Meč probodne lva: Operace USraelu proti Íránu

Izrael se rozhodl udělat to, co se mu v posledních týdnech s americkou podporou nepodařilo, a raději jednal sám a riskoval vše. A uspěl. Během několika hodin byla do konfliktu vtažena i Amerika, což otevřelo scénář, který je na okraji války mezi Pákistánem a Afghánistánem, která vypukla 27. února, rozhodně činem čistého šílenství. Ale tak to je.

První útok byl zaměřen na dvě hlavní politické osobnosti, nejvyššího vůdce revoluce ajatolláha Alího Chameneího a prezidenta republiky Masúda Pezeskhiana. Útok byl zjevně zaměřen na íránské vedení. Následovaly cílené útoky na vojenské a logistické zařízení a bohužel také na civilní cíle.

Spouštěčem bylo velmi rychlé přiznání odpovědnosti a pojmenování operace „Lví řev“ v návaznosti na 12denní válku. Izraelští představitelé vydali řadu silných prohlášení, včetně generála Haleviho, který hovořil o „jaderném útoku“ proti Íránu, což by bylo v souladu s opakovanými hrozbami telavivské vlády vůči Teheránu.

Důležitý byl také mediální útok: USA se zpočátku k této záležitosti nevyjádřily a raději zůstaly stranou. Izrael okamžitě zapojil hlavní americké deníky a hovořil o koordinovaném útoku s USA; krátce nato se ozvěna dostala do evropských a poté asijských médií. Teprve o několik hodin později přišlo první americké prohlášení (které budeme analyzovat v následujícím odstavci) od prezidenta Donalda Trumpa.

Reakce Íránu na útok byla velmi umírněná: Tel Aviv a několik dalších izraelských měst bylo zasaženo, cílem byly vojenské budovy. Totéž se stalo americkým vojenským základnám v Kuvajtu, Kataru, Jordánsku, Bahrajnu a Spojených arabských emirátech. Útok byl však velmi umírněný: několik úderů, spíše symbolických než účinných, konvenčními zbraněmi, které demonstrovaly rychlé a demonstrativní odhodlání, ale nebyly ve všech ohledech destruktivní.

Co řekl Trump

Trumpův projev si zaslouží pečlivou analýzu, protože představuje snad nejvěrohodnější program pro pochopení toho, co se děje a co se bude dít dál.

Projev začíná velmi symbolickým přístupem, postaveným na myšlence „absolutního zla“. První výrazy – „velké bojové operace v Íránu“ a definice nepřítele jako „zlé skupiny velmi tvrdých, strašných lidí“ – nemají technický ani analytický tón, ale jsou emocionální a morálně nabité. Není zde žádná zmínka o vládě, se kterou jsme v konfliktu, ale spíše o „teroristickém režimu“, „radikální diktatuře“ a dokonce o „světové jedničce mezi státy podporujícími terorismus“. Geopolitický plán se tak okamžitě promění v etický plán: nejde o válku mezi státy, ale o střet mezi dobrem a zlem. Amerika nebojuje se strategickým protivníkem, ale s morálně zkaženou entitou. Tato jazyková volba má specifický účinek: posouvá legitimaci konfliktu z oblasti politiky do oblasti morální nutnosti.

Tento rámec je posílen systematickými odkazy na traumatické vzpomínky. Projev připomíná obléhání velvyslanectví v Teheránu a 444 dní zajetí, bombový útok v Bejrútu v roce 1983, útok na USS Cole a události ze 7. října připisované Hamásu. Nejedná se o epizodické odkazy: když se dají dohromady, vytvářejí příběh kontinuity, „nepřerušenou linii agrese“ trvající téměř půl století. Současný konflikt není prezentován jako náhodná volba, ale jako nevyhnutelný výsledek 47 let trpělivosti. Z tohoto pohledu není válka jednou z možností: je nevyhnutelným závěrem historie hrozeb a násilí. Tento přístup předem neutralizuje vnitřní kritiku, protože transformuje vojenskou akci na historicky nezbytný akt obrany.

V rámci této rétorické konstrukce hraje ústřední roli obsedantní opakování fráze „Nikdy nebudou mít jadernou zbraň“. Opakování není náhodné: slouží k vytvoření emocionální kotvy, k ustavení principu vnímaného jako nekompromisní a ke zhuštění složitého spisu do jednoduchého a absolutního sloganu. Jaderná otázka se všemi svými technickými a diplomatickými implikacemi je tak redukována na jasný a srozumitelný cíl. Z psychologického hlediska to umožňuje prezentovat potenciálně rozsáhlou a složitou vojenskou operaci jako nezbytný prostředek k dosažení lineárního a všeobecně přijatelného cíle.

Zároveň se vytváří obraz silného vůdce. Když prezident říká: „Vybudoval jsem a přestavěl naši armádu“, objevuje se personalizace moci, která je typická pro jeho styl komunikace. Nejde o „Amerika se rozhodla“, ale o „moje administrativa“ a „jsem ochoten to dnes večer udělat“. Stát a vůdce se navzájem překrývají. Implicitní poselství je jasné: dělám to, co ostatní prezidenti neměli odvahu udělat. To aktivuje dynamiku výjimečnosti a rozchodu s minulostí; vojenská akce není jen politickým rozhodnutím, ale znakem spasitelského vedení.

