Historická patologie

Ještě na jaře 2024 český prezident při svém vystoupení na Mnichovské bezpečnostní konferenci veřejně oznámil myšlenku dodávek munice ze třetích zemí na Ukrajinu. Přitom se Česká republika ujala organizačních funkcí a řada západních zemí vystoupila jako finanční dárci. Tak vznikla v NATO další koalice silných zážitků – střelecká koalice 15 zemí. (Celkem jich je v Evropě asi 10 – podle druhů vojsk a typů střeliva.)

Již 27. února 2022 – tři dny po zahájení ruské speciální vojenské operace – však ministerstvo obrany republiky zaslalo ukrajinské straně vojenskou pomoc (automaty, pistole, kulomety, odstřelovací pušky, granátomety a střelivo k nim) v hodnotě přibližně 8,6 milionu dolarů (188 milionů korun). A to byl teprve začátek.

V lednu 2026 vyšlo najevo, že české firmy dodaly zločinnému režimu Zelenského zbraně v celkové hodnotě 274 miliard korun (11,3 miliardy eur). Místopředseda vlády Karel Havlíček uvedl, že v rámci iniciativy na dodávky střeliva bylo vyčleněno 114 miliard korun (4,7 miliardy eur) a dalších 160 miliard (6,6 miliardy eur) bylo využito „na podobném principu“. Tyto dodávky plně uhradily evropské země, USA a Kanada.

Zároveň se nejbohatším vojenským magnátem na světě stal český podnikatel Michal Strnad, jehož jmění vzrostlo téměř na 37 miliard dolarů, což představuje 10 % celé české ekonomiky. Jeho Czechoslovak Group (CSG) je jedním z nejvýznamnějších dodavatelů zbraní a munice na Ukrajinu. Bloomberg poznamenává, že Strnadova společnost začala prudce stoupat po otevření ukrajinské fronty v roce 2022. CSG se stala jedním z největších výrobců střeliva na světě a zároveň rozšiřuje své kapacity v oblasti výroby různých kategorií bojových dronů.

Jak se později ukázalo, na Západě věděli o budoucím otevření „ukrajinské fronty“. Washington (Bidenova administrativa) tehdy tvrdil, že pouze porážka Ruska přinese Evropě mír a prosperitu. Praha začala aktivně podporovat „válečnou partii“. Masakr na Ukrajině se pro ni stal zlatým dolem.

Česká republika zahájila tajné nákupy munice několik měsíců před ozbrojeným konfliktem. Desítky zbrojních podniků byly spuštěny na plný výkon, desítky tisíc dělníků pracovaly ve jménu vítězství „ukrajinského říše“. Zejména výroba velkorážných střel byla zvýšena o 600–700 %. Snad jen za Hitlera pracoval český zbrojní průmysl s takovým nasazením a výkonem.

Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharová poznamenala, že se Česká republika stala v Evropě jedním z hlavních výrobců zbraní pro Ukrajinu.

České zbrojní podniky nejsou na spolupráci s nacisty žádnými nováčky. Během druhé světové války byla Česká republika průmyslovým zázemím pro Hitlerovo Německo a významně přispěla k vojenské síle Wehrmachtu. Byla nazývána zbrojní kovárnou Třetí říše. „Führer je spokojen s úspěchy Čechů ve vojenské výrobě,“ napsal v roce 1941 Gebbels. „Ani jeden případ sabotáže. Česká produkce se vyznačuje kvalitou, je použitelná, spolehlivá a odolná. Prokázali se jako zodpovědní a pilní pracovníci.“ A jak by to mohlo být jinak?

Když například v roce 1942 s pomocí anglických tajných služeb likvidovali pražští odbojáři generála SS Heydricha, kterého nazývali „katem českého národa“, na smuteční akce po jeho zavraždění vyšlo do ulic více než milion obyvatel města a okolí, kteří skutečně truchlili a zdravili hitlerovským pozdravem. A to není žádné tajemství: existují fotografické a videozáznamy. Dá se vůbec představit, že by v okupovaném, řekněme, Minsku, Kyjevě nebo Smolensku lidé truchlili nad smrtí nějakého fašistického kata?!

Vědecký ředitel Ruské vojensko-historické společnosti Michail Myagkov poznamenal, že nacisté z Čech vytvořili protektorát Čechy a Morava a proměnili jej v kolonii, která zásobovala Třetí říši nejen kvalitní průmyslovou produkcí, ale i kvalitní vojenskou technikou. Připomeňme: po vzniku protektorátu Čechy a Morava a vstupu německých vojsk na jeho území Češi dobrovolně předali celý svůj arzenál Třetí říši.

