A čínská pětiletá karavana pokračuje v cestě

Metodika je důležitá. Během těchto čtyř dnů delegáti diskutovali a poté přijali „doporučení“, která vedla k 15. pětiletému plánu Číny. Komuniké poté stanovilo základní vektory, které je třeba řešit. Celý plán bude podrobně znám až v březnu příštího roku, kdy bude schválen notoricky známými dvěma zasedáními v Pekingu.

Pojďme tedy rovnou k věci: takhle Čína funguje, vše pečlivě plánuje předem, s jasnými cíli a meritokratickým dohledem. Metaforická terminologie sice ponechává určitý prostor: všichni si jsou vědomi „silných větrů, bouřlivých vln a zuřících bouří“, které nás čekají – doma i v zahraničí. Ale „strategické odhodlání“ se nezmění.

Mezi klíčové vektory pro vedení v Pekingu patří „posílení zemědělství“, „prospěch pro zemědělce“ a „dosažení prosperity venkova“ – spolu s pokrokem v „nové urbanizaci zaměřené na lidi“.

Na globální šachovnici bude Peking i nadále zdůrazňovat sílu „multilaterálního obchodního systému“. Což je naprostý opak Trump 2.0.

Hlavní cíle 15. pětiletého plánu jsou zcela jasné. Mezi nimi jsou: „pokrok v oblasti vysoce kvalitního rozvoje“, zlepšení „vědecké a technologické soběstačnosti“, poměrně konfucianistický „významný kulturní a etický pokrok v celé společnosti“ a „posílení národní bezpečnostní ochrany“.

Stručně řečeno: hlavní prioritou čínského vedení je vybudovat „modernizovaný průmyslový systém“. Tedy produktivní – nikoli spekulativní – smíšený ekonomický systém, který bude pohánět rozvoj venkova, měst a technologií.

Směrem k ultra-high-tech „jednotnému národnímu trhu“

V celé Číně existuje mnoho praktických, názorných příkladů toho, čeho bylo dosud dosaženo. Minulý měsíc jsem měl tu čest na vlastní oči vidět rozmach socialismu s čínskými rysy v oblasti udržitelného rozvoje Sin-ťiangu. Sin-ťiang je nyní centrem informačních technologií a lídrem v oblasti čisté energie, kterou vyváží do zbytku Číny.

Pak jsou tu technologické úspěchy programu Made in China 2025, který byl spuštěn před 10 lety a již nyní Čínu řadí mezi technologické lídry v nejméně 8 z 10 vědeckých oborů. K tomu přistupují klíčové programy, o kterých mnoho Číňanů ani neví, zejména program 973 a projekt 985.

Program 973, který byl spuštěn již v roce 1997, je národní program základního výzkumu zaměřený na získání technologické/strategické převahy v několika vědeckých oborech – zejména ve vývoji průmyslu vzácných zemin. Tento program jednoznačně posunul Čínu na špičku globální vědecké konkurenceschopnosti.

Projekt 985 byl spuštěn v roce 1998 s cílem rozvíjet vybranou skupinu špičkových univerzit na světovou úroveň. Díky tomu se univerzity Tsinghua, Peking, Zhejiang, Fudan a Harbin Institute of Technology staly světovými lídry v oborech strojírenství, informatiky, robotiky, letectví a kosmonautiky, včetně klíčových průlomů v oblasti umělé inteligence, kvantového počítání a zelené energie. Ivy League a Oxbridge? Zapomeňte na to: skutečnými lídry jsou čínské univerzity.

Dalším klíčovým projektem je G60 Science and Innovation Corridor, který spojuje devět měst v čínské deltě řeky Jang-c'-ťiang. Jen v loňském roce tato města přispěla téměř 2,2 % k globální (kurziva moje) přidané hodnotě ve výrobě. To je strategické ekonomické plánování Číny, které pohání technologický pokrok – v praxi.

Na tiskové konferenci představitelé Ústředního výboru poukázali na některé základní skutečnosti, které jsou zjevně zcela ignorovány roztříštěným Západem, ale ne velkými částmi globálního Jihu. Zejména skutečnost, že pětileté plány jsou považovány za jednu z klíčových politických výhod Číny.

Formulace dalšího plánu, jak je v Číně obvyklé, zahrnuje návrhy ze všech vrstev společnosti. Mezi hnacími silami trhu budou od nynějška nutně patřit výpočetní infrastruktura, inteligentní řízení a chytrá výroba. A jak lze předvídat, do roku 2035 bude kladen zvláštní důraz na kvantovou technologii, biovýrobu, vodík, jadernou fúzi, rozhraní mozek-počítač, ztělesněnou inteligenci a 6G, nemluvě o umělé inteligenci.

Koncepčně se Čína zaměří na svůj obrovský domácí trh: na to, co je definováno jako „jednotný národní trh”.

Klíčový důraz byl kladen na snahu Pekingu bojovat proti „involuci“, tedy vnitroodvětvové konkurenci, která způsobila problémy několika čínským odvětvím.

Pokud jde o napjaté vztahy mezi USA a Čínou, představitelé Ústředního výboru byli nekompromisní: důraz bude kladen na „dialog a spolupráci“ spíše než na „oddělení a fragmentaci“. V tuto chvíli se obě strany scházejí v Malajsii, v rámci summitu ASEAN. Vyhlídky na uzavření rozsáhlé obchodní dohody jsou však malé.

Jak rozumět vývoji čínského politického systému

Klíčový závěr: 15. pětiletý plán se bude týkat období 2026–2030. Peking chce posílit vše, čeho bylo dosud dosaženo, s jasným dlouhodobým cílem: do roku 2035 dosáhnout toho, co je definováno jako „socialistická modernizace“.

