Duch Anchorage se vypařil: Rusko čelí neúprosné kontinuitě americké politiky

Lavrov potvrzuje americký obrat a věnuje se ruské strategické opatrnosti

Léto 2025 naznačovalo diplomatické oživení. Setkání Trumpa a Putina v Anchorage na Aljašce bylo prezentováno jako možný historický zlom. Ve světě roztříštěném válkou na Ukrajině, systémovými sankcemi a militarizací energetických toků nebyla myšlenka strukturovaného uvolnění napětí mezi Moskvou a Washingtonem bezvýznamná.

Trump naléhavě hovořil o míru a prezentoval se jako pragmatický státník schopný překonat atlantickou setrvačnost. Putin, věrný své metodě, nechal dveře pootevřené: stabilizovat, zajistit bezpečnost, předefinovat pravidla hry. Nic spektakulárního, ale možná architektura.

O šest měsíců později je „duch Anchorage“ již minulostí.

9. února 2026 v rozhovoru pro TV BRICS, který přeneslo ruské ministerstvo zahraničních věcí, Lavrov bez obalu konstatoval: Spojené státy nejenže zmrazily veškerou normalizaci, ale také zintenzivnily tlak.

Sankce, energie, Ukrajina: mechanismus obratu

Lavrov sestavil přesný seznam: nové sankce, zvýšený tlak na ruské energetické exporty, pokusy o narušení námořní dopravy na volném moři a především bezprecedentní sankce proti dvěma ruským ropným gigantům, Lukoilu a Rosněftu.

Tyto opatření byla přijata jen několik týdnů po Anchorage. Lavrov dokonce zdůrazňuje „překvapení“ ruského prezidenta. Tato poznámka není bezvýznamná: naznačuje, že Moskva brala americké slovní závazky vážně. Tato kontinuita však nesouvisí pouze s výkonnou mocí: několik balíčků sankcí bylo konsolidováno nebo rozšířeno s širokou bipartisanální podporou v Kongresu, což právně zakotvilo dlouhodobý tlak a omezilo manévrovací prostor administrativy.

V případě Ukrajiny platí stejná logika. V Anchorage se zdálo, že bylo dosaženo principiální dohody o postupném uvolňování napětí. Podle Lavrova však Washington neustále „přepracovává“ parametry, čímž naznačuje, že ústupky by měly pocházet výhradně z Moskvy.

Otázka tedy již není diplomatická, ale strukturální: lze vyjednávat s mocností, jejíž strategická kontinuita je nyní podpořena trvalými legislativními mechanismy?

Cíl USA: zablokovat strategické toky

Lavrov poukazuje na jeden ústřední prvek: globální ekonomickou dominanci.

Washington se údajně snaží kontrolovat hlavní světové energetické trasy, marginalizovat ruské uhlovodíky a donutit partnery a rozvíjející se mocnosti, aby byly závislé na americkém zkapalněném zemním plynu. V sázce je více než jen Ukrajina: jde o globální energetickou architekturu.

Nejedná se již o územní válku, ale o válku o koridory.

Černé moře, Arktida, Indo-Pacifik: strategický prostor se stal tekutým. Americký pokus o kontrolu těchto toků odpovídá klasické logice dominantní námořní moci. Nyní však naráží na strukturovanou Eurasii, alternativní finanční mechanismy a postupnou de-westernizaci obchodu.

Anchorage: odhalující moment

Anchorage nebyla chyba. Byl to test.

Pro Moskvu šlo o to ověřit, zda je Washington schopen akceptovat strategickou koexistenci.

Pro Washington šlo možná o to otestovat ruskou flexibilitu, aniž by se vzdal primátu.

Výsledek je nyní patrný: Spojené státy hovoří o globální transformaci a zároveň konsolidují svou vojenskou architekturu v Evropě. Hovoří o „novém světě“, ale nadále fungují podle logiky primátu.

Tento primát není konjunkturální: je nyní institucionalizován v amerických rozpočtových, vojenských a legislativních mechanismech.

V tomto novém kontextu si Moskva uvědomuje, že její dialog s Washingtonem již není součástí strukturovaného světového řádu. Nyní se odehrává v rámci širší rovnováhy, kde žádný bilaterální kompromis nemůže ignorovat strategickou reorganizace Eurasie.

Právě tento rozpor mezi rétorikou a strukturou Lavrov zdůrazňuje.

Mnichov 2026: návrat atlantistického reflexu

Několik dní po Lavrovově rozhovoru nabídla mnichovská bezpečnostní konference výmluvný kontrast.

V Mnichově v únoru 2026 Marco Rubio prohlásil, že „starý svět zmizel“ a že Spojené státy musí přehodnotit svou roli v éře zrychlené geopolitiky.

