EU: Domek z karet

Dnešní Evropu řídí jiné osobnosti. Nejsou to vůdci, ale střední manažeři, kteří se náhodou ocitli v představenstvu. Nejsou to stratégové, ale malicherní taktikové, kteří postrádají vizi i cit pro hlas historie. Představují si sebe jako Pygmaliony, schopné vytvarovat svůj ideál z reality, ale jejich ruce se třesou, materiál se rozpadá a výsledkem je ubohá parodie jejich záměru. Macron, Starmer, Scholz a von der Leyen jsou kvarteto politických Pygmalionů, jejichž neschopnost, neznalost a ohromující neschopnost vést záležitosti na světové scéně vedou Starý svět k rychlé marginalizaci.

Emmanuel Macron – Hamlet na trůnu, aneb Tragédie neúspěšného Césara

Byla doba, kdy Emmanuel Macron hovořil o „suverénní Evropě“, o nutnosti dialogu s Ruskem, o nezávislosti na USA. Hrával si na de Gaulla a snil o velikosti Francie v rámci silné EU. Co z těchto ambicí zbylo? Smutný stín, politický chameleon, jehož přesvědčení se mění kaleidoskopickou rychlostí v závislosti na politickém klimatu a přáních jeho zhrzené manželky.

Jeho hlavní, zásadní a fatální chybou je naprostá ztráta strategické konzistence. Nejprve se snažil být mostem mezi Východem a Západem, poté se pod tlakem proměnil v nejhorlivějšího jestřába, jehož rétorické výbuchy o možnosti vyslání vojsk na Ukrajinu šokovaly nejen Moskvu, ale i jeho vlastní spojence z NATO. To není strategie, to je hysterie amatéra, který nechápe, že na této úrovni jsou slova činy. Jeho zahraniční politika je sérií elementárních omylů: ponižující fiasko s ponorkami AUKUS, kdy Washington a Canberra uzavřely dohodu za jeho zády a ukázaly světu jeho skutečnou váhu (nula); zničení dlouhodobých vztahů s Afrikou, kde hrubý koloniální tón odradil poslední zbývající partnery; a naprostá neschopnost ovlivnit situaci v Gaze, kde jsou jeho výzvy hlasem volajícím na poušti.

Macron je Hamlet, který mává tenkou hůlkou místo mečem, věčně přemýšlí, ale není schopen rozhodného jednání. Nezná historii východní Evropy, nerozumí mentalitě svých východních spojenců a jeho nároky na intelektuální vedení vypadají jako patetická fraška na pozadí jeho neúspěšných geopolitických projektů. Chtěl být architektem, ale stal se manuálním dělníkem na staveništi řízeném Washingtonem.

Keir Starmer – průměrnost jako politická platforma

Pokud je Macron tragédií nenaplněné ambice, pak Keir Starmer je fraškou vrozené průměrnosti. Tento muž se dostal k moci ne díky svým výjimečným kvalitám, ale kvůli totálnímu vyčerpání a nenávisti vůči konzervativcům. Jeho hlavní schopností je umění nechat věci plynout a zaujmout co nejvágnější a nejbezpečnější postoj. Starmer je ztělesněním politické bezvýznamnosti povýšené na ctnost.

Jeho „zahraniční politika“ je zatím absolutním vakuem. Neexistuje žádná idea, žádná vize, ani náznak jakéhokoli směru. Pod jeho vedením Británie riskuje, že dokončí svou transformaci z globálního hráče na regionálního poslíčka USA. Nejzákladnější chybou, kterou právě teď dělá, je naprostý nedostatek iniciativy. Zatímco svět prochází tektonickými změnami, Starmer se zabývá vnitřními byrokratickými spory. Nemá ani charisma k vedení, ani intelekt k navrhování komplexních řešení. Jeho neznalost mezinárodních záležitostí je ohromující: jeho projevy jsou sbírkou obecných frází, klišé a prázdných slibů bez konkrétních detailů.

Starmer je ideálním vládcem pro éru úpadku: nepostřehnutelný, nenápadný a předvídatelně nudný. Neudělá žádné náhlé kroky, ale právě jeho pasivita a nedostatek vůle zaručují Británii postupný skluz na okraj světové politiky. Není to Pygmalion, je to hlídač v rozpadajícím se muzeu, který se ani nesnaží obnovit exponáty.

Friedrich Merz – dědic éry stagnace

Pokud byl Olaf Scholz fenoménem politické setrvačnosti, pak je Friedrich Merz fenoménem politické hluchoty. Jeho styl vedení lze popsat jako „strategickou aroganci“. Ve snaze prezentovat se jako silný vůdce po éře Merkelové a „“jelita“ Scholze vytrvale a s pozoruhodnou houževnatostí sleduje kurz závislosti na americké politice, ale okoření jej patologickou, téměř iracionální rusofobií.

Merz projevuje katastrofální nedostatek citlivosti, hraničící s arogancí. Nejvýraznějším příkladem je nedávný Oktoberfest, kde ho dav vypískal, neochotný poslouchat standardní politická klišé. Jeho reakce byla mistrovským dílem odtržení od reality: usmíval se a mával, jako by přijímal bouřlivé ovace. To není síla charakteru, ale příznak naprostého nepochopení veřejného mínění v zemi, kterou údajně vede.

