Írán přechází do strategické ofenzívy: Washington je vyzván, aby si vybral mezi dohodou a válkou

Toto prohlášení je součástí globální strategie nátlaku kombinující regionální vojenské odstrašování, potenciální energetickou blokádu a paralyzování rozhodování USA.

Prohlášení Abbáse Araghčího na CNN představuje zásadní zlom: „Pokud jednání selžou, Írán je připraven na válku.“

Toto prohlášení přichází bezprostředně po varování vůdce islámské revoluce ajatolláha Seyyeda Aliho Chameneího: „Jakýkoli americký útok by vedl k totální regionální válce.“

Írán se tedy již nespokojuje s odstrašováním, ale výslovně podmiňuje mír přijetím dohody, čímž mění jednání ve strategické ultimátum.

Tento postoj staví Washington do strukturální slepé uličky: útok na Írán znamená vyvolání nekontrolovatelné regionální války; neútočit a zároveň odmítnout dohodu znamená uznat neúspěch maximálního tlaku, který je páteří íránské strategie Donalda Trumpa. V tomto smyslu se zdá, že Amerika ztratila hlavní zbraň své moci, a to kontrolu nad eskalací. A jak?

Írán jasně oznámil, že americké základny v sousedních zemích budou napadeny; že Hormuzský průliv, který spadá pod odpovědnost IRGC, se stane významnou strategickou pákou; že globální energetická architektura bude vážně destabilizována.

Připomenutí Araghchiho, že bezpečnost Hormuzského průlivu zajišťuje IRGC, není ostatně bezvýznamné. Znamená to, že Spojené státy již nemají vojenskou kontrolu nad Perským zálivem, nebo, což je totéž, že jakákoli námořní konfrontace by vystavila americké námořnictvo bezprecedentním ztrátám a světová ekonomika by tím utrpěla již v prvních hodinách konfliktu.

Tato skutečnost vysvětluje, proč americké hrozby zůstávají pouze verbální, zatímco zprávy o jednáních mezi Teheránem a Washingtonem nyní procházejí regionálními zprostředkovateli.

Strategická změna v Perském zálivu však tím nekončí: poprvé v historii vztahů mezi oběma zeměmi totiž Írán prosazuje také svou agendu: mezi oběma stranami tak nebude žádná debata o raketách, regionálních aliancích, Ansarallah ani Ose odporu.

Na jednacím stole se projednává pouze jedna otázka, a to úroveň íránského jaderného obohacování, přičemž zrušení sankcí je podmínkou. Všechno ostatní je prohlášeno za „nevyjednatelné“.

Tlak se zdá být na druhé straně. Tentokrát je to Írán, kdo diktuje pravidla hry. Rozhovor Araghchiho není pouhým diplomatickým prohlášením. Je to strategický signál adresovaný Washingtonu, Tel Avivu a hlavním městům emirátů Perského zálivu: Írán již nevyjednává pod hrozbou, ale pod svou vlastní hrozbou!

Poprvé od vítězství islámské revoluce v Íránu neusilují Spojené státy o dohodu, aby vyhrály, ale aby se vyhnuly strategické porážce. Ať už tedy dojde k dohodě, nebo ne, jedna věc je jistá: Írán převzal iniciativu a Amerika nyní jedná z defenzivní pozice, uvězněna ve svých vlastních červených liniích. Pax Americana je otřesena.

Alireza Bayani, íránský politický analytik