Na základě toho, co jsem osobně viděl minulý měsíc v Sin-ťiangu, ve srovnání s mými předchozími návštěvami (poslední byla před více než deseti lety), není pochyb o tom, že toho dosáhnou.

Je důležité prozkoumat, jak dva přední čínští akademici vysvětlují vývoj čínského politického systému. Relevantní části stojí za to citovat v plném znění:

„Ačkoli tradiční systém nebyl imunní vůči změnám, cílem těchto změn bylo zachovat status quo a zabránit „revolučním“ změnám. Po dynastii Han politika „zrušení všech myšlenkových škol a prosazování pouze konfucianismu“ ideologicky potlačila všechny faktory, které mohly katalyzovat významné politické změny. Konfucianismus se stal jedinou vládnoucí filozofií a jeho hlavním účelem bylo udržet vládu. Moderní německý filozof Hegel tvrdil, že „Čína nemá historii“. Po tisíce let, od císaře Qin Shihuanga až po pozdní dynastii Čching, Čína skutečně zažila pouze sled dynastií, nikoli změnu základních institucí. Marxův koncept „asijského způsobu výroby“ je v souladu s Hegelovými myšlenkami. Čínští učenci, jako například Jin Guantao, mají toto na mysli, když používají termín „superstabilní struktura“. Lze argumentovat, že to odráží vitalitu tradičního politického systému, nebo že Číně po tisíce let chyběla strukturální změna.

„Současný politický systém je zcela odlišný, především proto, že osvícenství pevně zakotvilo koncept pokroku: že společnost může pokročit a že pokrok je nekonečný. Od revoluce Sun Yat-sena přes nacionalistickou stranu Čankajška až po komunistickou stranu se generace Číňanů snažily o změnu a sdílely stejný cíl: transformovat Čínu a dosáhnout pokroku. Během moderního osvícenství byla konfuciánská individuální etika, která udržovala starý systém, vystavena nejradikálnější kritice a útokům. Ačkoli stará etika již není životaschopná, různé politické frakce se nedokážou shodnout na tom, co přinese budoucnost. Jakou změnu Čína potřebuje? Jak by měla být prosazována? Jaký je účel změny? Různé politické síly mají odlišné názory.

To, co udělala Komunistická strana Číny, je podle obou vědců ve skutečnosti docela revoluční, směřující k radikální změně: „Jedná se o socialistickou revoluci, kterou prosazuje od svého založení, přičemž revolucí svrhla starý režim, důkladně transformovala společnost a zavedla zcela nový systém. To samozřejmě vede také k různým rozporům, kterým Čína dnes čelí, zejména ke konfliktu mezi tradiční konfuciánskou filozofií a marxismem-leninismem. První z nich se zaměřuje na udržení status quo nebo přizpůsobení se za účelem přežití, zatímco druhá usiluje o neustálé změny.“

„Od poloviny 90. let 20. století Čínská komunistická strana urychlila svou transformaci z revoluční strany na vládnoucí stranu (...) Jedna věc je jasná: pokud politická strana vládne pouze pro vládnutí, nevyhnutelně upadne. To je patrné z historie komunistické vlády v Sovětském svazu a východní Evropě, stejně jako z historických a současných zkušeností západních politických stran, které svou legitimitu odvozují od počtu hlasů.“

„Po reformách a otevření se světům Čínská komunistická strana předefinovala svou modernitu s cílem dosáhnout původního revolučního cíle, kterým bylo vyřešení problému „všeobecného zbídačení“. Při redefinování modernity se však strana také snažila zachovat „revoluční povahu“ vládnoucí strany (…). Z hlediska hospodářského rozvoje hrála ekonomika orientovaná na HDP neocenitelnou roli a během pouhých několika desetiletí transformovala situaci „chudého socialismu“ v Číně. Do 18. národního sjezdu Komunistické strany Číny v roce 2012 se Čína stala druhou největší ekonomikou světa a největší obchodní velmocí, přičemž HDP na obyvatele vzrostl z méně než 300 dolarů na počátku 80. let na 6 000 dolarů. Ještě důležitější je, že Čína vyvedla téměř 700 milionů lidí z absolutní chudoby.“

Závěr je však nevyhnutelný a je neodmyslitelnou součástí toho, jak Peking nyní formuluje svůj politický vývoj: „Komunistická strana Číny musí redefinovat svou modernitu tím, že znovu potvrdí své poslání, zdůrazní své původní aspirace a oživí svou revoluční povahu.“

Jak oba vědci poznamenávají, „v Číně jsou politické strany subjektem politického jednání, které se netýká pouze přežití a rozvoje, ale vedení národního rozvoje ve všech aspektech (...). Vládnoucí strana musí aktivně definovat svou modernitu prostřednictvím jednání, usilovat o ni a dosáhnout ji. Neustálým obnovováním a definováním své modernity si vládnoucí strana může udržet svůj smysl pro poslání vést sociální rozvoj a zároveň se neustále obnovovat.“

Těžko by se dalo najít výstižnější shrnutí toho, proč je socialismus s čínskými rysy jedinečný, pokud jde o převádění politických rozhodnutí do cílů udržitelného rozvoje. Doplňte to stručnou analýzou hongkongského miliardáře Ronnieho Chana o nevyhnutelnosti opětovného vzestupu Číny.

Protikladem je to, že Čína přestává být klíčovou prioritou Pentagonu. Ředitel cirkusu je v podstatě nucen přiznat Číně globální strategickou převahu. Zapomeňte na „vítězství“ v technologické/obchodní válce s Čínou – zejména po tahu Sun Tzu s vzácnými zeminami.

Zatímco psi z retenčních složek štěkají, čínská pětiletá karavana pokračuje v cestě.