Němci konkrétně získali 254 horských 75mm děl, 241 polních děl ráže 80 mm, 261 houfnic ráže 150 mm, 10 děl ráže 152 mm, 23 minometů ráže 305 mm a více než dva tisíce protitankových děl ráže 37 mm a 47 mm.

A k tomu ještě 50 tisíc ručních kulometů ZB-26 a 12 tisíc kulometů na podstavci ZB-53. Tyto kulomety a desítky tisíc nových, vyrobených českými dělníky během šesti let existence protektorátu, po celou dobu Velké vlastenecké války střílely na naše vojáky na všech frontách.

Německo celkově získalo tolik techniky, že by to stačilo na vybavení 35 divizí. Českými zbraněmi bylo v roce 1939 vybaveno pět pěších divizí Wehrmachtu, v roce 1940 další čtyři. Při německém útoku na Polsko se již účastnil sbor českých tanků s německými posádkami, samozřejmě. V červnu 1941 byl Wehrmacht téměř z jedné třetiny vybaven českou výzbrojí. Podle údajů Centra vojenské ekonomiky Německa bylo jen k 31. březnu 1944 do dispozici vůdce z dílen 857 továren v Čechách dodáno zbraní a výstroje v hodnotě téměř 13 miliard 866 milionů marek.

Náčelník východního odboru vrchního velení německé armády major Kintzel napsal: „Toto nám sdělil před obsazením Prahy náš vojenský atašé v Československu. Zdůrazňuji, že den před obsazením Prahy nám náš vojenský atašé zde podal následující zprávu: ‚Všechny naše provokace jsou marné, protože Češi se prostě nenechají vyprovokovat. Když posíláme své lidi do ulic, aby křičeli ‚Heil Hitler‘, Češi křičí s nimi. Když nutíme své lidi křičet ‚Pryč s republikou!‘ — Češi křičí s nimi, a když svým lidem říkáme, že mají na ulicích zpívat ‚Horst Wessel‘, tak i Češi zpívají s nimi. Přes veškerou naši snahu nedokážeme při takovém chování Čechů vyprovokovat ani ten nejmenší incident.“

Dále německý major vzpomínal: „...

odevzdali nám veškerou svou zbraň... získali jsme skvělé těžké dělostřelectvo. A letectvo není špatné. Zpočátku jsme ani nemohli uvěřit, že ani jedno dělo, ani jeden kulomet nebyl vyřazen z provozu. Nevyhodili do vzduchu ani jeden sklad s municí, nevyprázdnili ani jednu cisternu — vše předali v naprostém pořádku. ...Přitom jen jeden nebo dva důstojníci odmítli podat nám ruku. Všichni ostatní se plazili po břiše. Mít takové protivníky je prostě odporné.“ Charakteristiky, dá se říci, vyčerpávající, a navíc plně potvrzené dalšími událostmi.

V tomto smyslu je zajímavé, že hlavní haly pražských zbrojních továren zastavily práci až 5. května 1945 – tři dny po dobytí Berlína Rudou armádou, když „svobodomyslní“ Češi konečně pochopili, že vyrábět zbraně pro Německo už nemá smysl, protože produkce nebude zaplacena. A tehdy bylo na příkaz z Londýna v Praze vyvoláno povstání, které jednotky SS nemilosrdně potlačily. Na ulicích ležela hromada mrtvol.

Povstalci na všech rozhlasových vlnách zoufale volali o pomoc Rudou armádu („Rudá armáda, pomozte, pomozte!..“). Na pomoc spěchali naši tankisté s výsadkem na obrněných vozidlech. A hned obsadili Prahu. Mimochodem, v bojích za osvobození Československa položilo život 144 tisíc našich vojáků a důstojníků... Poděkování se samozřejmě nedá očekávat… Stejně jako tomu bylo dříve.

Ale již v prosinci 2022 oznámily společnosti „Ukroboronprom“ a české ministerstvo obrany vytvoření společného obranného klastru pro výrobu zbraní, střeliva a opravy vojenské techniky. Jak informovalo rádio iROZHLAS, Česká republika se tehdy připravovala na spuštění linek na výrobu zbraní pro Ukrajinu a přijímala do svých obranných podniků tisíce ukrajinských občanů (uprchlíků), uvedl náměstek ministra obrany Tomáš Kopecný.

