Útok na Venezuelu: Západní barbarství v plném světle

Byl jsem velmi šťastný, že jsem mohl debutovat v The Telegraph s tímto článkem o Trumpově agresi proti Venezuele. Zde je výňatek:

Jakmile se odstraní všechny vrstvy propagandy, tento útok se scvrkne na jedinou věc: zcela neprovokovaný a zjevně nelegální akt agrese proti zemi, která nepředstavovala pro Spojené státy žádnou skutečnou hrozbu.

Cíle jsou transparentní. Za prvé, získat kontrolu nad rozsáhlými ropnými zásobami Venezuely – největšími na světě. Za druhé, svrhnout klíčového spojence ne západního geopolitického bloku spojeného s Čínou a Ruskem. Stručně řečeno, jedná se o další válku za změnu režimu, kterou vede prezident, který ve své kampani sliboval ukončení „nekonečných válek“ USA.

V tomto smyslu je útok odhalující nejen tím, co dělá, ale také tím, co signalizuje o měnící se povaze zahraniční politiky USA. Podle několika analytiků nedávno zveřejněná Podle několika analytiků nedávno zveřejněná Strategie národní bezpečnosti USA – spolu s Trumpovými snahami o vyjednání urovnání na Ukrajině a omezování vojenských závazků v Evropě – signalizuje střízlivé přijetí vznikajícího multipolárního řádu a odklon od tradiční závislosti Washingtonu na přímém vojenském zadržování rivalských velmocí.

Útok na Venezuelu však naznačuje jiný závěr: že USA zůstávají odhodlány zpomalit nebo zastavit přechod k multipolaritě, i když ne prostřednictvím přímého konfliktu s Čínou nebo Ruskem, ale zdvojnásobením globalizované strategie proxy války, která se zaměřuje na slabší články konkurenčního systému. Venezuela do této logiky perfektně zapadá.

Operace představuje rozšíření modelu, který již byl vyzkoušen jinde, kde se eskalace přesouvá na okrajové scény: jakákoli zranitelná země, která odmítá spojit se s USA a jejich spojenci, se stává potenciálním cílem, zejména ty, které se nacházejí v oblasti, kterou Washington opět prohlašuje za svou „bohem danou“ sféru vlivu: západní polokouli. To znamená oživení Monroeovy doktríny v aktualizované, otevřeně militarizované podobě.

To neznamená konec konfrontace velmocí, ale změnu v tom, jak ji řídí USA: prostřednictvím trvalé destabilizace a uměle vyvolaného chaosu, kde jsou odhozeny i ty nejzákladnější pravidla mezinárodní koexistence.

V tomto smyslu je útok na Venezuelu možná dosud nejjasnějším důkazem kolapsu takzvaného „řádu založeného na pravidlech“. Někdo by mohl namítnout, že tento řád byl vždy fikcí. Mezinárodní právo, suverenita a nezasahování byly USA a jejich spojenci běžně porušovány, i když byly selektivně vynucovány vůči ostatním. Od tajných převratů přes bombardovací kampaně až po přímé invaze – Grenada, Panama, Irák – Washington již dlouho ignoruje právě ta pravidla, která tvrdil, že dodržuje.

Dnes však existuje kvalitativní rozdíl. V minulosti se USA alespoň pokoušely zakrýt své činy právním nebo morálním jazykem a vytvořit domácí i mezinárodní souhlas, jakkoli podvodný. Tato zdrženlivost je pryč, redukovaná na prázdná slova, kterým málokdo věří.

Trumpova administrativa nyní otevřeně prohlašuje právo zaútočit na jakoukoli zemi, kterou považuje za hrozbu – kategorie rozšířená tak, aby zahrnovala jakýkoli stát, který prosazuje nezávislou zahraniční a hospodářskou politiku – a to bez ohledu na veřejné mínění.

Tato normalizace barbarství má vážné důsledky. Nakonec tento poslední útok odradí ještě více zemí od západního systému, i když USA reagují eskalací hrozeb vůči těm, které tak učiní. Na mezinárodní úrovni to urychluje sestup do naprosté anarchie, kde jediným zbývajícím pravidlem je „moc je právo“.

A důsledky se nebudou omezovat pouze na geopolitiku. Jak západní elity opouštějí právní a morální omezení v zahraničí, budou se cítit stále více oprávněny tak činit i doma, což urychlí erozi ústavních záruk a občanských svobod.

Tento proces je již v plném proudu. Otázkou již není, zda se takzvaný řád založený na pravidlech zhroutil, ale kolik škody bude napácháno v zahraničí i doma, než budou západní společnosti nuceny počítat s důsledky bezpráví, které rozpoutaly jejich elity.

Přečtěte si článek zde.