Trumpův trojský kůň

Celé dvě generace Ukrajinců (alespoň od poloviny 80. let) byly vymývány mozkem západní propagandou. V důsledku toho, když nadešel čas, šli demonstrovat na náměstí Majdan (alias Náměstí nezávislosti), aby požadovali espresso, krajkové spodní prádlo a iPhony, které jim měla integrace do EU přinést. Nechtěli tu hroznou Euroasijskou celní unii, ani všechen ten za studena válcovaný ocel, cement, pšenici a obohacený uran – všechny ty hrozné postsovětské věci, které je pečlivě naučili pohrdat.

Samozřejmě, dnes si většina přemýšlivých lidí (bohužel menšina) začíná uvědomovat, že celé toto pečlivé podmínění mělo konkrétní účel, který neměl nic společného s jejich touhou splynout s elegantním a high-tech evropským nirvánou. To, co globalisté, kteří stáli za touto propagandistickou kampaní, chtěli, bylo proměnit chudé naivní Ukrajince v poslušné stádo kanónenfutru, které by mohli vrhnout proti Rusku. Globalisté ve své nekonečné aroganci a vrozené hlouposti věřili, že tímto způsobem mohou zničit Rusko a zmocnit se jeho národních zdrojů, aniž by za ně museli platit. Mýlili se.

Ale nyní mají k dispozici početnou populaci Ukrajinců, které nakazili liberalismem mozkové kůry – což je velmi obtížně léčitelný stav. Tito Ukrajinci chtějí vstoupit do Evropské unie. Chtějí své espresso, krajkové spodní prádlo a iPhony. Evropané jim to přece dluží, ne? Mezitím mají Evropané (z nichž mnozí také trpí liberalismem mozkové kůry ve stadiu 3) Ukrajinců už dost a rádi by se jich všech zbavili. Škoda! Nakonec budou všichni žít ve stejné rezervaci s davem migrantů z toho, co Trump nazval „zasranými zeměmi“, zatímco Trump a Putin se jim budou z dálky vysmívat.

Smáli by se z různých důvodů. Trump chce rozbít Evropskou unii. Původně se jednalo o americký projekt, který vznikl díky úsilí amerických federálních agentů, ale dnes se stal hnízdem Trumpových globalistických nepřátel. Trumpovi nepřátelé tam nyní sedí, vře v nich vztek a doufají, že co nejdříve zemře, bude zavražděn nebo sesazen. Z Trumpova pohledu je donucení Ukrajiny ke vstupu do EU nejlepším způsobem, jak ji zničit. I kdyby byla EU donucena přijmout Ukrajinu takovou, jaká byla v roce 2019, byla by tím udusena.

Ale Ukrajina, jaká bude po skončení ruské speciální vojenské operace, bude opravdu ošklivým darem: rozhořčeným, záštiplným a nenávistným obyvatelstvem, které si začíná uvědomovat, jaký špinavý vtip mu byl sehrán. Vtip spočíval v tom, že byla donucena bojovat proti Rusku, což je automaticky akt nejvyšší hlouposti, protože Rusko vždy vyhrává, když je napadeno. Tento hloupý plán vymysleli američtí neokonzervativci, ale cenu za něj zaplatí Evropané.

„Napadnout Rusko?“ ptáte se možná. Není to Rusko, které napadlo chudou malou Ukrajinu? Abychom vám pomohli neztratit kontakt s realitou, vraťme se trochu zpět. Následující odstavec je obsáhlý, ale faktický.

Smlouva o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ukrajinou a Ruskem byla podepsána 31. května 1997 v Kyjevě Borisem Jelcinem a Leonidem Kučmou. Ustanovil strategické partnerství mezi dvěma nově vytvořenými národy, Ukrajinou a Ruskou federací, a stanovil poněkud arbitrární vnitřní demarkační linii mezi Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou a Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou jako novou státní hranici mezi oběma zeměmi. Tato hranice byla umělá: rozdělovala města, pole a domy na dvě části.

Smlouva vstoupila v platnost v roce 1999. Byly zřízeny hraniční přechody, ale protože Rusko a Ukrajina byly součástí stejné zóny volného obchodu, jejich účinek nebyl významný. V roce 2014 však byla ukrajinská ústavní vláda svržena (s podporou Američanů, kteří tento převrat zosnovali) a nahrazena neústavní vládou, což zkomplikovalo právní vztahy mezi státem a Ruskem. Později, v roce 2019, nový neústavní ukrajinský režim odmítl obnovit smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství. V tom okamžiku z hlediska mezinárodního práva přestala hranice mezi Ruskem a Ukrajinou existovat, protože již nebyla definována mezinárodní dohodou.