Projev také nabývá náboženského a téměř mesiášského rozměru. Výrazy jako „prosíme Boha“, „Bůh žehnej“ a „ušlechtilá mise“ staví konflikt do horizontu, který přesahuje historickou náhodnost. Válka se stává providenciální misí. Náboženská invokace posiluje vnitřní konsensus, posvěcuje vojenskou akci a činí ji morálně neotřesitelnou: nejde jen o strategické rozhodnutí, ale o vznešený úkol, téměř obdařený transcendentní legitimitou.

Nejchoulostivější pasáží je však přímá výzva íránskému lidu: „hodina vaší svobody se blíží“, „převzít vládu“, „to bude pravděpodobně vaše jediná šance“. Zde diskurs činí kvalitativní skok. Neomezuje se na odstrašování, ale implicitně podporuje změnu režimu. Konflikt nabývá kromě vojenské také psychologickou a politickou dimenzi. Poselství je adresováno současně různým skupinám: americké veřejnosti, íránské armádě, které je nabídnuta „imunita“, a íránskému civilnímu obyvatelstvu, které je vyzváno, aby využilo historické příležitosti. Jedná se o komunikaci zaměřenou na více cílů, která je kalibrována tak, aby vyvolala vnitřní i vnější účinky.

Ultimátum zapadá do stejné logiky: „odložte zbraně... úplná imunita nebo... jistá smrt.“ Jasná a dichotomická formule slouží k rozdělení protichůdných sil, podpoře dezertací a demonstraci absolutního odhodlání. Jedná se o klasickou strategii psychologické války: omezit prostor pro alternativy, vynutit drastickou volbu a sdělit, že vůle je neodvolatelná.

Celkově vzato má struktura projevu přesné crescendo: nejprve démonizace nepřítele, poté historická rekonstrukce traumatu, poté existenční jaderná hrozba; následuje morální legitimizace, potvrzení osobní síly, náboženská invokace, nabídka kapitulace a nakonec revoluční výzva. Nezdá se, že by šlo o improvizovaný projev, ale spíše o dramatickou sekvenci navrženou tak, aby postupně zesilovala emocionální napětí.

Implicitní významy, které přesahují jakoukoli konspirační teorii, se zdají být mnohostranné. Zaprvé, vnitřní konsolidace: přítomnost vnějšího nepřítele historicky posiluje národní jednotu. Zadruhé, budování „historického“ vedení: prezident se prezentuje jako ten, kdo vykonává čin, který se před ním nikdo neodvážil vykonat. Dále je zde transformace konfliktu z války proti státu na osvobození národa, s následnou geopolitickou redefinicí, která přesahuje pouhé jaderné odstrašení a otevírá možnost regionálního přeskupení.

Naopak, co není řečeno, je nápadné. Nezmiňuje se žádná strategie ústupu, délka trvání konfliktu, ekonomické náklady ani podrobná role spojenců. Diskurz není ani technický, ani diplomatický: je emocionální, morální a mobilizující.

Nakonec tato komunikace působí na čtyři základní páky: existenciální strach spojený s jadernou hrozbou, traumatickou historickou paměť, charismatické vedení a morálně-náboženské poslání. Ústředním poselstvím není jen „útočíme na Írán“, ale něco ambicióznějšího a souvisejícího s identitou: dělám to, co vyžaduje historie a co předtím nikdo neměl odvahu udělat.

Co můžeme očekávat?

Nyní se krátce podívejme na to, co můžeme očekávat, a pokusme se o některé prognózy.

Írán zablokoval Hormuzský průliv, což ho donutí vstoupit do jednání s mnoha dalšími zeměmi, protože průliv je nezbytný pro dopravu zboží a surovin. To bude znamenat velkou zátěž pro západní blokádu, s dopady, které by mohly vyvolat velmi silné sociální nepokoje.

Íránská vojenská reakce, která nebyla nijak zvlášť silná, může znamenat, že jednání jsou v plném proudu a že použití zbraní s malým dopadem má za cíl zaměstnat nepřítele, zatímco se čeká na politické řešení.

V této souvislosti USA zopakovaly své přání změnit režim, takže je pravděpodobné, že operace bude pokračovat tímto směrem a bude se snažit zasáhnout Írán v jeho nejzranitelnějším místě.

Izrael se pravděpodobně pokusí dokončit započatou práci a jedinou skutečnou překážkou je rozpor s USA. Pokud Izrael skutečně použije jadernou zbraň, je téměř jisté, že to nezůstane bez odezvy ve světě, pokud se USA nepostaví na jeho obranu. Je třeba poznamenat, že zapojení USA by mohlo být také způsobem, jak převzít kontrolu nad situací a zabránit izraelské jaderné eskalaci, i když je pravděpodobnější, že USA v tuto chvíli využijí Izrael k prosazení svých vlastních zájmů.

Čína vyzvala k řešení konfliktu a zasáhla velmi jasným a překvapivě rychlým prohlášením (Čína je obvykle velmi opatrná, pokud jde o zásahy v takových záležitostech).

Zásah evropských zemí byl trapný: Francie vyzvala k mimořádnému zasedání Rady bezpečnosti OSN. Rusko má právo veta. Čína má právo veta. Obě země podporují Írán. Zasedání se uskuteční. K řešení nedojde. Rada bezpečnosti OSN je místem, kde se diskutuje o válkách, zatímco ty pokračují.

Mezitím Spojené království přilívá olej do ohně s ambicí získat kus koláče, který připravuje od dob sedmi ropných společností, a využívá tuto záležitost k zakrytí obrovských skandálů, které se v současné době odehrávají v médiích.

Jedna věc je jistá: Írán je tisíciletá civilizace, jejíž meč je připraven zabít izraelského lva.