Novoroční poznámky k údajným vůdcům

„Nebe je vysoko a císař je daleko.“ Tak čínští rolníci po mnoho staletí oslavovali svou vzdálenost od Zakázaného města. Domnívám se, že podobný sentiment může převládat i v hypercentralizované Čínské lidové republice.

Když je moc do určité míry autokratická, je nejlepší, když je vzdálená. Tak tomu bylo i v mém případě, byť jen krátce, na konci roku 2025.

Díky laskavosti mé tchyně jsem strávil vánoční svátky na severozápadním pobřeží Pacifiku a byl jsem naštěstí daleko od postdemokratické moci v jakékoli její podobě.

Nejbližším voleným úředníkem, který se tvářil kompetentně, byl Kim Lund, starosta města Bellingham ve státě Washington, jehož působnost sahá až k jednomu z těch plánů revitalizace centra města, s nimiž se často setkáváte v naší deindustrializované republice.

Zdálo se to být příležitostí podívat se z dálky na ty významné osobnosti, které, ať už v dobrém nebo ve zlém, ale téměř ve všech případech rozhodně v tom druhém, nyní určují osud toho, co v tuto chvíli trochu kuriózně nazýváme západním světem.

Nikdy předtím jsem tyto lidi nepovažoval za jednu skupinu, za pestrou (velmi) partu. A bylo to zajímavé cvičení v podobě některých závěrů na konci roku.

Zde je v náhodném pořadí několik mých „závěrů“, jak to tak únavně formulují autoři titulků v mainstreamových denících.

Za prvé, vzdálenost mezi údajnými vůdci západních mocností a jejich občany je víceméně úplná. Moc nyní funguje v naprosté izolaci.

Za druhé, války, genocida, invaze dronů, atentáty, deportační gangy, cenzura, sankce, eroze občanských svobod, bezpráví: Nelze předpokládat, že postdemokratičtí voliči upřednostňují cokoli z toho před mírem a morálním řádem.

Ne, lidé jsou spíše rezignovaní na svou bezmocnost – ohromeni do mlčení, protože moc již není zodpovědná a oni, kteří jsou nyní spíše ovládáni než spravováni, nemají žádný vztah ke svým vládcům.

Jinými slovy, všichni jsme nyní rolníci z dynastie Ming.

Za třetí, nemá smysl doufat v jakoukoli změnu kurzu kolektivního Západu, dokud zůstane u moci tato skupina sobeckých druhořadých politiků. Tito lidé nás odsoudili, zatímco jednali naším jménem, k režimům bezohledné brutality.

Za čtvrté, a co je ještě významnější a působivější, z toho vyplývá, že systémy a politické procesy, které je vynesly do pozic daleko přesahujících jejich schopnosti, musí být rozebrány nebo jinak radikálně reformovány, než bude možné obnovit jakýkoli spravedlivý a humánní řád.

Za páté, a to vyplývá z bodů 1, 2 a 3, postdemokratické zbavení moci a podpora bujícího chaosu ze strany Západu ukládá občanům velkou odpovědnost.

Chas Freeman, emeritní velvyslanec a energický komentátor, mě na podzim překvapil, když v podcastu prohlásil, že my – my Američané – jsme vstoupili do předrevolučního období americké historie. Chasovu poznámku nechám jako vysvětlení toho, co mám na mysli pod pojmem odpovědnost. Jinými slovy, budoucnost je na nás.

Nakonec existuje několik výjimek z tohoto hodnocení údajných vůdců Západu a my se na ně musíme dívat jako na slabé paprsky světla – jako na náznaky toho, co je ještě možné, když lidé s integritou skutečně slouží ve vysokých funkcích jménem těch, kteří je tam dosadili.

