Sudetský problém budeme muset jednou řešit

Je pravdou, že způsob, jakým k odsunu došlo, nebyl košer. Očití svědkové hovoří o ponižování, krutém zacházení, znásilňování, bití. V mnoha případech šlo o akt msty, v dalších případech o akt rabování a zlodějství, nebo obyčejné touhy po majetku. Do pohraničí tenkrát mířili nejen chudáci, kteří přišli o majetek (nebo nikdy žádný neměli), ale i dobrodruhové a kriminálníci hnáni vidinou snadného zisku. Řada těch, kteří zabírali majetky, často dokonce v době války přímo s německou mocí kolaborovala. Jen si vzpomeňme, kolik českých a slovenských občanů tenkrát lživě tvrdilo, že pracovalo v odboji.

Oběťmi byly přitom v mnoha případech lidé, kteří žili na příslušném místě i déle než generaci, a vůči Čechům nevystupovali nepřátelsky.

Na druhé straně není pochyb o tom, že část sudetských Němců přispívala k atmosféře nenávisti rozdmýcháváním národnostních sporů podle instrukcí nacistů před obsazením Československa.

Jak dnes oddělit zrno od plev? Jak lze po více než padesáti letech doložit, že žadatel nekolaboroval s nacisty? Řada písemností byla zničená, ztracená, pozměněná, falšována.

Při zjišťování spolupráce s nacisty bychom [V1]u žadatelů měli zkoumat jejich chování nejen za války ale z období ještě před válkou. Lze něco takového dnes věrohodně zjistit? Žijící svědci, pokud se vůbec najdou, budou ve věku osmdesáti let a výše. Je možno jim věřit?

Německá strana navrhuje posunout počáteční rok uplatnitelných nároků z 1945 na 1939 v zákonu o restitucích. To by sudetským Němcům umožnilo vznést legální požadavky na jejich zabavený majetek a eventuálně jej obdržet zpět či být za něj kompenzován.

Otevření tohoto problému je ale jako otevřít plechovku s červy.

Tím, že problém sudetských Němců nebyl vyřešen v časech bezprostředně po válce, bylo zaviněno, že problém rostl namísto toho, aby se na něj zapomnělo. Němci jej dodnes chápou jako příkoří - a přiznejme si, že částečně právem.