Otevři se, paměti

Pochopitelně, máme na mysli události z 18. října 1980. Toho dne se budoucí šéf CIA střetl v Paříži s představiteli teroristického režimu, aby připravil půdu pro cynickou manipulaci s americkými prezidentskými volbami.

Jestliže by občan Spojených států soukromě, bez pověření své vlády, vyjednával s cizí vládou, kvalifikovalo by se to za normálních okolností jako vlastizrada. To ale Georga Herberta Bushe a Williama Caseyho nezneklidnilo natolik, aby se nesešli s mullahy Ajatolláha Chomejniho k diskuzi o tématu zajímajícím obě strany. Šlo o osud dvaapadesáti Američanů, držených jako rukojmí v Iránu. Přáním pánů Bushe a Caseyho bylo, aby tito lidé zůstali rukojmími nejméně do konce listopadu. Tehdy totiž vrcholil duel mezi prezidentem Jimmy Carterem a jeho republikánským rivalem Ronaldem Reaganem.

Republikáni byli vyděšení možností "říjnového překvapení", totiž toho, že by se Carterově diplomacii podařilo osvobodit rukojmí ještě před listopadovými volbami. Takže Bush, který v té době kandidoval na úřad Reaganova viceprezidenta, spolu s Caseym byli tajně vysláni do Paříže, aby Iráncům nabídli výhodnou smlouvu. Jejich podmínkou bylo, aby Američané zůstali zadržováni až do doby, kdy bude Reagan pevně v úřadu. Výměnou by nově zvolená Reaganova administrativa tajně podporovala Chomejního režim americkými zbraněmi.

Smlouva vyvolala v Teheránu vášnivou debatu. Sekulární revolucionáři, kteří pomáhali při odstraňování šáha, nechtěli mít se zadrženými Američany nic společného. Ale náboženským extremistům, kteří tehdy měli rozhodující slovo, se tato úmluva zamlouvala.

A proč ne? Mullahové měli s extrémními konzervativci mnoho společného. Obě skupiny nenávidí téměř všechny formy západní modernosti (kromě pokroku ve vojenské technice, ten přijímají s otevřenou náručí). Obě skupiny odmítají osobní svobodu, sociální hnutí, sexuální otevřenost, zpochybňování tradičních autorit a nesnášejí rouhání před primitivní představou boha v nebíčku, kterého slepě uctívají.

Ajatolláh se tehdy postavil za Bushe a Reagana. Iránci podrželi americké rukojmí po celý průběh voleb, dokud vítězný Reagan nesložil prezidentský slib. Carter byl pranýřován, že nebyl schopen osvobodit rukojmí, což přispělo k jeho pádu. CIA, ochromena Cartrovými reformami a jeho občasnými záchvaty potřeby lidských práv, kdy jmenoval různé komise pro vyšetřování její činnosti, byla zpátky pevně v sedle. Měla v Bílém domě svého muže - byl jím Bush. A její starý přítel Casey se stal jejím novým vůdcem.

Irán dostal dobře zaplaceno. Sofistikované zbraně proudily do rukou extrémistického režimu často prostřednictvím izraelské výzvědné služby. Takto utvořený kanál se ukázal k nezaplacení, když o několik let později Reagan-Bushova administrativa použila zisku z něj plynoucích k podpoře svého drogového obchodu a vycvikových teroristických táborů v latinské Americe - známý Irán-kontra skandál.

Nakonec byla americká veřejnost i iránští mullahové stejně přelstěni. Zatímco do Teheránu proudily zbraně, Bush a Reagan v tichosti podporovali i Chomejního úhlavního nepřítele, Saddama Husseina. Nejen že mu dodávali zbraně, ale podporovali jej logisticky i v době, kdy při invazi do Iránu trávil vojáky a civilisty bojovými plyny. Když se Bush starší usadil v Oválné pracovně, poslal do Iráku tuny materiálu použitelného nejen pro mírové účely, ale i pro přípravu a vývoj biochemických a jaderných zbraní. Jestliže, a to jestliže je zdůrazněno, tedy dnes Irák představuje nějakou hrozbu, je to částečně i kvůli George Bushovi a jeho starým přátelům, kteří si pohrávali s volbami v roce 1980 a kvůli "stínové vládě" ochotné k tajné válce, ohrožení životů a zradě Američanů a celého světa.

Několik zlomků této temné pravdy se objevilo během posledních dnů vyšetřování iránského kontra skandálu před kongresem. Zrádná intervence republikánů a jejich kolaborace s mullahy byla potvrzena z několika důvěryhodných zahraničních i domácích pramenů, včetně dvou národních vůdců. Jedním byl Abolhassan Bani-Sadr, který jako tehdejší iránský prezident byl do jednání plně zasvěcen. Druhým byl budoucí ruský První ministr, Sergej Stepašin. Tehdy stál v čele nejvyšší komise bezpečnosti a obrany Sovětského svazu. Vyšetřující komisi kongresu předal podrobné materiály týkající se spojení Reagan-Chomejni, nashromážděné sovětskými výzvědnými službami.

Vícero svědků (spolu se zprávou Stepašina) zaznamenalo Bushovu přítomnost nejméně jeden den při jednání v Paříži. Je známým faktem, že Bush tehdy zmizel z kampaně v plném proudu právě v době konání pařížské schůzky. Později to zdůvodňoval tak, že si vzal den volna kvůli návštěvě dvou rodinných přátel. Nicméně vdova po soudci nejvyššího soudu, která měla být jednou z těchto dvou navštívených přátel, uvedla, že k návštěvě Bushe tehdy nedošlo. Bush odmítl jmenovat svého druhého přítele, nesplní-li kongres podmínku, že se dotyčného nebude na tuto návštěvu ptát.

Kongres poddajně souhlasil. Nebylo předvolání, nebyla velká porota, nebyli bojovníci Kenta Starra (který se později s takovou vehemencí rýpal v soukromém životě Clintona), kteří by ověřili Bushovo tvrzení: pouze tichá dohoda nejvyšších, že se každý bude starat o své věci. Stepašinova zpráva byla odmítnuta; dokonce i přímé a velmi detailní informace Bani-Sadra byly označeny za druhořadé. Další svědectví byla pohřbena v obskurních zprávách a nedůležitých svědectvích, dokud je neobjevil investigativní reportér Robert Parry. Ten je zveřejnil na svých stránkách http://www.consortiumnews.com/archive/xfile.html.

Takže ano, vzpomeňme jedenáctého září obětí agresivního teroru a hrdinů, kteří obětovali své životy v boji za jejich záchranu. Ale vzpomeňme rovněž října 1980, kdy cyničtí manipulátoři pomohli vytvořit svět, kde takové šílenství prosperuje.