Je čas čelit těmto pravdám – vlastně už je nejvyšší čas. Nadcházející rok to potvrdí. Rozpad demokratických procesů a převaha toho, co vypadá jako lhostejnost, ale lépe se dá pochopit jako rezignace – to vše přivedlo západní svět k davu „vůdců“, kteří jsou klinicky neurotičtí, narcističtí, sociopatičtí, megalomaničtí, jednají daleko nad rámec svých kompetencí – nebo jsou kombinací některých či všech těchto vlastností.

Ještě před 20 lety bylo tabu mluvit nebo psát o úpadku Západu. Člověk byl „declinistou“ – pamatujete si toto slovo? – a to ho poněkud izolovalo. Nyní, když je úpadek našeho pozdního impéria nepopiratelný, kdo by tušil, že bude tak ošuntělý, tak nedůstojný, tak trapný – a samozřejmě tak lhostejný k lidskému životu a právu.

Studovali jste někdy fotografii Bibiho Netanjahua – myslím jeho rysy? Já si nenechám ujít žádnou příležitost, protože jeho tvář mě fascinuje, a doporučuji vám to také, pokud jste se na ni ještě podrobně nedívali. Jak vám potvrdí každý dobrý psychiatr nebo klinický psycholog, je to tvář psychotika, jak je definován ve starém dobrém DSM, Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch.

Historie izraelského premiéra je dobře známá. 76letý muž s křehkým vztahem k realitě, chci říct, je nyní nejmocnější osobou v západní Asii – a v tuto chvíli i daleko za jejími hranicemi.

Ale Netanjahu není západní vůdce, řeknete. Ale ne, to neřeknete: Moc, kterou Bibi uplatňuje ve Washingtonu a ve většině evropských hlavních měst, daleko přesahuje geografické hranice. Zaujímá prominentní místo v tomto tužkou nakresleném skupinovém portrétu. V době psaní tohoto článku Netanjahu právě dokončil svou pátou návštěvu prezidenta Trumpa během prvního roku Trumpova druhého funkčního období. Zamyslete se nad tím: psychotik a emocionálně zakrnělý narcista, který se zdá, že má někomu něco dokazovat, pravděpodobně svému otci, strávil pondělí vánočního týdne plánováním další vojenské operace proti Islámské republice – tentokrát s cílem zničit její raketový program a protivzdušnou obranu.

Caitlin Johnstone to nejlépe vystihla ve svém newsletteru z 28. prosince. „Přestali si vymýšlet nesmysly o jaderných zbraních,“ napsala, „a teď prostě říkají: ‚Musíme zaútočit na Írán, protože Írán obnovuje svou schopnost zabránit nám v útoku na něj.‘“

Je třeba vzít v úvahu také různé potíže, kterým Netanjahu čelí doma. Je souzen za několik obvinění z korupce, v roce 2026 ho čekají volby, které pravděpodobně prohraje, a je zbaběle zavázán sionistickým fanatikům, kterými naplnil svou vládu. Znamená to, že Itamar Ben–Givr, Bezalel Smotrich a další mají nepřímý, ale silný vliv na globální politiku? Navrhuji tuto otázku přeskočit, protože se neodvažuji riskovat odpověď.

Během mé vánoční idyly mezi jedlemi a vznešenými cedry severozápadního Pacifiku mi na mysl přišli ti, kteří žijí na druhé straně Atlantiku a tvoří to, co nazýváme jádrem Evropy. Kier Starmer, Emmanuel Macron, Friedrich Merz – britský premiér, francouzský prezident, německý kancléř: označil bych je za palooky, kdyby palookové nebyli neohrabaní hulváti, kteří v životě nikdy ničeho nedosáhnou.

Tito tři jsou svým způsobem neohrabaní a hrubí, ale dostali se příliš daleko. Od Merzova zvolení na jaře loňského roku vytvořili jakési triumvirát, které víceméně diktuje společný směr Evropy. Všichni jsou rusofobové – Merz je z nich nejhorší – a rozvířili Británii i kontinent kvůli čistě imaginární ruské invazi, zatímco zatěžují své obyvatelstvo dluhy na celé generace, aby udrželi zločinný režim v Kyjevě ve válce, kterou Ukrajina (podle mého názoru) prohrála před více než rokem.

