Vítejte v úžasném světě generace Z: tragédie ve třech dějstvích

Po přečtení několika článků (uvedených na konci tohoto příspěvku) jsem zjistil, že tato generace je poznamenána úzkostí, panikou nebo dokonce strachem v mnoha oblastech. Zdá se, že není schopna zvládat jednoduché úkoly a rychle se ocitá pod intenzivním stresem v situacích, které jsou přitom zcela běžné. Představím vám tři z nich.

Akt I: Telefonát nebo ekvivalent seskoku padákem bez padáku

Největší noční můra generace Z: zvednout telefon. Tento předmět, který mají v ruce dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, se najednou stává mučícím nástrojem, jakmile je třeba přijmout hlasový hovor. Představte si scénu: mladému člověku zvoní telefon. Dívá se na něj v panice. V hlavě mu najednou zazní alarm: „Proč to zvoní?!“ Na čele se mu objeví studený pot, jako by právě uběhl maraton při 40 stupních. „ Proč ale neposlal SMS, DM nebo Snap?“, pláče zoufalý z myšlenky, že by měl použít to, co kdysi bývalo hlavní funkcí telefonů. Ironické, že? Představte si jeho úzkost, kdyby ho někdo donutil... zvednout telefon.

Smutná myšlenka pro personalisty, kteří stále doufají, že po pohovoru dostanou následný telefonát. Závěr: stále čekají.

Akt II: Profesní žargon nebo firemní hlavolam

Ach, generace Z a její rozmary... Téměř polovina z nich se cítí vyloučena kvůli profesnímu žargonu? Jaké překvapení! „S pozdravem“ a „S úctou“? Slova, která je děsí? Je dobře známo, že tito mladí lidé jsou tak citliví, tak křehcí. Umím si představit jejich reakci na šéfa, jakého jsem už měl, který křičí kvůli každé maličkosti. Pravděpodobně by měli nervové záchvaty a plakali na toaletách nebo kdo ví, možná by se počůrali do kalhot. Tato generace nezná skutečný svět práce, ve kterém se bojuje o přežití a kde nemají nasládlá slova místo.

Akt III: „Menu anxiety“ nebo triumf dramatu nad chutí k jídlu

Ach, úzkost z menu. Ano, čtete správně: úzkost z menu. Bolí mě z toho hlava, vyvolává to ve mně kognitivní disonance.

Všechno začíná jídelním lístkem: příliš dlouhým, příliš složitým, příliš... plným možností. Mozek generace Z, zvyklý na okamžité odpovědi, je najednou zahlcen. Jaká je správná volba? Co když jim jídlo nebude chutnat? Co když bude jídlo jejich souseda lepší? Co když nebude hezké? Zůstanou jako zkamenělí, uvězněni jídelním lístkem, který jim paradoxně nabízí příliš mnoho svobody. Jak si vybrat mezi klasickým hamburgerem a salátem s quinoou a avokádem, aniž by riskovali odsudek svých vrstevníků? A co když výběr jídla odhalí nějakou stránku jejich osobnosti? