Dva roky poté

Osud Palestiny je nejtrpčí, v rozporu se všemi normami. Je ovládána Izraelem, který jejím obyvatelům nedovoluje žít v míru, vstupovat nebo odcházet, používat letiště, zatímco její vlastní letiště a přístav byly zničeny. Palestinci jsou zabíjeni bezdůvodně – pro zabíjení vždy existuje ospravedlnění a vysvětlení. Pokud se vysvětlení zhroutí, dojde k omluvě, ale nikdy k odškodnění, nemluvě o spravedlnosti. Palestina je anomálií, jedinou kolonií v naší době, kde je místní obyvatelstvo pod úplnou koloniální nadvládou. Pokusy o dekolonizaci Palestiny selhaly a lidé po celém světě, kteří usilují o spravedlnost, nemohou tuto situaci akceptovat.

Gaza je nejnešťastnější částí Palestiny. Je to poměrně malý bantustan, obklopený izraelským územím a Izraelovou závislostí, Egyptem. Město, ležící na pobřeží Středozemního moře, nesmí mít vlastní přístav, i když tento přístav zde existoval již 1000 let před narozením Krista. Psali o něm Ptolemaios a Strabón. Byl to jeden z hlavních přístavů východního Středomoří, známý po celém starověkém světě. Dováželo se sem kadidlo z jihu Arabského poloostrova – kadidlo a myrha, oblíbené ve starověku, stejně jako jiné aromatické oleje a koření. Když zde tedy pulzoval život, obchod vzkvétal.

Bylo to místo velké bitvy, od března do listopadu 1917 Britové bojovali o Gazu a s velkými obtížemi ji dobyli. V roce 1948 ji Židé nedokázali dobýt, a to ne proto, že by se o to nesnažili, ale proto, že do Gazy vyhnali tisíce palestinských obyvatel vesnic a měst jižně od Jaffy.

To je mimochodem důvod, proč když Jásir Arafat souhlasil s izraelským premiérem Jicchakem Rabinem na „mírové koexistenci“ obou národů (tzv. Osloské dohody, podepsané v roce 1993), Izraelci ujistili, že Gaza se stane hlavní metropolí Palestiny. Bohužel se tak nestalo. Je velmi obtížné vyjednávat s Izraelci. Pokud se jim dohoda nelíbí, je to „špatná dohoda“ a nejsou povinni ji dodržovat. To platí nejen pro politiku, ale i pro obchod a vlastně pro cokoli jiného. A oni prostě dohody z Osla hodili z okna.

V roce 2006 se konaly všeobecné volby v celé Palestině. V té době byli Palestinci velmi zklamáni Fatáhem, svou hlavní politickou stranou a osvobozeneckým hnutím. Od roku 2004, kdy byl Jásir Arafat otráven Židy, se Fatáh více soustředil na plnění izraelských přání než na péči o vlastní lid. Palestinci v těchto svobodných a spravedlivých volbách hlasovali pro hlavní opozici, pro Hamás, umírněnou islámskou stranu, která zahrnovala i některé křesťanské poslance. Fatah Mahmúda Abbáse se odmítl vzdát moci a izraelská armáda ho podpořila. V pásmu Gazy se však Hamásu podařilo dostat se k moci díky jeho oddělení od hlavní části palestinských území.

Izraelská verze Wikipedie píše: „V roce 2005 Izrael stáhl své síly z Gazy a umožnil palestinské samosprávě převzít kontrolu. I přes stažení si Izrael stále udržuje přímou vnější kontrolu nad každodenním životem v Gaze, jako je vzdušný a námořní prostor území, většina jeho pozemních přechodů, dodávky elektřiny a vody a další služby. [49][50][51] Podle organizace Human Rights Watch (HRW) zůstávají Palestinci v Gaze i nadále chráněnými osobami podle článků Ženevských úmluv. [33]

Po palestinských volbách v roce 2006 převzal Hamas plnou kontrolu nad Gazou. Převzetí moci Hamasem vedlo Izrael a Egypt k uvalení pozemní, vzdušné a námořní blokády na Gazu. (Za to, že Egypt vyhověl izraelským plánům, mu byla udělena obrovská dotace ze strany USA. Podle ministerstva zahraničí poskytly Spojené státy Egyptu více než 50 miliard dolarů na vojenskou pomoc a 30 miliard dolarů na ekonomickou pomoc.) Egypt se stal po Izraeli druhým příjemcem americké pomoci v této oblasti. V důsledku toho se ekonomika Gazy propadla a mnoho lidí v tomto území nemá přístup k základním potřebám. – uvádí Wikipedia.

