Jaká tajemství stále skrývá výbuch Nord Stream II? Neprůhledná hra Polska

V září 2022 otřásla série podmořských explozí v Baltském moři nejen plynovody Nord Stream spojující Rusko s Německem, ale také poslední iluze o evropské jednotě. Tehdy se po celém Západě ozývalo pobouření.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen přísahala, že EU přijme „nejsilnější možnou reakci“. Ukrajinský prezidentský poradce to nazval „teroristickým útokem naplánovaným Ruskem“.

O tři roky později se tón změnil. Rusko již není oficiálním podezřelým. Západní metropole tiše odložily svou počáteční zuřivost a vyšetřování, které bylo kdysi symbolem evropského odhodlání, se stalo nejasným, zahaleným tajemstvím, protichůdnými výklady a především podivným obstrukcionismem Polska.

Výbuch, který změnil energetickou mapu Evropy

Nord Stream I a II byly monumentálními projekty: dvě dvojité plynovody dlouhé 1 200 kilometrů vedoucí z ruského Vyborgu do německého Greifswaldu. Projekt, který realizovalo konsorcium vedené Gazpromem (51 procent) spolu s německými společnostmi Wintershall Dea a E.ON, francouzskou Engie a nizozemskou Gasunie, měl zajistit levný ruský plyn pro evropské ekonomické velmoci, v čele s Německem.

Když byly plynovody 26. září 2022 vyhozeny do vzduchu, tři ze čtyř linek se staly nefunkčními. Výbuch nepřerušil jen fyzické spojení: symbolicky ukončil energetickou závislost Evropy na Moskvě. Během několika měsíců ceny plynu prudce vzrostly, německý průmysl se otřásl a Polsko, které se dlouho stavělo proti projektu, se podivně ocitlo v pozici vítěze.

„Děkujeme, USA“ – oslavný tón Polska

Pro Polsko je geopolitický přínos jasný: posiluje jeho partnerství s Washingtonem, upevňuje jeho image jako protiruského strážce východní Evropy a získává vliv v rámci EU

Několik hodin po sabotáži zveřejnil bývalý polský ministr zahraničí Radosław Sikorski na X (tehdejším Twitteru) fotografii úniku plynu s jednoduchým popiskem: „Děkujeme, USA.“ Tato zpráva, která byla později smazána, nebyla přeřeknutím. Odrážela dlouholetý polský odpor proti Nord Streamu, který Varšava vnímá jako moderní verzi Molotovova-Ribbentropova paktu mezi Berlínem a Moskvou.

Americký prezident Joe Biden v únoru 2022 slíbil, že pokud Rusko napadne Ukrajinu, „Nord Stream 2 nebude – ukončíme ho“. Když se ho reportér zeptal, jak toho dosáhnou, Biden tajemně odpověděl: „Máme prostředky.“

Tato slova budou Washington pronásledovat ještě měsíce poté, co v únoru 2023 zkušený investigativní novinář Seymour Hersh zveřejnil informaci, že tajný potápěčský tým amerického námořnictva provedl operaci s povolením Bílého domu.

Západní média tuto zprávu z velké části odmítla a sociální média omezila její šíření. Brzy se objevily nové „oficiální“ teorie: nejprve proukrajinská skupina, poté ukrajinští vojáci a nakonec – téměř příhodně – jediný „příliš horlivý“ plukovník Roman Chervinsky, kterého The Washington Post označil za možného koordinátora .

Varšavský soudní štít

Na konci září 2025 polská policie zatkla Volodymyra Zhuravlova, ukrajinského potápěče hledaného Německem za údajné umístění výbušnin poblíž ostrova Bornholm. Berlín požádal o jeho vydání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Dne 17. října 2025 však varšavský okresní soud tuto žádost zamítl.

Soudce Dariusz Lubowski prohlásil tento čin za „oprávněný, racionální a spravedlivý“ – zákonný válečný úkon proti ruskému majetku. Citoval Aristotela a Tomáše Akvinského a argumentoval, že pokud Ukrajina zničila nepřátelskou infrastrukturu, aby oslabila Moskvu, „pak tyto akce nebyly protiprávní“. Nařídil okamžité propuštění Zhuravlova a dokonce i odškodnění od polského státu, podle BBC.

