsou z větší části prostředky, které musí jít na předem definované účely a připravené projekty v jednotlivých resortech , které často navíc vyžadují kofinancování z české strany - tj. abychom získali 1 korunu z EU, musíme sami 0,25-0,50 koruny přidat z vlastního (což samo o sobě je také negativní zprávou pro rozpočet). Hlavní část peněz z rozpočtu EU tak bude dodatečným bonusem pro jednotlivé "EU preferované" resorty (zemědělství, místní rozvoj, životní prostředí), ale o tento dodatečný bonus se nijak nesníží jejich běžné potřeby a výdaje! V rozpočtu tak vznikne díra.

Ukažme si to na příkladu roku 2004: v tomto roce odvedeme přímo ze státního rozpočtu 623 miliony EUR do EU (19 miliard korun) do společného rozpočtu EU. Z fondů EU sice dostaneme 801 milionů EUR; (24 milirad korun), ale pouze 300 milionů z nich půjde do státního rozpočtu. Zbylých 501 milionů bude mít přesnou "doručenku" a bude mimo moc domácího přerozdělení. Rozdíl mezi 623 a 300 milony EUR, tj. 323 milony EUR (9,7 miliardy korun) bude čistá díra ve státním rozpočtu. Ta se bude navíc postupně v čase zvětšovat s tím, jak se bude zmenšovat podíl peněz, které budou přicházet přímo do rozpočtu (viz roky 2005-2006).

Závěr

Našel bych ještě desítky argumentů proti. Stačí si přečíst pár článků ze stránek euroskeptik.cz (odkud jsem dnes převážně čerpal náměty) a budete mít argumentů plnou hrst. Jsou podloženy nejen poměrně kvalifikovanými ekonomickými rozbory, ale - a to hlavně - obyčejným zdravým selským rozumem. Ale ať se snažím jak se snažím, nejsem schopen najít jediný argument pro vstup, který by obstál tomu obyčejnému selskému rozumu.