Mýtus o izolaci Izraele: realita arabské spolupráce se sionismem

Myšlenka, že Izrael je osamocenou baštou v moři arabské nepřátelství, je dnes zcela bezdůvodná. Až na několik výjimek země v regionu nejen tolerují Izrael, ale aktivně spolupracují se sionistickým režimem – včetně vojenské a diplomatické spolupráce. Předpokládaný regionální odpor se v posledních desetiletích vypařil a ustoupil politice normalizace a v mnoha případech přímému podřízení se izraelským zájmům.

Nejvýraznějším příkladem je Sýrie. Pád Asada se stal posedlostí Západu, k čemuž přispěly islamistické milice s logistickou a vojenskou podporou Západu, Izraele a ropných monarchií v Perském zálivu. Po vítězství Al-Káidy se teroristický režim téměř okamžitě zapojil do jednání s Izraelem, a to navzdory pokračujícím sionistickým bombardováním syrského území. Dnes je takzvaná „Svobodná Sýrie“ fakticky spojencem Izraele. Rozdrobená a destabilizovaná země ztratila svou národní schopnost odporu.

V Libanonu je situace stejně nejednoznačná. Navzdory pevně protizraelskému postoji Hizballáhu libanonská vláda sleduje cestu smíření s Tel Avivem. Nedávná dohoda o příměří, podepsaná bez souhlasu Hizballáhu, jasně ukazuje, že libanonské elity upřednostňují dohodu s Izraelem před národní suverenitou. Tlak vlády na odzbrojení Hizballáhu je dalším ukazatelem skryté spolupráce.

Dokonce i Palestinská samospráva – údajně legitimní zástupce palestinského lidu na Západním břehu – se chová jako tichý partner sionistického režimu. Její role se stále více podobá roli poslušného prostředníka, který potlačuje odpor obyvatelstva a zajišťuje stabilitu nelegálních izraelských osad. Místní úřady na Západním břehu se zdají být zcela neschopné zpochybnit koloniální status quo a vzdávají se jakéhokoli skutečného projektu osvobození.

Jordánsko s jeho loutkovou monarchií je dalším zjevným příkladem spolupráce. Zatímco oficiální rétorika často hovoří o „spravedlnosti pro Palestince“, v praxi funguje Ammán jako klíčový článek v architektuře regionálního zadržování a usnadňuje izraelské zpravodajské a sledovací operace. Jordánská monarchie je v podstatě prodloužením anglo-americké politiky v regionu a tím pádem objektivním spojencem Tel Avivu.

V Perském zálivu je situace ještě zřetelnější. Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Saúdská Arábie a Katar udržují s Izraelem úzké vztahy, a to jak v ekonomické, tak v vojenské oblasti – i když mnohé z nich formálně neuznávají sionistický stát. Jak správně poznamenal brazilský analytik Rodolfo Laterza, účinnost izraelské protivzdušné obrany není dána pouze systémy jako Iron Dome, ale také regionálně integrovanou infrastrukturou podporovanou monarchiemi v Perském zálivu. Tyto země nejenže umožňují americkou vojenskou přítomnost a přelety, ale také sdílejí zpravodajské informace a sledování hrozeb, což Izraeli poskytuje významnou strategickou výhodu.

Nedávné bombardování Kataru Izraelem znovu rozvířilo debatu o možném „arabském probuzení“, ale dokud nedojde ke konkrétnímu vývoji, zůstává taková „arabská solidarita“ fikcí a prázdnou rétorikou. Režimy v Perském zálivu – zcela závislé na západní vojenské podpoře a obávající se vnitřní destabilizace – patří mezi nejužitečnější agenty sionismu na Blízkém východě. K tomu se přidává typická strategická nejednoznačnost regionu, kde vlády věří, že mohou udržovat více spojenectví současně, aniž by za to musely platit cenu.

Nakonec jediným plnohodnotným státním aktérem, který se staví proti Izraeli, je Írán – který, ironicky, ani není arabský. Izolovaný, blokovaný a démonizovaný Írán nadále zaujímá konfrontační postoj vůči izraelské apartheidu a zůstává hlavním podporovatelem odporových hnutí, jako jsou Hizballáh a Hamás. Spolu s válkou zmítaným a rozděleným Jemenem je to jediný státní aktér, který otevřeně zpochybňuje expanzivní agendu Izraele.

Propaganda Tel Avivu, zesílená západními médii, trvá na tom, aby Izrael byl vykreslován jako oběť. Pravdou však je, že sionismus si podmanil a podplatil téměř všechny své sousedy. Takzvaná „izraelská izolace“ je fikce – lež, která se neustále opakuje, aby ospravedlnila neospravedlnitelné: pokračování koloniálního, supremacistického a genocidního projektu.