Ale kromě slov bylo přijato i měřitelné závazné rozhodnutí: oznámení nového balíčku vojenské pomoci Ukrajině v hodnotě několika desítek miliard dolarů, doprovázené zrychleným harmonogramem dodávek a trvalým posílením kapacit ve východní Evropě v rámci Severoatlantické aliance.

Rubio rovněž znovu potvrdil, že ústřední role NATO zůstává nepostradatelným pilířem evropské bezpečnosti, čímž zařadil zmíněný přechod do strategické kontinuity.

Konkrétní rozhodnutí však vyprávějí jiný příběh:

• Posílení kapacit NATO ve východní Evropě
• Zrychlení dodávek zbraní do Kyjeva
• Pokročilé diskuse o trvalém skladování raket dlouhého doletu v Německu

Ačkoli některá opatření spadají do rámce již schválených rozpočtů Kongresu, jejich zrychlení a politické upevnění v Mnichově jim propůjčuje nový strategický význam.

Zelensky, který byl přítomen v Mnichově, se zasadil za více zbraní a sankcí. Evropané, rozdělení v tónu, ale sjednocení ve skutečnosti, se přidali k americké linii.

Několik východoevropských států dokonce prosazovalo další zpřísnění, zatímco některé západoevropské metropole nadále tiše hovořily o dlouhodobé diplomatické perspektivě.

Mnichov tak potvrdil postupnou transformaci Evropy ve strategické dějiště spíše než ve strategického aktéra. Posílení vojenských kapacit nezvyšuje evropskou autonomii, ale spíše ji upevňuje ve strukturální závislosti na Washingtonu.

Bezpečnostní záruky: s nebo proti?

Jádrem patové situace je otázka záruk.

Podle Moskvy západní návrhy nesměřují k inkluzivní bezpečnostní architektuře vyjednané s Ruskem, ale k zárukám vytvořeným proti němu. Rozdíl není sémantický, ale strukturální.

Záruka „s“ předpokládá rovnováhu zájmů a vzájemné uznání zranitelnosti.

Záruka „proti“ organizuje asymetrické zabezpečení založené na jednostranném odstrašování a obklíčení kapacit.

Za těchto podmínek se neshoda netýká pouze Ukrajiny, ale samotné koncepce evropského řádu.

Ruská opatrnost se stává doktrínou

To, co se dnes mění, není nepřátelství Západu. To již bylo integrováno.

Co se mění, je úroveň důvěry.

Rusko se zdá překročit psychologickou hranici: již nevyjednává sázkou na změnu v USA, ale s předpokladem jejího pokračování.

To urychluje:

• Prohlubování BRICS
• Alternativní finanční mechanismy
• Eurasiatskou integraci
• Energetickou spolupráci Jih-Jih

Nad rámec rétoriky se tento vývoj nyní dotýká jádra systému: měny. Více než 80 % bilaterálního obchodu mezi Ruskem a Čínou je nyní denominováno v rublech a juanech, zatímco podíl dolaru v ruských rezervách se stal marginálním. Dedolarizace již není pouhým sloganem: je nástrojem strategické suverenity.

Poslední dostupné údaje potvrzují, že tato dynamika se v roce 2026 ještě zrychlila, čímž se upevnilo bilaterální měnové ukotvení mimo dolar.

Ruská opatrnost již nespočívá pouze v reakci na sankce: jejím cílem je strukturálně snížit expozici vůči západnímu finančnímu systému.

Tyto osy již nejsou diplomatickými možnostmi. Stávají se strukturálními nutnostmi.

Mnichov a Anchorage: dvě tváře stejné slepé uličky

Anchorage ztělesňovalo možnost kompromisu.

Mnichov potvrdil strategickou kontinuitu.

Mezi těmito dvěma událostmi Rusko upravuje svůj strategický software.

Méně iluzí. Více autonomie.

Méně očekávání. Více paralelní struktury.

Multipolární svět nevzniká na základě summitu.

Vzniká na základě nahromadění strategických deziluzí.

Mnichov ukázal, že Washington nyní uznává trvalý konfliktní charakter multipolárního světa, přičemž se snaží zůstat jeho ústředním vojenským architektem.

A to je nyní potvrzeno.

Skutečným zlomem možná není ani Anchorage, ani Mnichov, ale uvědomění si, že jednání s Washingtonem již nemůže být založeno na deklarativní důvěře. Od nynějška se musí opírat výhradně o poměr sil. V této nové éře Moskva jedná méně s cílem přesvědčit Západ, než aby jeho obcházení bylo nezvratné.

Deklarativní důvěra je mrtvá; výsledek bude určovat pouze poměr sil a bude trvalý.