Politik by měl pěstovat umění odejít včas

Ontarijský premiér Mike Harris oznámil svou rezignaci. Po šesti letech ve funkci nejvyššího šéfa provincie a dva roky před ukončením svého mandátu tento politik dosti neočekávaně odchází. Důvody jsou prý osobní.

Před dvěma roky se rozešel se svou ženou Janet (po pětadvacetiletém manželství) a začal se ukazovat se svou novou přítelkyní Sharon Dunn. Nyní tedy u něj došlo ke zlomu. Opouští svou přítelkyni a hodlá se vrátit zpátky ke své ženě a ke svým dvěma synům. Součástí jeho rozhodnutí je také odejít z lukrativní a záviděníhodné pozice premiéra nejbohatší a nejlidnatější provincie Kanady. Zdá se, že má na tom podíl paní Harrisová, která si, zdá se, postavila podmínku buď rodina nebo politika. Obojí mít nelze. Mike Harris zvolil rodinu.

Něco málo z jeho politického života

Mike Harris

V okamžiku, kdy se v roce 1995 na scéně objevil Mike Harris a jeho common sense revolution - revoluce zdravého rozumu, jak to nazýval, byl provinční dluh kolem 100 miliard. Daňové zatížení Ontária bylo druhé nejvyšší v Kanadě. Byrokracie vlády bujela, řada provinčních úřadů duplikovala práci federálních úřadů. Školství bylo pod kontrolou silných odborů, jejichž jedinou snahou bylo vyřvat si co nejvyšší sociální výhody a platové zabezpečení. Ostatně odbory vládly všude díky nesmírně pro-odborářský založenému Bob Raemu, který stačil (mimo zhuntování ekonomiky) ještě vydat několik provinčních zákonů, umožňující zakládání odborářských buněk i tam, kde o ně nestáli ani samotni zaměstnanci. Rozhazovačnost byla na pořadu dne.

Mike Harris se bez velkých slov pokusil vyčistit Augiášův chlév. Začal prosazovat odpovědnější fiskální politiku provincie. Jeho snahou bylo vyrovnat rozpočet, aby vydání nepřesahovalo příjmy. Podařilo se to, myslím, hned druhý rok (opravte mě, mýlím-li se v době). Následovalo progresívní snížení daní z příjmu (až o 30 procent) i korporačních daní. Ekonomika provincie, dušená předchozí vládou levicových snílků, reagovala expanzí. Vyšší ekonomická aktivita se zpětně projevila vyššími příspěvky do provinční pokladny. Ukázalo se, že revoluce zdravého rozumu funguje. V roce 2000 už provinční pokladna vykazovala druhý rok po sobě přebytek, takže Harris rozhodl peníze navíc vyplatit občanům provincie. S tímto gestem jsem nikdy nesouhlasil, šlo o vyloženě populistické gesto. Bylo by mnohem lépe, kdyby Harris převedl přebytek na umoření dluhu, který stále ještě existoval, ale budiž.

Omezil vliv odborů, zavedl na školách povinné provinční testy znalostí a pokusil se zkvalitnit výuku studentů. Snížil výdaje na různé nesmyslné sociální programy, čímž vzal vítr z plachet uřvaným militantním skupinám bojujícím proti chudobě. Ta, podle těchto skupin, měla být odstraněna státními podporami z kapes daňových poplatníků. Nemakačenkové a flákači, kterých máme v Ontariu požehnaně, to měli za Harrise poněkud těžší. To se jim samozřejmě velmi nelíbilo a Harris si tak udělal řadu nepřátel. Nejvíce se Harrisovi vytýká právě omezení financování ve zdravotnictví (neprávem). Přetížené, byrokratické, neefektivní socialistické zdravotnictví, jaké v Kanadě máme, nikdy nefungovalo, ale Kanaďané odmítají byť jen jeho částečnou privatizaci. To je pozůstatek socialistické filozofie z období Pierra Trudea, který jim naočkoval, že všichni musíme mít nárok na stejnou (nefunkční a přetíženou) zdravotní péči.

Harissovi odpůrci mu rovněž vytýkají částečnou vinu za aféru s kontaminovanou pitnou vodou v městečku Walkerton v Ontariu. Na jaře tohoto roku se do pitné vody pro městečko dostaly bakterie Escheria Coli. Sedm lidí zemřelo, 2300 jich bylo postiženo. Harris prý za to může tím, že úspornými škrty zrušil existenci státních zkušeben a nahradil je soukromými. Ty sice správně přítomnost bakterií ve vodě zachytily, ale neměly ze zákona povinnost informovat veřejnost. To měl udělat příslušný manažer v úpravně pitné vody, ten se na to ale vykašlal.

Nutno přiznat, že se Harrisova vláda strefila do období celosvětové prosperity a všeobecného růstu. Nelze tudíž všechny pozitivní ukazatele připisovat pouze Harrisovi. Rovněž nutno upozornit, že svou odpovědnou fiskální politikou Harris neobjevil žádnou Ameriku. Stejný přístup ke státním financím úspěšně pěstoval už několik let v Albertě tamější premiér Ralph Klein. Harris pouze napodobil svého kolegu.

Co se nepovedlo

Harris ustoupil v boji s učitelskými odbory. Tam byl nepřítel silnější. Částečně se sice podařilo školství reformovat, ale ne natolik, nakolik bylo třeba. Rovněž byrokracie státních úředníků zůstala téměř stejná.

Za Harrisova vedení Ontario přijalo drakonický zákon protlačený feministkami (a jejich poskokem, Jimem Flahertym, nyní čerstvým kandidátem na úřad premiéra) o vyvlastnění mužova majetku a převedení na ženu, kdykoliv o to tato požádá. Viz článek Stačí zvednout telefon a muž přijde o veškerý majetek.

Neudělal nic pro vyvražďování medvědů a další divoké zvěře v provinčních parcích. Rovněž se nikterak nepokoušel o zlepšení zákona na ochranu zvířat, který je už řadu let naprosto nedostatečný.

Závěr

Jako jeden z mála v jeho branži byl často viděn bez tradiční uniformy politika (obleku a kravaty). Jeho projevy se daly natolik poslouchat, že mi při nich nevyskakovala vyrážka a nenutilo mě to ke zvracení - jinak tyto pocity fyzické nevolnosti mívám kdykoliv zaslechnu blekotat např. takového Chretiena. Leccos by se dalo Miku Harrisovi vytknout, ale suma sumárum, udělal kus dobré práce. Friedrich Nietzsche řekl: "A každý, kdo chce míti slávu, nechť se v pravý čas rozloučí se svými poctami, nechť pěstuje těžké umění, aby v pravý čas - šel." On sice Nietzsche hovoří o smrti, ale jeho myšlenka se dá aplikovat i na život a kariéru politika. Odchod politika z vrcholu do normálu je také svým způsobem smrt, byť ne fyzická.

Díky Mike. Díky za to, co jsi udělal dobrého i za to, že dokážeš odejít. Kéž by umění obého ovládalo více politiků.