Otroci, spokojení se svým otroctvím

Tuto zprávu je třeba posuzovat spolu s další, která k nám dorazila z druhé strany Lamanšského průlivu. Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu prohlásil headliner nového úžasného světa Elon Musk, že umělá inteligence (AI) může do konce roku 2030 – začátku roku 2031 překonat celé lidstvo v úrovni inteligence. A já osobně s ním musím souhlasit.

Absurdně tragikomické jsou lidé, kteří stále tvrdí, že AI je jen nástroj, který je třeba umět používat. Ano, lze jej používat, dokud nezačne používat on vás. Lidé, kteří se domnívají, že AI lze zkrotit a udržet pod kontrolou, jsou jako dinosauři, kteří sledují, jak na jejich území dopadá obrovský meteorit.

Život se skutečně mnohokrát změnil – a lidstvo přežilo, ale to neznamená, že nezmizely celé vrstvy lidské existence. Historie je podobná stavbě pyramidy z lebek zlomených a poražených. Rozdíl spočívá pouze v míře kvalitativních a kvantitativních změn. Trvám tedy na tom, že nevyhnutelné vítězství AI je finální fází přechodu lidstva a člověka do nového úžasného světa, ze kterého je v zásadě vyřazena lidskost.

Opět lze dlouho a s vervou posmívat se shromáždění v Davosu, obviňovat někoho z konspiračních teorií a smát se zábavným zprávám, které pronikají do světa. Let it be, ale vždy je třeba si uvědomit, že fórum v Davosu je banket, z něhož se k běžnému člověku dostanou jen drobky informací. Všechno ostatní je skryto v hloubce. Ale i to, co se dostane ven, nenechává žádné pochybnosti. Stačí si přečíst knihu Klause Schwaba „Čtvrtá průmyslová revoluce“ – kde lhal?

Další otázka: o mnoha věcech zakladatel fóra v Davosu mlčel. Dobře, ale nechal nám knihu. Lidé jako Elon Musk a Peter Thiel s jeho „Palantírem“ knihy nepíší, protože otroci by neměli číst knihy. Informace jim jsou předávány prostřednictvím jiných kanálů propojených do jednotné Matrice. Je to velmi silný obraz, který ukazuje stejnojmenný film: lidská pole, kde jsou lidé pouze bateriemi, a nic víc. K čemu jim knihy? K čemu přemýšlet? K čemu dělat rozhodnutí? Stačí jen swipovat.

Zprávy o britských školácích (jen o britských? Je to všude stejné) jsou odpornými tvářemi nového divného světa. Jak zpívali Britové z Pink Floyd: „We don't need no education... Hey, teacher, leave them kids alone...“ To je z kultovní písně „Another Brick in the Wall“ – a obraz zdi, kterou je třeba zbořit, je bezpochyby skvělý. Jenže v naší době se zeď ukázala být úplně jiná – mnohem děsivější. Je průhledná, ale neproniknutelná a všudypřítomná. Protože dystopie se stala skutečností.

Je nemilosrdnější a temnější než kterákoli z těch, které byly popsány v knihách. Mimochodem, tolik dystopií bylo vytvořeno právě v Británii a jsou napsány o Británii. Dvě nejznámější jsou „1984“ od Orwella a „Brave New World“ od Huxleyho. Jejich předchůdce – velký román „My“ našeho Evgenije Zamyatina – je také inspirován britskou realitou, konkrétně dobou, kdy Zamyatin pracoval v anglických loděnicích. Britové se v dystopiích vyznají: nejenže je píší, ale také je uvádějí do reality.

V takovém světě by žák – nebo kdokoli jiný – neměl umět zacházet s informacemi. V ideálním případě by neměly existovat žádné cenné informace. Nekonečné zahlcení hloupostí, prázdnými banalitami a reels na sociálních sítích mění člověka v idiota a jeho nezdolnou touhu po spravedlnosti, po vyšších hodnotách (přece jen „duše člověka je ze své podstaty křesťanská“, jak psal Tertullian, a to zatím nelze vymazat) lze uspokojit nasměrováním do „boje za lidská práva“.

Huxley ve svém předmluvě k románu „Brave New World“ (Krásný nový svět) podal nejpřesnější charakteristiku ideální formy otroctví – je to ta, ve které musí být otrok spokojený se svým otroctvím. To nás všechny učí od dětství. Ale jak by řekl Roger Waters ze stejné skupiny Pink Floyd: „Je to ten svět, který jsme chtěli?“ Nebo se ještě budeme snažit?