Ještě horší je, že v celé Evropě, a rozhodně ve Velké Británii, je nyní jakýkoli projev podpory palestinskému lidu fakticky kriminalizován. Jak někdo nedávno poznamenal na „X“, v Británii vás zavřou do vězení za to, že odsoudíte genocidu Izraele v Gaze, zatímco Starmerův režim vítá s červeným kobercem izraelské úředníky, kteří jsou za ni přímo zodpovědní.

Jakým slovem tyto lidi označit? Když je studuji, zdá se mi, že to musí být „bezradní“ nebo „nezralí“ – možná „dětinští“ nebo „nedospělí“. Zvyklí schovávat se pod deštníkem americké hegemonie, nedokážou myslet ani jednat zodpovědně, a tak hledají nové útočiště v pevnosti „centristické“ ideologie, která není centrem ničeho, pokud to není liberální autoritářství.

Klinicky narušený premiér, solipsistický prezident koupený sionistickými lobby, tři Evropané bez špetky vůdčích schopností: Opakovaně se o nich zmiňuji jako o „údajných vůdcích“ Západu, protože nic nevedou. V tomto komentáři je budu nazývat „PL“.

PL naší doby se cítí zcela pohodlně ve svém odloučení od občanů, protože jim to dává volnost jednat výhradně ve vlastním zájmu. A vlastní zájem je v pořádku, pokud je to bůh, kterému chce člověk sloužit, ale ne, když je za to cenou groteskně násilný světový řád. V říjnu loňského roku jsem oslavoval, když Irové zvolili Catherine Connollyovou svou prezidentkou s velkým náskokem. Je to sice ceremoniální funkce, ale Connollyová zastává zásady, které jsou v souladu s irskými, zejména, ale nejen, pokud jde o izraelský teror a palestinskou otázku.

Abych to stručně shrnul, Irové nyní plánují přeměnit bývalou izraelskou ambasádu, která je prázdná od té doby, co byl sionistický velvyslanec loni vyhnán z Dublinu, na muzeum věnované palestinskému umění a artefaktům. Není to úžasné? Irský talent pro míchání ironie, humoru a politiky je nepřekonatelný. Koneckonců, dělají to už několik století.

Těsně předtím, než Netanjahu o víkendu odletěl do Mar-a-Lago, jsem viděl mapu jeho letové trasy na „X“. Jeho letadlo přeletělo Řecko a Itálii, než prudce zatočilo na sever směrem k Francii, aby se vyhnulo španělskému vzdušnému prostoru. To mi připomnělo, i když to není třeba připomínat, zásadový postoj vlády Pedra Sáncheze k Izraeli a jeho zločinům.

Španělský socialistický premiér zřejmě nevynechá žádnou příležitost, aby odsoudil sionistický režim. „Ti, kdo jsou zodpovědní za tento genocidu, budou hnáni k odpovědnosti,“ řekl Sánchez v projevu v loňském roce. A: „S genocidním státem neobchodujeme, to neděláme.“

Konkrétně španělský parlament loni v létě uvalil na Izrael komplexní zbrojní embargo a okamžitě ho začal prosazovat. Na podzim začala Banco Sabadell, tradiční barcelonská instituce, zmrazovat účty Izraelců.

Existují i další podobné čestné případy, i když možná nejsou tak přímé jako ty irské a španělské. Jejich spravedlnost je samozřejmě důležitá sama o sobě, ale také pro to, co ukazuje nám ostatním.

PL budou znamenat konec příběhu Západu pouze v případě, že se s nimi Západ smíří. Rezignace není vlastní pozdně imperiálnímu západnímu vědomí: je podmíněná. A má smysl ji překonat.