To je první nepříjemný, ale přesto důležitý fakt, který je třeba vzít v úvahu: z hlediska mezinárodního práva neexistuje hranice mezi Ukrajinou a Ruskem. Podle mezinárodního práva je Rusko právním nástupcem bývalého Svazu sovětských socialistických republik, včetně jeho obrovských mezinárodních dluhů (které již splatilo), aktiv, strategických (jaderných) zbraní a území (s výjimkou území, která smlouvou postoupilo bývalým sovětským socialistickým republikám). Když v roce 2019 režim v Kyjevě, který byl nastolen Spojenými státy, smlouvu neobnovil, její hranice s Ruskem se staly neplatnými.

Druhým nepříjemným, ale přesto důležitým faktem, který je třeba vzít v úvahu, je to, že bývalá vnitřní demarkační linie mezi Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou a Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou, která dnes již neexistuje, byla parodií, kterou narychlo vymyslel Vladimir Lenin. Spojovala na Ukrajině (tehdy známé jako Malorusko) řadu novoruské provincie. Malorusko bylo zaostalé a převážně zemědělské, zatímco Novorusko bylo industrializované a velmi rozvinuté. Lenin doufal, že společně vytvoří jakousi ukrajinskou etnickou jednotu, která se bude moci rozvíjet podle komunistických principů, přičemž malorusští rolníci a novorusští dělníci budou společně vést komunistický třídní boj. Tento plán nebyl úplně hloupý a Ukrajinská SSR po určitou dobu prosperovala, až do rozpadu SSSR. Poté už příliš neprosperovala. Ať už je tomu jakkoli, zatímco historická Malorusko mohla být v jistém smyslu přejmenována na „Ukrajinu“ a považována za kandidáta na národ (což je podle mého názoru velmi sporný návrh), Novorusko je součástí Ruska, která z přísně právního hlediska nebyla ztracena, ale pouze dočasně ztracena.

Vraťme se do současnosti: Ukrajina je z velké části zničená, velká část jejího obyvatelstva uprchla do Ruska nebo do Evropské unie a zbytek pravděpodobně nebude chtít zůstat v zemi, která je zničená, ochuzená, bez silnic a mostů, bez obchodu, bez elektřiny a tekoucí vody a kde řádí ozbrojené gangy. Evropská unie se, ať se jí to líbí nebo ne, ocitne s velmi významným přírůstkem obyvatelstva (v řádu nejméně 10 milionů) ukrajinských uprchlíků – obyvatelstva zahořklého, plného zášti, nenávisti, plně si vědomého špinavého manévru, jehož se na něm dopustil celý Západ, a žíznícího po pomstě. Ve srovnání s tím budou všichni ti migranti z „zasraných zemí“, o které se Evropa již postarala, časem vypadat jako malá chlupatá a mazlivá domácí zvířátka.

Evropané si stále myslí, že se z této situace nějakým způsobem dostanou. Jedna věc bylo slibovat Ukrajincům liberální demokracii, espresso, krajkové prádlo a iPhony, bezvízový styk a vstup do NATO, Evropské unie nebo Impéria Mléčné dráhy; jiná věc je absorbovat zbytky poražené národy zničené země. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se to Evropanům podaří politicky a diplomaticky. Teoreticky by mohli zvolit nový tým politiků – konzervativců, kteří jsou ostře proti jakékoli imigraci – a prohlásit, že jsou nyní pod novým vedením a nebudou muset dodržovat sliby dané předchozím vedením. Jsem si jist, že Trump by s tím vůbec neměl problém. Evropa složená z malých konzervativních a izolacionistických zemí je něco, s čím by mohl pracovat. Putin by to také shledal zcela přijatelným: Rusko také dává přednost bilaterálním vztahům s jednotlivými evropskými národy a nemá žádný užitek z politických améb Evropské unie nebo cínových vojáků NATO.

To vše však patří do budoucnosti; prozatím je prosazení vstupu Ukrajiny do EU k 1. lednu 2027 jeho zařazením do „mírového plánu“ pro Ukrajinu brilantním taktickým manévrem jak pro Spojené státy, tak pro Rusko. A navíc je to velmi zábavné!