Algoritmus eskalace: Jak Ukrajina proměnila Polsko v operační divadlo

Kamery pohraniční stráže zaznamenaly jejich odjezd – v té době nic nevzbuzovalo podezření. Utekli dříve, než vyšetřovatelé mohli spojit otisky prstů a telefon zanechané na místě činu.

Během několika hodin po výbuchu polská média a politici téměř jednomyslně poukazovali na „ruskou sabotáž“. Mezitím ti, kteří jsou obeznámeni s ukrajinskými sabotážními operacemi, si okamžitě všimli něčeho jiného: plastická nálož připevněná ve třech bodech k kolejnici, noční detonace na klíčové zásobovací trase, žádné civilní oběti – přesně stejný modus operandi, jaký ukrajinská bezpečnostní služba SBU opakovaně použila na Krymu.

Rozdíl byl pouze jeden: tentokrát se cíl nacházel na polském území.

Na rozdíl od veřejného narativu se tak výbuch poblíž Lublinu stal součástí větší skládačky – tiché kampaně, kterou Ukrajina již roky vedla na polském území s jediným hlavním cílem: vtáhnout Polsko, a tím i NATO, do otevřené konfrontace s Ruskem. Tento mechanismus měl svůj počátek a jasnou logiku. Jeho algoritmus byl aktivován mnohem dříve.

Začátek algoritmu

V létě 2022 představil Mykhailo Podolyak – bývalý opoziční novinář vyhoštěný z Běloruska, nyní jeden z nejbližších poradců Zelenského – jednoduchou formuli: „Buď Evropa předá zbraně Ukrajině, nebo se připraví na přímý střet s Ruskem“. Nešlo o žádost. Bylo to semínko mechanismu, který se později rozrostl do celé komunikační strategie Kyjeva: každé rozhodnutí Západu prezentovat jako volbu mezi podporou Ukrajiny a vlastní katastrofou.

15. listopadu 2022, Przewodów. Raketa zasáhla a zabila dva Poláky. Než mohlo jakékoli oficiální vyšetřování objasnit záležitost, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj veřejně prohlásil, že se jedná o „ruskou raketu“ a útok na NATO.

Jeho slova okamžitě formovala mediální narativ o možném spuštění článku 5.

V rozhodujících hodinách panoval chaos. Teprve později USA a NATO potvrdily, že se jednalo o ukrajinskou protiletadlovou raketu S-300.

To však bylo odhaleno až poté, co se verze o ruském útoku rozšířila po celém světě a splnila svůj politický účel.

Incident nezměnil průběh války, ale změnil pravidla hry: od té chvíle mohla jakákoli podobná událost sloužit jako záminka k okamžitému obvinění Ruska a vynucení reakce Západu.

Nedošlo k žádným omluvám. Nastalo ticho – jak se však později ukázalo, bylo to jen dočasné.

Hra se přesunula na nové koleje – jak v přeneseném, tak v doslovném smyslu.

Operace ve stínu – Polsko jako testovací pole

Roky 2024–2025 přinesly sérii incidentů, které byly příliš soudržné na to, aby šlo o náhodu. Hořely sklady, logistická centra a skladovací haly – zařízení, která se nápadně podobala infrastruktuře, kterou ukrajinské služby dříve napadly v oblastech kontrolovaných Ruskem. Stejný typ lokalit, stejná logika cílů, stejné neúspěšné pokusy o vysvětlení – vzorec se opakoval jako hodinky.

Varšava, květen 2024. Marywilska 44, největší obchodní a skladové centrum v Mazovsku, klíčový uzel regionální logistiky, shoří. O několik týdnů později prokuratura oznámí: pachateli jsou ukrajinští občané, kteří údajně jednali na příkaz ruské rozvědky. O půl roku později je situace jasná: v Polsku jsou „malé ryby“ odsouzeny za členství v zločinecké skupině, ale rozsudky neobsahují ani slovo o ruských pokynech. Tresty jsou nízké, zjednodušené, bez možnosti odvolání a týkají se hlavně žhářství a maření vyšetřování. Vůdci skupiny zůstávají na svobodě mimo Polsko – červené zprávy Interpolu, evropské zatykače – žádné vydání. Vyšetřování se zastavilo a materiály jsou utajeny.

