Prezident Pavel – znovuzvolení nebo Sbohem a šáteček?

Proto už nyní vytvářejí jeho zářivý kult osobnosti. Zdůrazňují jeho líbivý, reprezentativní vzhled, slušnou řeč a obranu liberální demokracie nejen v Česku, i když ta už dlouho není, co bývala. Vyzdvihují jeho příkladný vztah k NATO a k Evropské unii včetně jejího současného vedení. Zdůrazňují jeho pomoc Ukrajině proti „zločinnému“ Rusku, které podle něj vážně ohrožuje také Česko i Evropu, i když kromě již politicky pošramocených lídrů samotné Evropy si to nikdo jiný včetně USA zřejmě nemyslí.

Část české veřejnosti a zvláště médií to stále ještě ráda vidí a slyší a opakuje jako flašinet. Zapomíná na stará přísloví, že „Není všechno zlato, co se leskne a není všechno pravda, co se pleskne“ nebo „Dobře zepředu i zezadu oči míti“. A pak se diví nebo lže, že sama všechno neviděla….

Celá tato kampaň jsou ovšem tanečky na velmi tenkém ledě, který je navíc velmi křehký a plný reálných rizik, že se proboří.

Ta hlavní spočívají ve stále reálnějších pochybnostech, zda na Pražském hradě skutečně rozhoduje Bílý Petr (Pavel) nebo Černý Petr (Kolář), vystupující jako „přítel po boku“. A není ten „bílý“ jen jakousi „reklamní tváří“ prezidentského úřadu a skutečným prezidentem je ten druhý?

A kdo koho vlastně řídí a kdo je za prezidentskou instituci morálně a právně odpovědný? Má eventuální průšvihy odskákat jenom ten „bílý kůň“ či „obětní beránek“? A ten nikým nevolený druhý bude tvrdit „já nic, já muzikant“? A nejsou za přítelem po boku Kolářem i jiní „přátelé“, rovněž ze zahraničí? Koho tedy v dalších volbách budeme ve skutečnosti volit a bude to skutečně v zájmu českých občanů?

Prokázáno už je, že prezident Pavel už i jako voják byl a je schopen porušovat své přísahy, sliby a měnit dané slovo. A tak se nabízí otázka, zda je opravdu hrdina, jak je médii občas prezentován, nebo přes silné řeči a gesta slaboch, který si za svým názorem a rozhodnutím nedokáže stát? Může takový převlékač uniforem a kabátů setrvávat v čele státu a jeho ozbrojených sil? Lze se na něj v problémech opravdu spolehnout?

Zatímco moudří lidé v současném chaotickém světě mluví nejčastěji o míru, mír opravdu chtějí a dělají pro něj co mohou, generál Pavel velmi často hovoří o válce a zbrojení a některé jeho kroky vedou i k zatahování českých občanů a státu do ní. Není už čas vést Česko co nejdále od ničení a zabíjení hlavami a rukama nezodpovědných mocichtivých a cizích zdrojů chtivých politiků a generálů? A raději „překovávat meče v pluhy“, jak v biblickém proroctví nabádal Izaiáš (kapitola 2, verš 4)?

Pochybnost o jeho čestnosti vzbuzuje také jeho odsuzování adorace nacismu u některých lidí v Česku, spočívající jen v gestech a několika výrocích zveličovaných médii, zatímco mlčky přechází oslavy odsouzených nacistických zločinců S. Bandery aj., masově vyvražďujících Poláky, Židy i jiné národnostní menšiny na Ukrajině. Kde jsou po těchto zločincích pojmenovávány desítky ulic a pořádány pochody. Činí se tak se i se souhlasem současné ukrajinské vlády a prezidenta Zelenského. A nedávno převzaté vysoké státní vyznamenání od takového režimu a člověka si bude hrdě připínat na svou hruď?

A na důkaz svého antinacismu a českého vlastenectví možná spolu s přítelem expremiérem Petrem Fialou uvítá i plánovaný první zahraniční sjezd Sudetských Němců v Brně. Pokud na něm osobně nevystoupí s projevem, jeho účastníkům možná pošle alespoň krajanskou zdravici a třeba za to i od pana B. Posselta obdrží medaili.

Pochybnosti vzbuzují také prezidentova slova, že vnitřně již na další období hlavou státu být nechce, i když různé okolnosti nasvědčují tomu, že o to, a také jeho manželka, velmi stojí. Ukazuje to jejich nadbíhání potenciálním voličům, podpora protivládních demonstrací svolávaných zřejmě už v rámci kampaně, aj. Vyvolat to má přesvědčení, že P. Pavel už znovu prezidentem sice být nechce, ale je připraven se obětovat a učinit tak v zájmu veřejnosti a státu.

A pokud je pravda, co mu říká jeho vnitřní hlas, neměli by lidé, kteří P. Pavla mají rádi, ho nutit se dále obětovat v jeho prezidentování a dopřát mu a jeho ženě věnovat se rodině a vnoučatům. Spolu s nimi a s přáteli po boku si občas zajít na pivo nebo si zahrát na vojáčky, jak má v oblibě. A přitom si třeba zazpívat některou slavnou pochodovou píseň svého mládí jako: „Jdou vojáci jdou, pěkně v řadách za sebou…“ nebo „Kupředu pravá, kupředu pravá, zpátky ni krok!“ Tehdy to sice byla levá, ale ta už přece dávno není v módě.