Izrael zahájil invazi do Gazy, kterou nazval „sekání trávy“. Když izraelská armáda vstoupila do Gazy na Štědrý den 2008, konflikt si vyžádal životy asi 1 400 Palestinců a 13 vojáků IDF. Tento poměr je symbolický: život jednoho izraelského občana má v židovských očích cenu tisíců životů Palestinců. V roce 2014, po zabití dvou tisíc Palestinců, Izrael nabídl příměří. Vláda Gazy požadovala zrušení blokády, ale zatímco soud jednal, souhlasila s třídenním příměřím, aby bylo možné pohřbít mrtvé. Lidé vyšli do ulic, aby si po dvou týdnech nepřetržitého bombardování oddechli. Pak izraelská letadla zaútočila na dům velitele Gazy Muhammada Deifa a zabila jeho 27letou ženu a sedmiměsíčního syna.

Izraelci správně předpokládali, že velitel se během příměří vrátí domů ke své ženě a dětem, a už dlouho ho chtěli zabít. (Později byl popsán jako organizátor odvetného útoku 7.10.23.) V mládí byl Deif hercem a režisérem a inscenoval divadelní hru v uprchlickém táboře, kde vyrůstal – jeho rodná vesnice byla v roce 1948 obsazena Izraelem. Díky svým divadelním zkušenostem unikl pronásledovatelům tím, že snadno změnil svůj vzhled. Izraelci se ho několikrát pokusili zavraždit – byl více než jednou zraněn, ale jako kočka se vrátil do boje.

V té době izraelská vláda tvrdila, že Hamas porušil příměří tím, že vystřelil tři rakety na Beershebu, a že teprve poté bombardovali dům velitele Deifa. Nikdo však tyto rakety neviděl. Hamás, který vždy hrdě informuje o odpálení raket, žádné takové prohlášení neučinil. „Podvod“ o porušení příměří Palestinou odhalil bývalý soudce izraelského Nejvyššího soudu a bývalý generální prokurátor Michael Ben-Meir. Podle něj „Izrael zfalšoval porušení příměří, aby se zbavil Mohammeda Deifa“, informoval izraelský deník Maariv.

Okřídlení katové (nechci je nazývat letci) spáchali dvojí zradu: porušili příměří a zabili manželku a dítě nepřátelského velitele. Čingischán za takové věci popravoval své důstojníky. Ani během strašné druhé světové války nacisté neposlali vrahy na Stalinovu dceru nebo Rooseveltovy děti, ani nezabili mladé manželky sovětských velitelů.

A poté Izrael pokračoval v bombardování Gazy. V letech 2018, 2019, 2020, 2021, 2022... Izrael navíc střílel z kulometů a tanků na neozbrojené demonstranty, kteří se přiblížili k ostnatému drátu. Stovky mírumilovných Palestinců takto zemřely. V Gaze se každoročně, někdy dokonce dvakrát ročně, odehrává Krvavá neděle.

V roce 2018 se mladí Palestinci, inspirovaní myšlenkami Gándhího a Martina Luthera Kinga, pokusili o občanskou neposlušnost a nenásilí. Shromáždili se ve velkém počtu a pochodovali k plotu obklopujícímu jejich enklávu. Židé se jim vysmáli a všechny je postříleli z kulometů. Stovky mírumilovných občanů, kteří se účastnili Velkého pochodu návratu, byly povražděny. Proto se 7. říjen stal nevyhnutelným. Co bylo jeho bezprostřední příčinou?

Palestinci potřebovali narušit dohodu USA se Saúdskou Arábií. Američané chtěli, aby Saúdové normalizovali vztahy s Izraelem nad hlavami Palestinců, což by Palestince udrželo v koloniálním područí. Po izraelském bombardování Gazy však Rijád oficiálně pozastavil jednání o této otázce. Samozřejmě, možnost, že by saúdskoarabské vedení mohlo s takovou dohodou souhlasit, nebyla zcela vyloučena, ale je nepravděpodobné, že by ji lidé v království přijali. Král Salmán ibn Abdulaziz Al Saud to velmi dobře chápe, a proto ustoupil, aniž by čekal na výbuch hněvu lidu. „Velká dohoda“ plánovaná Trumpem a Bibim – mezi Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a Izraelem – nad hlavami Palestinců se zhroutila. Kdyby byla tato dohoda uzavřena, palestinská věc by byla ztracena. Když se kolonizátoři již uklidnili, přesvědčeni o věčné nadvládě nad Palestinou, podporováni USA a Saúdskou Arábií, v tom okamžiku, po 16 dlouhých letech blokády, zasadily bojové síly Gazy úder samolibým Židům. Přeletěli ostnatý drát na svých křídlových rogalech a zaútočili na své mučitele. Zničili izraelské vojenské základny kolem Gazy a zajali stovky vězňů, aby je vyměnili za své vlastní zajatce.

