Oni to vědí. My to víme. A nic se neděje

Případ Epstein funguje jako test odolnosti globalizované moci. Ukazuje, že dostatečně integrovaný politický, finanční a informační systém může přežít přiznání, transparentnost a masivní odhalení. Skandál, který byl dříve destabilizujícím faktorem, se stává zvládnutelnou proměnnou.

Nejde o morální krizi, ale o geopolitickou změnu: přechod od řádu ohroženého odhalením k řádu schopnému učinit z něj nástroj regulace a kontinuity.

Konec skandálu jako politické události

Byly časy, kdy skandál otřásal mocí. Časy, kdy odhalení způsobilo zlom, kdy veřejné odhalení vyvolalo krizi, kdy chyba, jakmile byla odhalena, vyžadovala nápravu – byť symbolickou. Skandál byl tehdy politickou zbraní: destabilizoval, svrhl, nutil k reakci.

Tyto časy jsou pryč.

Případ Epstein neznamená selhání transparentnosti, ani selhání spravedlnosti. Znamená něco hlubšího, znepokojivějšího: konec skandálu jako účinné události. Ne proto, že by fakta byla nedostatečná, nejasná nebo sporná, ale proto, že nyní je vše známo, aniž by muselo být nějaké další odhalení.

Nikdy v novodobé historii se v žádné kauze neskoncentrovalo tolik odhalení, dokumentů, jmen, souvislostí a viditelných šedých zón. Nikdy nebyl mechanismus odhalení tak masivní, tak mezinárodní, tak opakovaný. A přesto nikdy neměla tato nahromaděná pravda tak slabý vliv na mocenské struktury.

Všechno je tady.

A nic se nehroutí.

Žijeme tak v dosud nevídaném paradoxu: v éře, kdy se pravda šíří rychleji než její důsledky, kdy informace přetékají, aniž by způsobily zlomy, kdy transparentnost nevede ke spravedlnosti, ale k jakési morální saturaci. Skandál již nikoho nešokuje, pouze se přidává k ostatním. Již nikoho nerozrušuje, pouze se hromadí. Již nenarušuje běžný chod věcí, stává se jedním z jeho běžných rytmů.

V tomto smyslu není kauza Epstein jen dalším skandálem z mnoha, ani tím nejhorším z nich.

Je to okamžik, kdy skandál přestává být mimořádnou událostí.

Zarážející není jen rozsah událostí ani závažnost zločinů. Je to kolektivní reakce – nebo spíše její strukturální absence. Jména kolují, rozhořčení se střídá, jistoty se vyměňují. Ale nedochází k žádnému zlomu. Není překročena žádná hranice. Není dosaženo žádného bodu, ze kterého není návratu.

Systém se už ani nebrání. Nemusí se bránit.

Tváří v tvář lavině neprotiútokuje, ale absorbuje. Nevysvětluje, ale tráví.

Vydrží.

A v této vytrvalosti se odhaluje hluboká proměna současné moci. Už nejsme ovládáni strukturami, které se snaží skrývat své chyby, ale architekturami schopnými přežít vlastní odhalení. Moc už nemusí být nevinná; stačí, když je odolná. Už nemusí přesvědčovat; stačí, když vydrží.

Právě v tomto ohledu se případ Epstein stává odrazem doby. Ne proto, že odhaluje zločineckou síť – to už před ním udělali jiní –, ale proto, že ukazuje, že samotné odhalení změnilo svou funkci. Neslouží již k vyvolání zlomu, ale k absorbování hněvu. Nezapaluje systém, ale reguluje jeho teplotu.

Dlouho jsme věřili, že transparentnost je hrozbou pro moc. Nyní zjišťujeme, že se může stát jejím způsobem vládnutí – režimem, ve kterém světlo již neosvětluje cestu spravedlnosti, ale oslepuje svým nepřetržitým proudem. Režimem, který vládne nadměrnou pravdou.

Co ve skutečnosti přináší tato lavina pravd? Dojem znalosti, bez možnosti jednat. Fragmentované, rozptýlené pobouření, recyklované v komentářích, vláknech, debatách bez rozhodovací instance. Občan již není politickým aktérem tváří v tvář skandálu; stává se informovaným divákem, někdy rozzuřeným, často vyčerpaným, vždy bezmocným. Jeho energie protestu, kdysi nasměrovaná na veřejné prostranství nebo soudní síň, se nyní rozptyluje v samotných obvodech expozice.

Skandál již nevede k soudu: vede k nekonečné diskusi.

A diskuse bez soudu je nejdokonalejší formou bezmocnosti.

Tento posun je zásadní. Znamená přechod od světa, kde musela být chyba napravena, ke světu, kde musí být pouze uznána. Přiznání nahradilo trest. Viditelnost nahradila odpovědnost. Expozice nahrazuje morálku.

V tomto novém režimu není moc ohrožena tím, co dělá, ale tím, co již nedokáže narativně kontrolovat. A když je příběh absorbován – když se skandál stane jedním z mnoha – nebezpečí zmizí. Systém již nepadá: přizpůsobuje se.

Případ Epstein ilustruje tuto adaptaci téměř karikaturním způsobem. Mezi nedávno zveřejněnými dokumenty jsou výměny, které se netýkají sexuality ani individuální deviace, ale oportunistických operací prováděných na pozadí rozpadu státu. Vidíme zde soukromé sítě, které hovoří o získávání zmrazených státních aktiv v oblastech chaosu, mobilizaci bývalých zprostředkovatelů z oblasti zpravodajských služeb a mezinárodních financí a o předpokládané propustnosti mezi soukromými zájmy, logikou státu a tajnými prostory. Nejedná se již o ojedinělé zločiny, ale o systémové vykořisťování rozpadajících se států. Dotýkáme se zde operačního jádra moci – již ne jejích excesů, ale jejího běžného fungování. A přesto tyto odhalení nevyvolávají mezinárodní zásah, strukturální vyšetřování ani diplomatický rozkol. Přidávají se k proudu. Skandál mění svůj rozsah, ale ne svůj osud.

