Jean Chretien možná vstoupil na tenký led

Palcové titulky ve většině celostátních kanadských novin v minulých dnech oznamovaly, že "Chretien vyhodil Paula Martina!" Nejsem si jistý, zda a nakolik je taková zpráva důležitá pro nekanadské občany, ale protože jsme se už dlouho ve Zvědavci nevěnovali situaci na kanadské politické scéně, pojďme si to rozebrat.

Jean Chretien (správně se píše Chrétien, narozen 1934) je předsedou Liberal Party of Canada (obdoba ČSSD v Česku). V roce 1993 vyhráli liberálové volby a zajistili si většinovou vládu (177 křesel). Chretien se stal Prvním ministrem. Tuto funkci vykonává (k nemalé nespokojenosti mnohých) až do dnešních dnů. Volby v roce 1997 znovu zajistily liberálům většinovou vládu (155 křesel) a roku 2000 byli liberálové potvrzeni jako vedoucí strana potřetí, dokonce s ještě větší převahou (172 křesel), než ve volbách předchozích. Tyto úspěchy stouply Chretienovi do hlavy.

Jako vůdce je Chretien úspěšný. Po celých devět let se mu daří proplouvat úskalími vysoké politiky. Nikoho příliš neurazí, což není ani tak dáno jeho diplomatickými schopnostmi jako spíše tím, že žádný vlastní názor nejspíše ani nemá. Chretien je zkušený politik, který ví, jak se pohybovat, aby nešlápl příliš vedle. Přesto začíná působit unaveným dojmem. Bylo to zřejmé např. v televizním přenosu předvolební debaty posledních voleb, kde se utkal s protikandidáty opozičních stran a kde musel hovořit z hlavy a bez pomoci týmu svých poradců.

Posledních pár let vyplouvají na povrch korupční aféry vysokých čelních liberálů jedna za druhou, včetně podivných transakcí samotného Prvního ministra. Chretien musel už několikrát vzdorovat nařčení, že protěžuje své kamarády a voliče ve svém okrsku. Důkazů bylo sneseno dosti a jsou přesvědčivé. Přesto se Chretienovi podařilo všechna nařčení odrazit.

Paul Martin (narozen 1938) začal s politikou poměrně pozdě - až v roce 1988, ale jeho politická kariéra byla dosti strmá. Už o dva roky později končí jako druhý při volbách vůdce liberálů. Tenkrát v roce 1990 vyhrál Chretien. Ten zřejmě brzy odhadl potenciál svého soka a rozhodl se, že si možného nepřítele raději zaváže. A tak jej roku 1993 jmenoval ministrem financí. Po celou dobu oba muži vycházeli spolu na veřejnosti dobře. V tomto týdnu jej ale Chretien neočekávaně jeho úřadu zbavil. Dříve, než se dostaneme k tomu, co se stalo, podívejme, jaký byl Paul Martin ministr.

Martinovi se přičítá k dobru to, že byl schopen nejen zastavit nárůst federálního dluhu, ale dokonce dva (nebo tři?) roky po sobě uložit do státní pokladny více, než odtamtud stačila vláda vybrat. Takový úspěch neměl od roku 1970 nikdo. Je otázkou, nakolik je to zásluha samotného Paula Martina a nakolik za to Kanada vděčí dobré ekonomické situaci celého Severoamerického kontinentu v uplynulých letech.

Ať už byla Martinova zásluha na snížení federálního dluhu skutečná nebo hypotetická, pravdou je, že Paul Martin je jedním z mála politiků, na které se dá dívat, aniž by při tom divák cítil dávivý efekt v oblasti žaludku. Paul Martin se dá - na rozdíl od prvního ministra - dokonce chvíli poslouchat. Má určité charisma.

Jak už jsem řekl, Martina je chválen za vyrovnaný státní rozpočet. Méně se už mluví o tom, že pod jeho vedením utrpěl kanadský dolar bolestivý propad vůči jiným světovým měnám, najmě vůči americkému dolaru. Bývaly doby (1970) kdy byl tento dolar ceněn výše, než americký. Když liberálové přišli v roce '93 k moci, byl jeho kurs vůči americkému 0,78 : 1. Po devíti letech vlády je jeho hodnota pouhých 0,64 : 1. Devalvace o 18 procent je znát. Ale hodnota kanadského dolaru není předmětem tohoto článku.

Už při posledních volbách v roce 2000 se spekulovalo o možnosti, že by stárnoucího Chretiena nahradil ve funkci Prvního ministra Paul Martin. Chretien odstoupit odmítl.

Martin, který má hodně svých příznivců, zjevně hraje dvojí hru. Oficiálně popřel, že by o křeslo prvního muže strany (a eventuálně i Prvního ministra) usiloval. Současně ale pokračoval v organizování finanční sbírky pro svou příští kampaň. To se pochopitelně jeho šéfovi, který v něm vidí svého konkurenta, nelíbilo. Několikrát jej vyzval, aby se sbírkou přestal.

Když se tak nestalo, Chretienovi došla trpělivost. Využil svého práva a Paula Martina zbavil funkce ministra financí a vyloučil jej tak z vnitřního kruhu nejmocnějších mužů v zemi.

Takové jasné vypovězení boje pochopitelně podráždila nejen Martina samotného, ale i jeho početné přátele. Zatím se zdá, že je klid před bouří. Členové strany stojící na straně Paula Martina zřejmě nehodlají otevřeně vystoupit a odepřít Chretienovi poslušnost. Ve straně panuje obava, aby otevřená vzpoura a následné propírání špinavého prádla neodradilo příští voliče. Všichni si ještě velmi dobře pamatují podobnou situaci v Alianci, kde nedávno část vnitřních členů strany vypověděla tehdy úřadujícímu Stockwell Dayovi poslušnost a žádala jeho odstoupení. Stockwell Day odmítl. Následoval bolestný rozkol, krize a pokles preferencí Aliance až na hranici 10 procent. Tomu se zřejmě poučení liberálové snaží zabránit. Nicméně nespokojenost s Chretienem doutná pod povrchem.

V únoru příštího roku se chystá sjezd strany, na kterém dojde k hlasování o důvěře. Nezíská-li současný První ministr dostatek hlasů, bude muset ze svého postu vůdce strany odstoupit. Neobjeví-li se nikdo jiný, bude jeho nejpravděpodobnějším nástupcem Paul Martin.

A zvítězí-li strana počtvrté ve volbách chystaných na rok 2004, může být Paul Martin příštím Prvním ministrem. K tomu je zatím ještě dost daleko, ale karty už jsou rozdány. Obecná nespokojenost s Chretienem vzrůstá nejen uvnitř strany, ale i mezi obyvatelstvem. Překvapilo mne, že všechny politické komentáře v novinách, které jsem četl, ať už z levé nebo pravé strany politického spektra, naznačují přání, aby Chretien už konečně šel.

Osmašedesátiletý Jean Chretien se živí politikou od roku 1965. Za dlouhou dobu své politické kariéry byl v podobné situaci už vícekrát - a pokaždé z ní vyšel jako vítěz.. Má pověst muže, který přežije vše. Uvidíme, zda mu to vyjde i tentokrát.