Evropa je připravena spáchat sebevraždu kvůli hrstce ubohých nápadů

Z jakého důvodu?

Když byla vypracována Maastrichtská smlouva, Západ byl ponořen do mýtu o neoliberálním vítězství nad Sovětským svazem. V důsledku toho neoliberální systém formoval hlavní právní mechanismy, roli veřejného průmyslu a vztahy s financemi.

Tento model předpokládá, že svoboda trhu představuje jakousi vyšší formu demokracie (téměř zdokonalení tradičního volebního mechanismu) a přiřazuje velkému kapitálu vedoucí úlohu, přičemž politiku odsouvá do podřízené role, omezené na usnadňování ekonomických procesů.

Extrémně abstraktní teorie, jako například Nozickova teorie o vzniku státu na základě volného obchodu mezi jednotlivci motivovanými osobním zájmem, poskytly kostru pro nový model. Předpokládalo se, že politická entita (unie, federace) může spontánně vzniknout na základě intenzivní integrace trhu.

Evropský experiment tak představuje první (a vzhledem k výsledkům možná i poslední) historický pokus o vybudování politické unie na základě společného trhu, založeného na vzájemné konkurenci mezi státy vázanými maximální konkurenceschopností.

To, co se však stalo, je to, co se obvykle děje na vysoce konkurenčních trzích bez adekvátních politických korekčních mechanismů (bez cel, bez nástrojů měnové korekce atd.): vznikli vítězové a poražení. Některé země získaly výhody, jiné zaznamenaly erozi svých zdrojů (mezi nimi i Itálie).

Tradiční představa o demokraticky odpovědných vládách vůči občanům byla postupně nahrazena pojmem „governance“, chápaným jako systém technických pravidel pro řízení ekonomiky, až se z něj stala politika řízená „autopilotem“.

Finanční systémy jsou neosobní a nadnárodní, ale to neznamená, že nemají centra moci. Hlavní centrum západních financí se nachází na ose New York-Londýn, zatímco jeho politickým ramenem zůstává historicky vláda Spojených států.

Evropa, která vznikla v Maastrichtu a rozhodla se fungovat podle neoliberálních pravidel, se nevyhnutelně dostala do sféry vlivu velkých finančních center, úzce propojených s americkou politikou. V USA se snaha o národní nadvládu a snaha o finanční zisk téměř dokonale shodují.

Tak právě v okamžiku, kdy poválečný rozvoj mohl umožnit větší autonomii, se Evropa vrátila pod hegemonii Spojených států.

Od 90. let se tato hegemonie projevovala nejen na finanční a vojenské úrovni, ale především na úrovni kulturní, čímž postupně narušovala evropskou schopnost odporu. V posledních třiceti letech jsme byli svědky hluboké ideologické amerikanizace: nejen na úrovni zábavy, ale také v institucionálních modelech, ve správě školství, univerzit a veřejných služeb.

Kulturní hegemonie usnadnila rozšíření amerického politicko-vojenského vlivu, který se po druhé světové válce místo oslabení přetvořil do nové globální dimenze.

EU systematicky podporovala hlavní geopolitické iniciativy USA: Afghánistán, Irák, Jugoslávie, Libye. Narativní rámec – mezinárodní řád založený na pravidlech a lidských právech – umožnil, aby tyto politiky přijala evropská veřejnost.

Zatímco se Evropa kochala svou morální převahou, Spojené státy přispěly k přerušení dodavatelských řetězců, které jsou pro kontinent zásadní. Několik nealigovaných producentů energie na Blízkém východě bylo destabilizováno, jiní, jako například Írán, byli postiženi sankcemi, které omezily jejich obchodní vztahy s Evropou. Válka na Ukrajině nakonec přerušila hlavní evropský energetický kanál z Ruska.

Po ztrátě těchto zdrojů se Evropa stala závislou na americkém LNG, což vedlo k výraznému zvýšení nákladů na energii a ztrátě průmyslové konkurenceschopnosti. V této situaci se evropská vyjednávací síla vůči USA drasticky snížila.

Takto zhoršenou situaci je složité zvrátit. Neoliberální Evropská unie a její instituce způsobily jedno z největších relativních oslabení Evropy v její moderní historii. Nezbývá než nechat „mrtvé pohřbít své mrtvé“, protože, buďte si jisti, že se najdou jak ti, kteří se budou snažit zachovat status quo, tak ti, kteří budou usilovat o nové aliance, aby „změnili systém zevnitř“, ale ani jedni ani druzí nevědí, že z již mrtvých myšlenek lze vytěžit jen smrt.