Ontárijský úspěch pokračuje - ale lze mluvit o úspěchu při setrvajícím dluhu 114 miliard dolarů?

Ministr ohlásil 67 různých daňových úlev. Pocítí je nejen velké korporace, ale i malí a střední podnikatelé, lidé s vyššími příjmy a ti, kteří si kupují poprvé vlastní dům. Co se týče snižování daní, tvrdím totéž, co jsem říkal v případě federálního rozpočtu: Kanaďané si snížení určitě zaslouží, ale mělo se s tím počkat na dobu, kdy bude ekonomika v útlumu. Snížení daní je totiž stimulem, pobídkou pro ekonomiku (která už je i tak přehřátá), aby šlapala ještě více.

Ke zmírnění krize ve zdravotnictví ontárijská vláda vrací do tohoto resortu šest miliard, o které byl resort připraven v roce 1994; navíc přidává dalších 1,4 miliardy dolarů. Podle ministra bylo v Ontáriu v minulém roce vytvořeno 199 tisíc nových pracovních příležitostí (neříká se, zda dočasných) a celkový příjem z daní byl o 5 miliard vyšší, než bylo původně plánováno.

Vůdce sociálních demokratů pan Howard Hampton (jehož strana zanechala současné vládě rozpočtový deficit přes 11 miliard) si ovšem neodpustil kritizovat rozpočet pro jeho "corporate gifts" (dárky korporacím) a selhání v oblasti zdravotnictví a vzdělání.

Vláda se chystá rozeslat občanům Ontária šeky s částkami mezi 25 až 200 dolary - něco jako dividendy. Tato akce bude stát vládu miliardu dolarů. Podle premiéra Mike Harrise jsou to peníze, které patří lidem a vláda je také chce lidem vrátit.

Nejsem si jistý, zda se nejedná spíše o populistické gesto. Vždyť částka na šecích bude relativně malá a nikdo z ní nezbohatne. Snad by bylo lépe použít nadbytečné peníze na vyplacení enormního ontárijského dluhu, který v březnu dosáhl 114,1 miliardy dolarů. V přepočtu na obyvatele tak každý občan Ontária včetně kojenců dluží 9 780 dolarů. Upozorňuji, že jde o provinční dluh. Mimo to ještě existuje kanadský federální dluh dalších 577 miliard, (dalších 20 tisíc dolarů v přepočtu na hlavu). V kombinované zadluženosti tak občané Ontária dluží celkem 30 tisíc dolarů na jednotlivce - zadluženost, která zřejmě nemá ve světě obdoby. Pro srovnání: každý občan USA dluží pouze asi 4 000 dolarů po přepočtu na hlavu. Samozřejmě, že za půjčené peníze platí vlády (potažmo její občané) těžké peníze na úrocích a o ty peníze pak musí být vyšší i daně. Jen si to spočítejte: při sedmiprocentním úroku každý občan Ontária splácí ročně 2 100 dolarů navíc do státní pokladny (ve skutečnosti dvojnásobek, protože povinnost platit daně mají pouze výdělečně činní a těch je v Ontáriu polovina populace, 5,1 miliónu) - peníze, které jdou pouze na splácení úroků. Bráno z tohoto pohledu, vracet stodolarové částky je směšné a jakýkoliv přebytek by se určitě dal (a měl) využít rozumněji.

Nechci být nespravedlivý. Uznávám, že vláda skutečně provádí odpovědnou finanční politiku, tedy určitě mnohem odpovědnější, než vlády předchozí. Stačí si jen uvědomit, že Ontário nemělo dva po sobě jdoucí vyrovnané rozpočty za posledních padesát let - naposledy před půl stoletím za vlády premiéra George Drewa. (Prosím čtenáře, aby mě neupozorňovali, že premiér David Peterson měl před deseti lety rovněž vyrovnaný rozpočet. Ano měl, ale pouze jeden.) Za tohle patří konzervativcům naše díky, i když si neodpustím poznámku, že není zcela zřejmé, nakolik vděčí úspěšná finanční politika konzervativců své vlastní medicíně (podpora ekonomického růstu formou progresívního snižování daní) a nakolik celkové dobré hospodářské situaci a ekonomické expanzi na celém Severoamerickém kontinentě.

Dvě poznámky na závěr: Je zajímavé, že současně s ontárijským rozpočtem oznámil i federální ministr financí Paul Martin plán na masivní snížení daní. Vypadá to, jako by se oba ministři navzájem trumfovali. Co je za tím? Domnívám se, že zde hraje pozitivní roli Free Trade Agreement - smlouva o volném pohybu zboží i lidí (pracovníků) mezi Spojenými státy a Kanadou podepsaná ještě za vlády Briana Mulroneyho. Následkem této smlouvy totiž dochází v Kanadě k tomu, co se nazývá brain drain - odliv vzdělaných kanadských odborníků lákaných nižšími daněmi do Spojených států. A to je něco, co Kanada jen nerada vidí. Politici mají jedinou možnost, jak tomuto stěhování mozků zabránit: pokusit se vyrovnat daňové břemeno mezi oběma zeměmi.

Druhá poznámka se týká přebujelé vládní byrokracie. Ani federální, ani provinční rozpočet, bohužel, nehovoří o snižování byrokracie státního aparátu. Domnívám se, že v této oblasti existují obrovské rezervy. To, že politici o tom nemluví, je celkem pochopitelné - i jim z toho plyne prospěch. Je ale neuvěřitelné, že žádné sdělovací prostředky ani občané samotní nepokládají za nutné tuto problematiku přetřásat. K vlastní škodě.