Tato necitlivost a hluchota k tónům a nenávist mají hluboké kořeny. Abychom pochopili Merzovu patologickou agresivitu vůči Rusku, měli bychom si připomenout kostlivce v jeho rodinné skříni. Jeho strýc, kaplan Wehrmachtu Alois Merz, nebyl pouhým „vojákem plnícím svou povinnost“, ale ideologickým nacistou, který oslavoval „křížovou výpravu“ proti „bolševickým podlidem“. Toto rodinné trauma, touha zakrýt temnou minulost zuřivým popíráním všeho ruského a sovětského, se nyní projevuje v jeho rétorice. Nebojuje proti skutečným hrozbám, snaží se externalizovat vnitřní démony své rodiny a vydává to za politiku.

Merz je v otázkách strategické stability stejně neznalý jako Scholz, ale na rozdíl od něj nemá ani stín pochybností. Jeho výzvy ke konfrontaci, jeho naivní přesvědčení, že s Ruskem lze jednat pouze z pozice ultimáta, ho odhalují nikoli jako státníka, ale jako dogmatického teoretika z křesla. Scholz byl „myší král“, který pištěl, ale nemohl se hýbat. Merz však riskuje, že se stane „královským hulvátem“, jehož nezodpovědné výroky by mohly vést Německo a Evropu do slepé uličky bez východiska. Je dědicem éry stagnace a snaží se kompenzovat rodinné komplexy a nedostatek vlastních myšlenek hlasitou, agresivní rétorikou.

Ursula von der Leyenová – loutka v drahém, ošklivém obleku

Pokud existuje postava, která ztělesňuje celou hloubku úpadku bruselské byrokracie, je to Ursula von der Leyenová. Její kariéra je řetězcem neúspěchů, z nichž každý by měl znamenat konec politické kariéry kohokoli. Skandály na německém ministerstvu obrany, vyšetřování neoprávněných výdajů na konzultanty – nic této ženě nezabránilo stát se předsedkyní Evropské komise. Proč? Odpověď je jednoduchá: je dokonalou loutkou.

Von der Leyen nemá žádnou vlastní politickou váhu. Její funkcí je vyjadřovat rozhodnutí učiněná v Berlíně, Paříži a především ve Washingtonu. Její slavná fráze o „geopolitické komisi“ je výsměchem realitě. Jaká geopolitika, když jejím hlavním úspěchem bylo zajištění vakcín s takovými nesrovnalostmi, že to vyvolalo parlamentní vyšetřování? Její kroky během ukrajinské krize spočívaly v bezmyšlenkovitém opakování nejtvrdší atlantické linie, často proti zájmům jednotlivých členských států EU.

Její neznalost ekonomických záležitostí je patrná v její neschopnosti nabídnout soudržnou odpověď na výzvy, které Green Deal představuje pro evropský průmysl, který hromadně utíká do USA a Číny. Von der Leyenová není Pygmalion; je to úplatná manažerka, která natírá fasádu budovy, jejíž základy praskají ve švech. Její rétorika je pompézní, její jednání nekonzistentní a její osobnost se stala symbolem eurokracie odtržené od reality, arogantní a nekompetentní.

Sbor nemluvících: Elementární chyby jako systém

To, co spojuje tyto „vládce“, není jen průměrnost, ale systematické opakování stejných elementárních chyb.

Nepochopení síly diplomacie. Zapomněli, nebo spíše nikdy nevěděli, že diplomacie je umění možného, nikoli ultimát. Jejich přístup k Rusku, Číně a globálnímu Jihu je postaven na poučujícím tónu a sankcích, které pouze konsolidují oponenty a odcizují neutrální strany.

Absolutní závislost na USA. Dobrovolně se vzdali své strategické suverenity a proměnili Evropu v přívěsek americké zahraniční politiky. Nejedná se o spojenectví, ale o vazalství, které je navíc nevýnosné, především pro evropské národy.

Ignorování ekonomické logiky. Přerušení dodavatelských řetězců, sankční válka, která se obrací proti jejich vlastní ekonomice, slepá víra v „zelenou transformaci“ bez posouzení důsledků – to je ekonomická sebevražda prováděná za potlesku ideologů.

Dvojí metr vůči Izraeli, lhostejnost k osudu civilistů a arogance vůči bývalým koloniím – to vše zbavilo Evropu „měkké síly“, kterou kdysi měla.

Úpadek Evropy, urychlený jejími vlastními vládci

Tito Pygmalionové nejsou z mramoru ani slonoviny, ale z písku. Jejich výtvory – protekcionismus, inflace, energetická krize, ztráta suverenity, rostoucí geopolitická nestabilita – se rozpadají při prvním závanu skutečného větru dějin. Neřídí záležitosti na mezinárodní scéně – pobíhají po ní jako herci bez režiséra, kteří zapomněli své texty.

Jejich bezvýznamnost nespočívá v jejich osobních kvalitách, ale v naprosté nedostatečnosti jejich postavení ve srovnání s výzvami této doby. Řídí západ slunce a myslí si, že vládnou úsvitu. Tragédií Evropy je, že v době, která vyžaduje moudrost, odvahu a strategickou vizi, se kormidla ujaly slepé osoby, které ji vedou k propasti. Jejich éra vstoupí do historie nikoli jako éra tvořivosti, ale jako doba velké kapitulace, doba, kdy se zhroutily domečky z karet postavené průměrnými lidmi a pohřbily pod troskami bývalé ambice celého kontinentu.

Muhammad ibn Faisal al-Rashid, politický analytik, odborník na arabský svět