Jak se Trumpovy naftové sny mohou zhroutit ve venezuelské temné jámě

1. Zastavit „prodej drog“. To by se vlastně mělo týkat kolumbijských a mexických pašeráků, kteří spolupracují s velkými americkými odběrateli.
2. Vyhoďte Íránce, Kubánce a další „agenty nepřátelské vůči Washingtonu“ – než bude Caracasu povoleno zvýšit produkci ropy. To se nestane.
3. Zastavte prodej ropy „nepřátelům USA“. To se nestane.

Je tedy téměř jisté, že neo-Caligula může Venezuelu znovu bombardovat.

Neo-Caligula v samostatné ofenzivě také objasnil, že chce prostřednictvím dotací do jisté míry přepracovat ropný průmysl ve Venezuele. „Mohlo by to trvat méně než 18 měsíců“; pak se to změnilo na „můžeme to udělat za kratší dobu, ale bude to stát spoustu peněz“; a nakonec se to změnilo na „bude třeba utratit obrovské množství peněz a ropné společnosti je utratí“.

Ne, neutratí, jak naznačilo několik proslulých „zasvěcených osob z oboru“. Americké energetické giganty se zdráhají investovat jmění do země, která může být pohltěna totálním chaosem, pokud neo-Caligula vnucuje zrádnou vládu více než 28 milionům lidí.

Podle Rystad Energy Analysis by Venezuela potřebovala nejméně 16 let a minimálně 183 miliard dolarů, aby mohla produkovat pouhé 3 miliony barelů ropy denně.

Konečným snem neo-Caliguly je snížit globální ceny ropy na maximálně 50 dolarů za barel. Za tímto účelem bude Trump 2.0 v teorii zcela ovládat PDVSA, včetně nákupu a prodeje prakticky veškeré její produkce ropy.

Americký ministr energetiky Chris Wright na energetické konferenci Goldman Sachs prozradil tajemství:

„ Budeme prodávat ropu pocházející z Venezuely, nejprve tuto nahromaděnou skladovanou ropu [až 50 milionů barelů] a poté budeme do budoucna prodávat veškerou produkci pocházející z Venezuely na trhu.“

V podstatě tedy neo-Caligula ovládne, vlastně ukradne prodej ropy od PDVSA, přičemž peníze budou teoreticky uloženy na offshore účtech kontrolovaných USA, aby „prospěly venezuelskému lidu“ .

Prozatímní vláda Delcy Rodriguezové v žádném případě nepřijme něco, co se rovná faktické krádeži. I když se poradce pro národní bezpečnost Stephen Miller chlubí, že USA používají „vojenskou hrozbu“, aby si udržely kontrolu nad Venezuelou. Pokud máte skutečně kontrolu, nemusíte vyhrožovat.

A co Čína?

Čína dovážela z Venezuely přibližně 746 000 barelů ropy denně. To není moc. Peking již pracuje na nahrazení těchto dodávek importy z Íránu. Čína v podstatě není závislá na venezuelské ropě. Kromě Íránu může také nakupovat od Ruska a Saúdské Arábie.

Peking jasně vidí, že imperiální snaha v západní hemisféře a v západní Asii není jen o ropě, ale také o tom, aby Čína byla nucena nakupovat energii za petrodolary. Nesmysl: s Ruskem, Perským zálivem a dalšími zeměmi je již nyní hlavním hráčem petroyuan.

Čína je z 80 % energeticky nezávislá. Venezuela de facto představovala pouhá 2 % z 20 % čínského dovozu – a to podle vlastních údajů americké vlády.

Energetické vztahy Číny s Venezuelou jdou daleko za rámec levných amerických receptů. Zde je v podstatě nastíněno, jak „čínské ropné dohody s Venezuelou jsou de facto závaznými finančními smlouvami s mechanismy splácení, kolaterálními strukturami, sankčními doložkami a derivátovými vazbami hluboce zakořeněnými v globálních financích (...) Jsou přímo i nepřímo propojeny se západními finančními institucemi, obchodníky s komoditami, pojišťovnami a clearingovými systémy, včetně subjektů spojených s Wall Street. Pokud dojde k porušení těchto smluv, důsledkem nebude „ztráta“ pro Čínu. Bude to kaskádová událost: selhání vyvolá expozici protistrany, přecenění derivátů, právní spory přesahující jurisdikce a šíření šoku důvěry. V určitém okamžiku to přestane být problémem Venezuely a stane se systémovým globálním problémem.“

Navíc „za posledních dvacet let se Čína stala operačním jádrem venezuelského ropného průmyslu. Nejen jako kupující, ale i jako stavitel. Čína poskytla technologii rafinerií, systémy pro zpracování těžké ropy, návrh infrastruktury, řídicí software, logistiku náhradních dílů (...) Odstraňte čínské inženýry. Odstraňte techniky, kteří rozumějí logice řízení. Odstraňte dodavatelské řetězce údržby. Odstraňte softwarovou podporu. To, co zůstane, není funkční ropný průmysl čekající na „osvobození“, ale nečinná skořápka.“

Závěr: „Převedení venezuelského ropného sektoru postaveného Čínou na americký by trvalo minimálně tři až pět let.“

Finanční analytik Lucas Ekwame trefně poukazuje na hlavní body. Venezuela produkuje supertěžkou ropu hustou jako dehet. Ta sama o sobě neteče, musí být roztavena, aby se dostala na povrch, a po těžbě opět ztuhne, což vyžaduje ředidlo: na každý vyvezený barel je třeba dovézt nejméně 0,3 barelu ředidla.

Přidejte k tomu venezuelskou energetickou infrastrukturu, kterou formovala Čína a která zároveň trpí dlouholetými americkými sankcemi, ještě horšími než ty, které byly uvaleny na Irák na počátku 21. století, a chybná ropná „strategie“ neo-Caliguly je zřejmá.

To samozřejmě nemění nic na krátkodobé hostině imperiálních supů z hedgeových fondů nad venezuelskou mrtvolou, počínaje příšerným Paulem Singerem, miliardářským sionistickým manažerem hedgeového fondu a dárcem MAGA super PAC (42 milionů dolarů v roce 2024), jehož společnost Elliott Management v listopadu koupila houstonskou dceřinou společnost CITGO za 5,9 miliardy dolarů, což je méně než třetina její tržní hodnoty 18 miliard dolarů, díky embargu na dovoz venezuelské ropy.

Spekulativní finančníci jistě vydělají až 170 miliard dolarů na dluhovém trhu; samotné nesplacené dluhopisy PDVSA mají hodnotu přes 60 miliard dolarů.

Celková situace ropného průmyslu ve Venezuele je tedy mnohem složitější, než si gang Trump 2.0 myslí. Samozřejmě se může stát, že venezuelský místokrál, gusano Marco Rubio, přeruší dodávky ropy z Caracasu do Šanghaje. Vzhledem k Rubioově strategické „odbornosti“ by bylo lepší začít hned organizovat armádu právníků.