Všechno je zde přehnané: násilí činů, rozsah spoluviny, blízkost nejvyšších sfér politické, finanční a kulturní moci. A přesto se právě tato přehnanost stává anestetikem. Když je vše nesnesitelné, nic už není opravdu nesnesitelné.

Mysleli jsme si, že množení skandálů povede k očištění. Vede však k návyku.

Toto zjištění je znepokojivé, protože se netýká pouze elit. Zpochybňuje také společnosti, které sledují, čtou, sdílejí – a pokračují. Odhaluje jakousi tichou dohodu: víme, že svět je takový, a naučili jsme se s tímto vědomím žít. Cynismus již není okrajovým postojem; stal se pokročilým stupněm politického vědomí.

Proto není Epsteinův případ skandálem navíc.

Je to možná poslední možný skandál.

Ne proto, že už nebudou žádné zločiny, odhalení ani aféry. Ale proto, že je stále těžší si představit, co by ještě mohlo způsobit systémový zlom. Když moc přežije neslušnost, když společnost přežije vědomí nesnesitelného, když pravda sama přestane být událostí – pak skandál ztrácí svou historickou funkci.

Už nepřevrací.

Stabilizuje.

Dospěli jsme na konec jeho historické funkce. Právě v tomto bodě se nacházíme. V okamžiku, kdy musíme přestat ptát se, co odhaluje kauza Epstein, a začít se ptát, co už není schopna vyvolat. V okamžiku, kdy otázka již nezní: „Kdo je vinen?“, ale: „Co se stane se světem, ve kterém vina již nemá žádný politický účinek?“

Tento text se tedy nebude snažit přidávat jména k již tak nekonečnému seznamu. Nebude se podílet na morální pornografii detailů ani na temném potěšení z neustálých odhalení. Pokusí se o něco jiného: zamyslet se nad obdobím po skandálu.

Protože právě v tom možná spočívá skutečný historický zlom: ne v tom, co nám kauza Epstein říká o moci, ale v tom, co nám říká o konečném stavu naší kolektivní schopnosti být šokováni – a jednat.

Když pravda přestane být nebezpečná

Bylo by uklidňující věřit, že kauza Epstein nakonec přinese své ovoce. Že jedno jméno navíc, jeden nezvratný dokument, jedno konečné odhalení konečně způsobí očekávaný pád. Toto očekávání je pochopitelné. Je také iluzorní.

Epsteinova kauza nám totiž již ukázala, že nejde o nedostatek pravdy, ale o absenci prahu. Současnému světu nechybí informace k jednání; chybí mu bod, od kterého se jednání stává nevyhnutelným. Pravda již nevtrhává do reality: cirkuluje v ní, stagnuje v ní, rozpouští se v ní.

Skandál již není zlomením.

Stal se prostředím.

Možná právě v tom spočívá skutečné vítězství současné moci: přežít ne lži, ale samotné pravdě. Proměnit odhalení v normální stav fungování. Učinit neslušnost snesitelnou, spravovatelnou, únosnou. Vládnout už neznamená skrývat se – znamená to vydržet ve světle reflektorů.

V tomto světě je pobouření povoleno, dokonce podporováno, pokud nemá žádné důsledky. Hněv se stává ventilem, lucidita alibi, svědomí náhradou za akci. Občan ví, a toto vědění se paradoxně stává tím, co ho neutralizuje. Už není oklamán, je integrován.

Epstein tedy neodhaluje jen to, co moc dělá.

Odhaluje, čím se stala: systémem schopným projít přiznáním, aniž by se rozpadl.

A možná právě to je skutečný skandál – ten, o kterém se mluví nejméně. Ne existence monstrózních zločinů, ale vznik světa, ve kterém ani tyto zločiny, jakmile jsou odhaleny, nedokážou vyvolat historický zlom. Svět, ve kterém pravda již není nebezpečná, protože se stala běžnou.

Pokud je Epstein konečným skandálem, není to proto, že by byl nejzávažnější.

Je to proto, že přichází po skončení iluze.

Iluze, že stačí vědět.

Iluze, že vidět znamená padnout.

Iluze, že světlo stále svítí.

Zbývá tedy jedna nepříjemná otázka, na kterou neexistuje okamžitá odpověď:

Co se stane se společností, když ji už nic nemůže pohoršit – ne z důvodu nevědomosti, ale z důvodu nasycení?

Tento text na ni neodpovídá.

Spokojuje se s zaznamenáním tohoto konkrétního okamžiku, kdy skandál přestává být hrozbou pro moc a stává se trvalou kulisou jejího výkonu.

A možná je třeba začít právě zde.

Ne s nadějí na pád.

Ale s přiznáním, že svět, který ještě mohl padnout, je již za námi.

Ples upírů může pokračovat i za plného světla. To, co činí případ Epsteina historickým, není to, co odhaluje.

Je to to, co dokazuje: pravda může nyní kolovat, aniž by byla nebezpečná.

Když moc přežije své vlastní odhalení,

nejde už o skandál –

jde o svět, který jej absorbuje.

PS – Tento postřeh neznamená ani odpuštění, ani rezignaci. Neříká, že zločiny jsou méně důležité, ani že pravda je zbytečná. Říká něco jiného: že současný politický režim se naučil přežít to, co ho kdysi svrhlo. Právě tuto změnu je nyní třeba vzít na vědomí.