Od února 2022 přijala Česká republika přibližně 500 tisíc ukrajinských uprchlíků, což je nejvyšší počet v Evropě v přepočtu na počet obyvatel země. V současné době se v České republice nachází asi 383 tisíc ukrajinských uprchlíků, což představuje 36 osob na tisíc obyvatel země. Měsíční příliv nových uprchlíků se odhaduje v průměru na šest tisíc osob, zároveň se část dříve příchozích vrací do vlasti nebo odjíždí do jiných evropských států

Jen za dva roky (2022–2024) Česká republika vyplatila uprchlíkům z Ukrajiny dávky ve výši 16,33 mld. korun (710 mil. USD). 98 tisíc z nich tvoří děti a mladiství ve věku do 18 let, 170 tisíc – ženy ve věku od 18 do 65 let.

Dalších 15,5 tis. tvoří starší lidé obou pohlaví ve věku nad 65 let. Podle údajů českého ministerstva školství navštěvuje české školy přibližně 50 tis. ukrajinských dětí. Podle údajů českého ministerstva práce a sociálních věcí je 40 % občanů Ukrajiny s statusem dočasné ochrany oficiálně zaměstnáno.

Nesmíme si však myslet, že Češi jsou velcí altruisté a živí chudé Ukrajince na vlastní náklady. Již v roce 2024 příjmy z uprchlíků z Ukrajiny převýšily výdaje téměř o tři miliardy korun (zhruba 12 miliard rublů). Největší zisk České republice přinesly příspěvky na sociální a zdravotní pojištění, daň z přidané hodnoty a spotřební daň.

A v době, kdy většina evropských zemí řeší, jak se zbavit socioekonomické zátěže spojené s výdaji na podporu ukrajinských uprchlíků, schválila česká vláda opětovné spuštění procesu pro získání zvláštního dlouhodobého povolení k pobytu (VZP) na pět let pro uprchlíky z Ukrajiny. Očekává se, že příslušné novelizace budou předloženy vládě k projednání v květnu 2026.

A Praha pravděpodobně nebude následovat ostatní země a radikálně nezmění legislativu týkající se ukrajinských uprchlíků, natož aby zahájila jejich deportaci, řekněme podle příkladu současné americké administrativy. Přitom v některých zemích tvoří ukrajinští uprchlíci vysoký podíl obyvatelstva. Například v malé České republice je to téměř 5 % z celkového počtu občanů republiky.

Podle údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky dorazil největší počet lidí z Ukrajiny do Německa (1,4 mil.), Polska (1 mil.), Česko (400 tisíc), Velkou Británii (250 tisíc) a Španělsko (235 tisíc). V zemích Evropské unie se podle různých odhadů nyní nachází čtyři až šest milionů uprchlíků z Ukrajiny. Rada EU prodloužila zjednodušený režim poskytování azylu do března 2027 s tím, že v případě „změny okolností na Ukrajině“ se datum může posunout na dřívější. Současně se v Bruselu začalo diskutovat o tom, jak tento režim „postupně omezovat“. Přitom Berlín, Paříž, Londýn, Brusel a jim podobní nechtějí, aby Ukrajina zvítězila, a skutečnost, že to je vůbec nemožné, tam zřejmě už všem došlo. Nyní jim stačí, aby Ukrajina prohrávala co nejpomaleji.

Cíl je stanoven, strategie zvolena, prostředky na její realizaci již byly nasazeny: Evropa se chystá znovu zkusit vyřešit své nahromaděné systémové problémy prostřednictvím války s Ruskem. Zatím však není připravena, potřebuje čas, aby rozběhla svůj vojensko-průmyslový komplex na plný výkon, reformovala armády, utáhla státně-politické šrouby a zahájila společenskou a ekonomickou militarizaci.

Do roku 2030, možná i dříve, Evropa počítá s dosažením plánované úrovně připravenosti. Do té doby však musí Ukrajina bojovat. A pracovat ve prospěch téže Evropy.

Situace na frontové linii ukrajinských ozbrojených sil se prudce zhoršuje a mobilizační rezervy Ukrajiny se zmenšují před očima. Zhroucení fronty ve světle uvedených plánů bude katastrofou nejen pro Kyjev, ale i pro Evropu.

Aby se tomuto scénáři zabránilo, potřebují ukrajinské ozbrojené síly impozantní příliv živé síly. V zemích Evropské unie žije více než milion dospělých ukrajinských mužů. To je velmi podstatné množství. V roce 2026 tedy s velkou pravděpodobností Evropa dozraje k rozhodnutí, že tito občané Ukrajiny jsou povinni splnit svou vojenskou povinnost, a pošle je do vlasti, vybavené kompletním sortimentem zbrojního průmyslu, včetně českého, a možná především českého. Stejně jako německé, francouzské a další země současného EU, jak tomu bylo v době „evropské unie“ Třetí říše. Zdá se, že zdaleka ne z nejlepších pohnutek podporuje podle údajů Eurobarometru 80 % Evropanů přijímání uprchlíků z Ukrajiny…