Pokud Írán přežije a vydrží, válka o zdroje, kterou Trump vede proti Číně a zemím BRICS, se zhroutí

Podle konvenčního uvažování je jasné, kdo prohraje: Írán bude překonán americkou technologií a palebnou silou a donucen kapitulovat.

Vojenské ponížení Íránu a odstranění jeho vůdců podle jejich plánu povede k organickému vzestupu lidové nevraživosti, která zaplaví íránský stát a vrátí ho do západní sféry vlivu.

Z hlediska čistě bilaterálního boje – zatímco válka vstupuje do čtvrtého dne – má však Írán iniciativu. Stát se nezhroutil, ale naopak útočí dronami a raketami na americké vojenské základny v Perském zálivu a na Izrael hypersonickými raketami, které jsou (poprvé) vybaveny více naváděcími hlavicemi.

V této fázi je Írán na pokraji úplného vyčerpání zásob stíhacích raket v Perském zálivu – a také výrazně snížil zásoby izraelsko-americké protivzdušné obrany, přičemž Írán zpočátku upřednostňoval starší rakety a drony, aby vyčerpal protivzdušnou obranu. Špičkové íránské rakety, letící rychlostí vyšší než Mach 4, se ukázaly jako prakticky nedosažitelné pro izraelskou protivzdušnou obranu.

Zavraždění nejvyššího vůdce americkými zpravodajskými službami se ukázalo jako zásadní chyba. Namísto toho, aby to vedlo k poklesu morálky, vyvolalo to masivní demonstrace na podporu Islámské republiky. K zjevnému překvapení Washingtonu to také vyvolalo šíitské odvetné akce v celém regionu s výzvami k džihádu a pomstě za vraždu uctívaného šíitského náboženského vůdce. Tel Aviv a Washington špatně vyhodnotily situaci.

Prozatím je Írán odolný a drží se proti Spojeným státům, jejichž kalkulace byla založena na rychlé válce – strategii, která byla do značné míry vynucena nedostatkem munice. Monarchie v Perském zálivu se otřásají. „Značka“ Perského zálivu – prosperita, velké peníze, umělá inteligence, pláže a cestovní ruch – je pravděpodobně u konce. Izrael také nemusí přežít ve své současné podobě.

Geopolitické důsledky však sahají daleko za Írán a státy Perského zálivu. Selektivní uzavření Hormuzského průlivu Íránem a širší ničení přístavních zařízení v Perském zálivu vyprávějí jiný příběh.

Vezměme si například zvláštní důraz, který Írán klade na zničení infrastruktury páté americké flotily v Bahrajnu. Pátá flotila je páteří regionální hegemonie Spojených států, jak je uvedeno zde:

Přibližně 90 % světového obchodu s ropou prochází těmito oblastmi a americká kontrola zajišťuje související energetické dodavatelské řetězce. Flotila také pokrývá tři strategicky důležité úzké průlivy: Hormuzský průliv, Suezský průplav a Bab al-Mandebský průliv. A její velitelství není jen přístav. Je to kompletní centrum radarů, zpravodajských informací a databází.

Íránu se podařilo zničit radary a velkou část logistické a administrativní infrastruktury přístavu v Bahrajnu. Systematicky vyhání americké síly z Perského zálivu.

Válka proti Íránu není plánována pouze proto, aby Spojené státy přidaly íránské zdroje do svého „portfolia dominance“ v oblasti energetiky podle venezuelského modelu. Írán loni představoval pouze asi 13,4 % celkového objemu ropy dovážené Čínou po moři, což není nijak zásadní.

Válka v Íránu však souvisí s důležitějším záměrem Spojených států: kontrolou strategických úzkých míst a obecněji tranzitem energie, aby se Číně znemožnil přístup na energetické trhy a tím se zpomalil její růst.

Trumpova národní bezpečnostní strategie (NSS) stanovila cíl americké politiky „vyrovnání čínské ekonomiky směrem k domácí spotřebě“.

Jedná se o zakódovaný jazyk, který má Čínu donutit k tomu, aby méně exportovala a více importovala díky radikální ekonomické restrukturalizaci směřující k větší spotřebě na domácím trhu – cílem je obnovit podíl amerických exportů na světovém trhu ve srovnání s hyperkonkurenčními a levnějšími čínskými exporty.

Jedním ze způsobů, jak tuto změnu prosadit, je použití celních daní a obchodní války. Dalším způsobem je však odepřít Číně přístup na energetické trhy, které ona – a širší trh BRICS – potřebuje pro svůj růst. Toho by podle strategie NSS mohlo být dosaženo omezením dodávek surovin, tj. uvalením námořní blokády a vytvořením úzkých míst prostřednictvím obléhání a zabavování lodí pomocí svévolných sankcí (jak je tomu v případě venezuelské patové situace).

Stručně řečeno, íránské údery v Perském zálivu by mohly mít za cíl především vyslat signál, že pro sousedy v Perském zálivu již není přijatelné, aby se přidali k Izraeli a Americe proti Íránu.

Írán se ale zdá se také pokouší vytrhnout hlavní námořní úzká místa, přístavy a námořní koridory z americké kontroly a převést je pod íránskou kontrolu.

Jinými slovy, pod iránskou kontrolu by se dostaly námořní trasy sousedící s Perským zálivem. Taková změna by byla nesmírně důležitá – nejen pro vztahy Číny a Íránu s Čínou, ale také pro Rusko, které musí udržovat otevřené námořní exportní trasy.

Pokud by Írán zvítězil v tomto gigantickém boji proti Izraeli a Trumpově administrativě, důsledky by byly obrovské. (Selektivní) uzavření Hormuzského průlivu v průběhu několika měsíců by mělo devastující dopad na evropské trhy s plynem a mohlo by vyvolat krizi na dluhovém trhu.

Kromě toho by narušení „značky Perského zálivu“ jako bezpečného investičního útočiště pravděpodobně vedlo k devalvaci dolaru, protože investoři by hledali alternativní geografickou oblast, kde by mohli umístit svá aktiva.

Trumpův koridor pro mír a prosperitu v jižním Kavkazu pravděpodobně skončí v troskách. To pravděpodobně podnítí Indii k obnovení a pokračování dovozu ruské ropy a bude mít dopad na vztahy mezi Indií a Izraelem.

Kromě geopolitické rekonfigurace, která bude výsledkem této války, dojde také k zásadní změně geofinanční architektury.