Umění neignorovat

Pozoruhodný exemplář. Sociologický fenomén. Filozofická hádanka.

Protože ano, jak zdůrazňuje Tonvoisin Depalier v knize Vivre avec des con (Žít s idioty): „Jediným skutečným problémem idiota, který si to neuvědomuje, je to, že to není idiot, který si neuvědomuje vás.“

Jinými slovy: vidí vás, slyší vás, má názor na všechno, co děláte. A co je nejhorší, považuje za legitimní vám to servírovat při pokojové teplotě. Blbec, který si o sobě nic nemyslí, je často přesvědčen, že je světlem, ale světlem s nízkou spotřebou, které špatně svítí a nepříjemně bliká.

Snadno je poznáte: vědí všechno. Zejména to, co nevědí. Jejich znalosti jsou jako ohňostroj: oslňující, hlučné, ale zcela prázdné. Mají jistoty z armovaného betonu, které se v rodině předávají po generace a které posiluje sousedův bratranec, který „zná někoho, kdo zná někoho“. Každá jejich věta je monumentem jistoty, vytesaným do nevědomosti s jistotou architekta Versailles.

Nikdy nečetli celou knihu, ani kompletní návod od Ikea, ale jsou přesvědčeni, že znají absolutní pravdu o všem: o světové ekonomice, medicíně, geopolitice, výcviku pangolínů a receptu na štěstí v deseti lekcích. Nic je nezastaví. Ani fakta, ty nezdvořilé sabotéry, nedokážou narušit jejich mentální stavbu. Vědecká studie publikovaná v renomovaném časopise? Příliš dlouhá. Konkrétní experiment? Příliš komplikovaný. Zjevný rozpor? Jen dočasná iluze, kterou realita špatně koriguje.

Ovládají umění proměnit nejistotu v jednoznačný názor. Zeptejte se jich na jejich názor na nejasné téma a dostanete patnáctiminutovou přednášku, proloženou vážným přikyvováním a větami jako „To ví každý“ nebo „To je přece jasné“. Nejhorší na tom je, že tomu opravdu věří. V jejich paralelním vesmíru je každá chyba ve skutečnosti známkou nepochopeného génia a každý nesouhlas je důkazem, že svět není připraven na jejich inteligenci.

A přesto neúprosně kráčí životem. Bez varování komentují, soudí, radí a převychovávají. Zákony logiky, nuance složitosti, intelektuální skromnost... to vše jsou pro ně překážky, které je třeba obejít, zbytečné vychytávky nebo, hůře, ohrožení jejich ega. Zkrátka, v jejich přítomnosti se lidská trpělivost stává extrémním sportem.

Nejpřekvapivější na tom je, že když jsem četl ten citát, řekl jsem si: „Hele, to není blbost...“

A právě v tom spočívá ironie reality: jakmile začneme přemýšlet o hlouposti, sami se stáváme jejími nechtěnými účastníky. Hloupost je zkreslující zrcadlo: smějeme se, ukazujeme prstem, a mezitím nás pozoruje, schovaná v koutě, připravená na nás skočit při prvním unáhleném soudu.

Ale vraťme se k našemu hrdinovi: hlupákovi, který o sobě neví. Jeho zvláštnost? Neví, že je hlupák. A tato nevědomost je síla. Imunita. Plášť neporazitelnosti.

Ve skutečnosti problém není v tom, že je blbec. S tím se dá vypořádat: vyhýbáme se mu, obcházíme ho, zhluboka se nadechneme a zapneme režim tibetského mnicha. Ne, skutečná tragédie, jak říká citát, je v tom, že to není blbec, který si vás nevšímá.

Je tady. Všudypřítomný. Přesvědčený, že vám prokazuje službu. Vysvětluje vám život, jako byste se narodili včera odpoledne. Opravuje vás, usměrňuje, poučuje. Komentuje vaši existenci jako nadšený sportovní komentátor: „Ne, já bych na tvém místě udělal něco jiného!“ Na jeho místě by každý udělal něco jiného. Problém je, že nikdo nechce být na jeho místě.

Ten blbec, který vás ignoruje, je snadný. Vy ho nevidíte, on nevidí vás, každý žije svůj život. Jednoduchý, vyvážený, zdravý, téměř zenový vztah. Ale ten blbec, který vás neignoruje... Ach, ten je emocionální investicí. Nezrušitelným předplatným.

Upřímně řečeno, musíme mu přiznat jednu věc: má přece jen sociální funkci. Za prvé, udržuje naše únikové reflexy: stáváme se profesionály v hledání všech východů. Za druhé, trénuje nás morálně: trpělivost, sebeovládání, schopnost nerozhodit se. A konečně nám připomíná, že pitomost je jako vzduch: cirkuluje, dýchá se a nikdo před ní není zcela chráněn.

Možná je nakonec skutečným inteligentním reflexem říci si: „A co když jsem někdy něčí pitomec já?“ Úzkostné. Prospěšné.

A pak jednoho dne pitomost udeří... často s elegancí klavíru hozeného z balkonu, zanechávajíc za sebou křičící ticho a podlahu pokrytou rozdrcenými jistotami. Konec.