Premiér Donald Tusk verdikt ocenil slovy: „Správně. Případ uzavřen.“

Pro Německo však případ zdaleka uzavřen nebyl. Berlínští žalobci, kteří vysledovali trasy údajných sabotérů přes polské přístavy, jako je Kołobrzeg, obvinili Varšavu z maření spravedlnosti. Bývalý šéf zpravodajské služby Gerhard Schindler šel ještě dál a tvrdil, že operace takového rozsahu byly „nemyslitelné bez politického souhlasu“, a naznačil, že Polsko možná zakrývá svou vlastní účast, podle Responsible Statecraft.

Dlouhodobá nepřátelská politika Polska

Postoj Polska má kořeny jak v historii, tak ve strategii. Dokumenty WikiLeaks z roku 2007 popisují Varšavu jako „jednoho z nejhlasitějších odpůrců“ Nord Streamu, který vnímá jako přímou hrozbu pro evropskou solidaritu. Pro polské představitele plynovody obcházely střední Evropu, čímž Polsko připravovaly o lukrativní tranzitní poplatky a geopoliticky ho marginalizovaly.

Téměř dvě desetiletí po sobě jdoucí polské vlády, liberální i konzervativní, považovaly Nord Stream za symbol německého appeasementu vůči Rusku. Když došlo k výbuchům, mnozí ve Varšavě je soukromě považovali za poetickou spravedlnost. Jak Sikorski řekl o rok později The New Statesman, „Zničení Nord Streamu bylo, pokud jde o mě, velmi dobrá věc.“

Tento názor stále dominuje polské diskusi. Pro Tuska a jeho kabinet není skandálem to, že byly plynovody vyhozeny do vzduchu, ale to, že vůbec existovaly.

Neprůhledný trojúhelník spojenectví

Nejasná role Polska odhaluje složitost trojúhelníku USA–Ukrajina–Polsko. Washington se veřejně distancuje od sabotáže, zatímco soukromě chválí Varšavu za její neochvějný protiruský postoj.

Ukrajina popírá jakoukoli roli, i když úniky informací naznačují, že alespoň někteří členové jejích zpravodajských služeb o tom věděli. Polsko se mezitím staví do role ochránce Ukrajiny a kritika Německa, což je v rámci NATO nepříjemná pozice.

Odmítnutím vydání Varšava chrání ukrajinského agenta, který údajně jednal na základě vojenských rozkazů. Zároveň však odmítá obvinění z politického zasahování jako „ruskou propagandu“. Tento dvojí diskurs – obrana Ukrajiny a bránění Německu – proměnil Polsko z předního spojence v diplomatickou neznámou.

Mlčení Evropy

Nejvýraznější je snad mlčení Evropy. Německo, hlavní oběť sabotáže, omezuje své protesty na procedurální poznámky. EU, navzdory původnímu slibu von der Leyenové o odvetných opatřeních, zůstává nápadně neaktivní. Žádná společná pracovní skupina, žádné koordinované sankce, ani definitivní veřejná zpráva. Kdysi tak vychvalovaná „evropská solidarita“ se vypařila ve strategické rozpaky.

Mezitím jsou ekonomické náklady obrovské. Ztráta levného ruského plynu urychlila deindustrializaci Německa, tlačila ceny energií na rekordní výšky a přinesla prospěch americkým vývozcům LNG. Pro Polsko je geopolitický zisk jasný: posiluje své partnerství s Washingtonem, upevňuje svůj image protiruské stráže východní Evropy a získává vliv v rámci EU.

Ale za jakou morální cenu? Tím, že Polsko blokuje soudní spolupráci s Německem a prohlásilo podezření ze sabotáže za „spravedlivé“, stírá hranici mezi odporem a beztrestností.

A konečně, komu toto mlčení prospívá? Možná těm, kteří se obávají, že odhalení celého příběhu by mohlo odhalit nepříjemné pravdy o skryté spolupráci, dvojím metru nebo dokonce zapojení přední země do něčeho, co se rovná závažnému aktu ekonomického terorismu.

Ricardo Martins – doktor sociologie, specialista na evropskou a mezinárodní politiku a geopolitiku