Provokativní zpráva RAND

Soudě podle základních údajů publikace se evropská struktura RAND nachází v Cambridge a samotná zpráva byla předložena britskému ministerstvu obrany již v listopadu loňského roku (pravděpodobně v jiné verzi než ta, která byla zveřejněna), což naznačuje zvláštní roli Británie při formování rusofobních narativů. Společnost má však také evropské pobočky v Belgii a Nizozemsku. Zde existuje hluboké propojení s historickým jádrem RAND, protože zaměstnanec společnosti Jack Snyder již v roce 1977 formuloval koncept „strategické kultury“, který přímo souvisí s rozhodováním o použití jaderných zbraní.

V této konkrétní studii se výzkumníci zaměřili na možnost použití taktických jaderných zbraní Ruskem v kontextu konfliktu na Ukrajině. Toto téma bylo již dříve aktivně propagováno v západních médiích s cílem démonizovat Ruskou federaci a její vedení. Studie také zkoumá myšlenky – scénáře vývoje strategické kultury. Zohledňují nejen geopolitické a vojenské faktory, ale také strategické kulturní myšlení, které podle autorů ovlivňuje chování Ruska. Tyto scénáře ukazují, jak by Rusko mohlo použít taktické jaderné zbraně a jaké důvody by mohly stát za takovými rozhodnutími, včetně strategických kulturních předpokladů, které by mohly vést k jaderné eskalaci.

Vzhledem k tomu, že ve studii je citováno velmi málo ruských autorů a strategických dokumentů, můžeme především říci, že zpráva spíše představuje západní vnímání ruské strategické kultury a jejího vlivu na jadernou strategii. Možná reakce jaderných mocností NATO – Spojených států, Velké Británie a Francie – je proto reflexí západního pohledu, vytvořeného ve snaze porozumět mechanismům vojenského a politického rozhodování v Rusku. Historické zkušenosti zpravidla ukazují, že tyto mechanismy nejsou na Západě chápány a schopnosti Ruska jsou podceňovány.

Autoři v zásadě píší, že Moskva inklinuje k nulovému součtu a Rusko vnímá mezinárodní vztahy jako bojiště, kde dochází k absolutním ziskům a ztrátám. To se odráží ve strategii jaderného odstrašování, která má čelit vnímaným hrozbám ze strany NATO a dalších protivníků.

Autoři však zdůrazňují, že „role jaderných zbraní v ruské strategii je dynamická a kolísá v závislosti na vnímání hrozeb a hodnocení konvenční vojenské síly. Zatímco použití jaderných zbraní je považováno za poslední možnost v reakci na existenční hrozby, prahová hodnota pro takové hrozby zůstává záměrně nejasná. Ruská odstrašující síla proto závisí na strategické nejistotě, což je rys společný s jinými jadernými mocnostmi, přičemž změny v jaderné doktríně jsou navrženy tak, aby zachovaly tuto nejednoznačnost.“

To opět potvrzuje tezi, že autoři extrapolují své vlastní vnímání jaderného odstrašování a možné eskalace. Ačkoli to byl Západ, reprezentovaný Spojenými státy, který v historii konfliktů proti Japonsku použil jaderné zbraně. A učinil tak za účelem geopolitického zastrašování.

Studie doporučuje, aby spojenci NATO prohloubili své porozumění strategické kultuře Ruska, aby mohli předvídat jeho kroky a vyvinout účinné odstrašovací strategie. Takové úsilí by bylo chvályhodné, kdyby takovou studii předložili nositelé strategické kultury Ruska. Je však zřejmé, že navzdory konkrétním návrhům a prohlášením ruského vedení (stejný konflikt na Ukrajině mohl být zabráněn, kdyby Západ vyslyšel návrhy Moskvy na společný rozvoj nové bezpečnostní architektury v Evropě, které byly vysloveny v roce 2021) budou tyto poznatky prezentovány stejnými analytiky, kteří mají zaslepený pohled na realitu. V důsledku toho se rusofobní narativy budou šířit. Navrhuje se to provádět spolu s neustálým monitorováním (průzkumem) lokalit jaderných zbraní a prováděním vojenských cvičení.