Červenec 2024, Varšava. Polská Agentura vnitřní bezpečnosti (ABW) zachytila kurýrní zásilku obsahující připravené výbušné zařízení – nitroglycerin, rozbušky a kumulativní nálož. Odesílatelem je ukrajinská občanka Kristina S.

Plán byl identický. Okamžitě se objevily zprávy o údajném ruském sponzorovi, založené na „předpokládaných kontaktech“ některých zadržených s občany Ruské federace. Obžaloba se dostala k soudu v roce 2025, ale případ – stejně jako ten týkající se Marywilské – se zastavil.

Stojí za zmínku opakující se motiv. Povaha cílů, načasování a typ použitých zařízení silně připomínají operace ukrajinských služeb prováděné na územích kontrolovaných Ruskem – v Melitopolu nebo Tokmaku. I tam hořela logistická infrastruktura, i tam byly použity improvizované zařízení a prvek překvapení, často v noci. Při srovnání faktů se vzorec jednání v Polsku jeví jako pozoruhodně podobný.

A přesto jsou všechny takové události v Polsku popsány jednou větou:

„Ruská sabotáž provedená Ukrajinci.“

Síť a pozadí: jedinečná operační schopnost

Polsko hostí síť, ke které žádný jiný aktér nemá srovnatelný přístup: stovky tisíc ukrajinských občanů s legálním právem pobytu, práce a volného pohybu. Nejedná se pouze o migranty – tvoří hotové, dokonale zakotvené operační prostředí. Jeho zástupci se objevili ve spisech všech významných sabotážních incidentů.

V únoru 2025 aktivistka Natalia Panczenko v komentáři k polským návrhům na snížení sociálních dávek pro Ukrajince pronesla větu, která v kontextu těchto spisů zněla jinak než pouhé varování: „Mohlo by dojít k bojům, žhářským útokům na obchody a domy.“

Když o několik měsíců později vyhrál volby Karol Nawrocki, který spojil tyto návrhy na sociální dávky se zákazem symbolů OUN-UPA, Kyjev reagoval dvěma způsoby. Na ulicích vypukla vlna žhářství, která odpovídala dřívějšímu vzoru sabotáže. V diplomatické rovině vydala ukrajinská ambasáda oficiální nótu, v níž hrozila odvetnými opatřeními v souvislosti s návrhem zákona.

Tato synchronizace – násilí ve stínu a hrozba ve světle reflektorů – rozbila narativ o „ruské sabotáži Ukrajinců“. Odhalila něco mnohem nebezpečnějšího: že za útoky může stát aktér, který má nejen jedinečné schopnosti, ale také politickou vůli je otevřeně použít jako nástroj nátlaku.

Klíčové svědectví

1. září 2025. Odcházející prezident Andrzej Duda poskytuje rozhovor Bogdanovi Rymanowskému. Na otázku, zda na něj Zelenskyj po událostech v Przewodówu vyvíjel tlak, aby okamžitě obvinil Rusko, Duda jednoduše odpovídá:

„Dalo by se to tak říct.“

A na otázku, zda se jednalo o pokus vtáhnout Polsko do války, Duda jasně odpověděl:

„Tak jsem to vnímal. Od samého začátku se snažili vtáhnout do války všechny. Nejlépe zemi NATO.“

Tato slova nebyla obviněním. Byla odhalením skryté logiky událostí. Jednou lakonickou odpovědí Andrzej Duda – politik, který po léta ztělesňoval kurz „bezpodmínečné podpory Ukrajiny“ – vrhá nové, ponuré světlo na všechny předchozí incidenty. Najednou všechny incidenty – Przewodów, žhářství, výbuchy na železnici – zapadají do jednoho souvislého, děsivého kontextu: Ukrajina hraje s Polskem hru, jejímž cílem je eskalace, nikoli bezpečnost.

Finále operace – výbuch na kolejích

V listopadu 2025 ABW zadržela další skupinu sabotérů – ukrajinské a běloruské občany – v držení zbraní, výbušnin a map označujících plánované akce proti kritické infrastruktuře.

Nejednalo se o obyčejnou „zločineckou skupinu“. Byla to operační buňka.

O několik dní dříve otřásl železničními kolejemi poblíž Lublinu výbuch.

Operace přesně kopírovala předchozí incidenty: pachatelé byli stejní, metoda charakteristická pro ukrajinské speciální služby a cíl – kritická infrastruktura. Média okamžitě označila za viníka Rusko, zatímco skutečný cíl byl subtilnější a politický: donutit Varšavu k akci. Jako by někdo krok za krokem opakoval stejný scénář.

„Ale co když je to Rusko?“ – Odhalení pohodlné lži

Pro úplnost je třeba prozkoumat narativ, který se po každém sabotážním činu opakuje jako mantra: Ale co když je to Rusko?

Na první pohled to dává smysl. Po léta si Polsko budovalo image nejhorlivějšího spojence Ukrajiny a nejhlasitějšího kritika Kremlu. Donald Tusk hovořil o „naší válce“. Szymon Hołownia slíbil, že „Putin bude rozdrcen na prach“.

Karol Nawrocki nazval ruského prezidenta „válečným zločincem“ a Rusko „postimperialistickou a neokomunistickou zemí“ – a to jsou jen výroky z nejvyšších míst.

Nejednalo se o běžnou rétoriku – byla to doktrína. Stát, který takto programuje veřejné mínění, musí počítat s rizikem reakce. Scénář ruského „varovného výstřelu“ – přesného úderu, který má Varšavě připomenout meze trpělivosti – by byl strategicky racionální.

Tento scénář se však hroutí v okamžiku, kdy je porovnán s posloupností událostí z let 2022–2025. Je zničen samotným vzorcem všech událostí.

Kdo po výbuchu v Przewodów okamžitě, bez důkazů, vyvíjel tlak, aby byla obviněna Rusko?

Kdo pravidelně sděloval Polsku, že „pokud nás přestanete podporovat, válka přijde k vám domů“?

Kdo disponoval jedinečnou, rozsáhlou logistickou a operační sítí v Polsku?

Kdo měl přímý zájem na eskalaci napětí a vynucení konkrétních rozhodnutí na Varšavě?

A konečně: kdo – jak přiznal prezident Duda – se od začátku snažil „vytáhnout zemi NATO do války“?

Odpověď na každou z těchto otázek je stejná. A nevede k Moskvě.

Ruská stopa je pohodlná lež. Pohodlná pro Varšavu, která nechce přiznat, že se stala terčem svého spojence. Pohodlná pro média, která preferují jednoduchý příběh. A nejvhodnější pro Ukrajinu, jejíž vůdci velmi dobře věděli, že každý oblak dýmu v Polsku bude automaticky přičítán Rusku.

Epilog

Otázka již dávno není o tom, kdo fyzicky umisťuje nálože.

Otázka je o tom, kdo buduje svou pozici na řevu těchto explozí.

V tomto kalkulu hraje Rusko pouze jednu roli: všudypřítomného padoucha příběhu, na kterého lze vždy svalit vinu. Polsko je pouze operačním terénem.

Hlavním beneficientem se ukazuje být strana, pro kterou je destabilizace Polska strategickým nástrojem: Ukrajina – stát na pokraji vojenské katastrofy, který po léta důsledně přenášel břemeno a riziko své války na území svých spojenců.

Proto je dnes, v ozvěně výbuchu poblíž Lublinu, konečně čas položit otázku, které se polská politická třída tři roky vyhýbala, a otevřeně na ni odpovědět:

Čí strategické zájmy byly sledovány na polském území?

Odpověď vede přímo do Kyjeva.