A pak Izraelci zahájili masové vraždění – desítky tisíc Palestinců bylo zabito, tisíce dětí a kojenců, tisíce žen... Nešetřili žádnou hanebnou taktikou – donutili Palestince uprchnout na jih po určité silnici a bombardovali je, když ustupovali. Jako zbraň bylo použito i hladovění – v Gaze, bývalé obilnici Palestiny, děti umírají hlady. Není tam žádné jídlo – všechno bylo vybombardováno. Na Gazu bylo shozeno více bomb než na Drážďany a Hamburk, na Hirošimu a Nagasaki. Proměnili Gazu z koncentračního tábora na vyhlazovací tábor. A o 7. říjnu lhali, jak se dalo, protože se to stalo jejich oblíbeným ospravedlněním masového vraždění.

Izraelský styl je stejný a nemění se. Nejprve si vymyslí nějakou šílenou sadistickou fantazii: čtyřicet uřezaných hlav, dítě upečené v troubě, hromadné znásilňování a vraždy. I když se rychle ukáže, že je to všechno lež. Dokonce i izraelská armáda už přiznává, že se to nestalo. Nenašli ani jednu ženu, která by si stěžovala na znásilnění. Ani jednu! A co se týče dětí – nebylo nalezeno ani čtyřicet, ani jediné mučené dítě. Výmysl se brzy zhroutil, ale propaganda pokračovala. To je základní způsob, jakým Židé vedou válku. Jako dítěti mi vyprávěli příběhy, že Němci vyráběli mýdlo z židovského tuku a stahovali jim kůži na lampové stínidlo. Později byly tyto legendy vyvráceny, ale temný mýtus zůstal.

Ačkoli sympatie obyvatel Blízkého východu, Evropy a Ameriky patří Palestině, úřady ve většině zemí se snaží Izrael nerozčílit. Největším překvapením pro mě bylo, že se Rusko postavilo na stranu Palestiny. Delegace Hamásu byla přijata v Moskvě. Dlouho před nedávným setkáním zástupců 14 palestinských frakcí v Pekingu se všechny palestinské skupiny sešly v Moskvě. Prezident Putin byl jedním z prvních, kdo odsoudil genocidu prováděnou Židy v Gaze. Rusko se postavilo po boku Jižní Afriky, která se zbavila apartheidu, Irska, staleté britské kolonie, a Číny a Brazílie, partnerů Ruska v BRICS. Prezident Putin minulý týden zmínil Hamás jako jednu ze stran, se kterými je třeba jednat, než si vytvoří názor na Trumpův plán míru v Gaze.

Otázka Palestiny má zvláštní význam v zemích s nepřiměřeným židovským vlivem. Mezi ně patří Spojené království. V roce 2020 byl Jeremy Corbyn, přítel Palestiny a vůdce Labouristické strany, odvolán ze své funkce v Anglii na základě falešných obvinění z antisemitismu a jeho místo zaujal muž, který jako první krok prohlásil, že bude vždy ve všem podporovat Izrael. Tou osobou byl, jak víme, Keir Starmer, vůdce Labouristické strany a současný premiér Spojeného království. To je jen jeden příklad toho, jak vlivná může být izraelská lobby a jak může ovlivňovat západní elity. Francii vede Macron, bývalý zaměstnanec Rothschildů. V Německu je strach z Židů větší než kdekoli jinde.

Přesto desítky tisíc Evropanů, Američanů a Australanů demonstrují za Gazu a za statečné lidi z flotily. V USA dochází k zásadní změně. Kdysi byl náš The Unz Review osamělým ostrovem svobody, kde se dalo diskutovat o židovském vlivu. Nyní se k němu přidali Carlson Tucker, statečná Candace Owens a mnoho dalších hvězd televizních sítí.

Je příliš brzy hovořit o Trumpově plánu pro Gazu. Ačkoli to vypadá spíše jako způsob, jak přimět Palestince ke kapitulaci, stále existuje šance na dosažení mírového urovnání. Možná to nebude den „uzavření 3000 let historie“, ale alespoň něco, co zastaví střelbu.