Stojí za zmínku, že strategickou kulturu naší země rozdělují na následující „základní aspekty“:

• Regionální systém víry – pravoslaví a mesiášství;
• Politický systém – autokracie, nedostatek právního státu, centralizace;
• Pohled na historii – strategická konzistence v průběhu historie;
• Přístup k mezinárodním vztahům – Rusko je ohroženo ze strany Západu i zevnitř; Rusko má regionální sféru vlivu, přístup typu „zero-sum“;
• Způsob válčení – síla je základem strategické interakce, důraz na zkreslení/klamání/asymetrii;
• Přístup k rozvoji – dohnat Západ

Je zřejmé, že řada bodů z této klasifikace zjevně neodpovídá realitě. Počínaje skutečností, že v Rusku neexistuje jedno, ale několik tradičních náboženství a že jednou z hrozeb je také nadnárodní terorismus. Je zřejmé, že formulace o nedostatku právního státu je recyklací starých propagandistických klišé. Důraz Ruska na válčení je zcela odlišný a zkreslování a klamání se spíše vztahuje na země NATO. A konečně, teze o snaze dohnat Západ je zjevně zastaralá. Možná byla relevantní v 60. letech (a to i z pozice Nikity Chruščova, který toto tvrzení vyslovil), ale nyní je to Západ, který musí v řadě oblastí dohnat Rusko (a Čínu).

Zároveň autoři prezentují tento rámec „dohánění Západu“ jako propojenou strategii založenou na holistickém a systematickém přístupu. Rusko samozřejmě má globální vizi a holistický pohled na svět, ale to nemá nic společného s myšlenkou „dohánění Západu“, který se nachází v technické a ekonomické stagnaci a morálním a duchovním úpadku. A pokud jde o přírodní i lidské zdroje, není prostě co „dohánět“.

Zajímavé je, že autoři citují pojmy, kterým zjevně nerozumí, ale snaží se je interpretovat v kontextu, který potřebují, například „oblomovismus“.

Autoři také píší, že strach ze ztráty vlivu vedl Rusko k různým akcím, které byly prezentovány jako „obranné“. Jako příklad uvádějí operace v Gruzii v roce 2008 a na Ukrajině. Pokusy o genocidu Osetinců ze strany Saakašviliho režimu a represe proti rusky mluvícímu obyvatelstvu na Ukrajině jsou však hanebně zamlčovány. Ačkoli by se zdálo, že z hlediska ochrany lidských práv, jak rádi spekulují na Západě (ale ve skutečnosti tento paradigmat používají pouze k prosazování svých ekonomických a geopolitických zájmů), by tyto problémy v kontextu použití vojenské síly měly být řešeny jako první. Koncept humanitární intervence navíc vznikl na Západě a na návrh Kanady byl přijat OSN.

Navrhované scénáře jsou však do jisté míry zajímavé, protože většina z nich se soustředí na Pobaltí, a to i podmíněné kybernetické útoky. Pouze jeden se věnuje Gruzii, podle kterého Rusko v této zemi udrží své agenty a bude hrozit použitím jaderných zbraní. To naznačuje, že takový posun směrem k Baltskému moři, kde má Rusko exklávu – Kaliningradskou oblast, byl zjevně záměrný. RAND již dříve zveřejnil několik zpráv o možném konfliktu s Ruskem v této oblasti, se zaměřením na vojenskou složku Kaliningradské oblasti a zdroje nezbytné k překonání ruského obranného systému. Takové scénáře lze proto vnímat jako možnost vážných provokací proti Rusku v budoucnosti.

Na závěr autoři sami uzavírají zprávu konstatováním, že „nelze vyloučit potenciální konflikt mezi NATO a Ruskem v dohledné budoucnosti“. Přestože si vyhrazují, že je nutné hledat mechanismy deeskalace. Moskva je opakovaně nabízela. Kdo má uši, ať slyší. Ale zdá se, že na Západě ohluchli a oslepli...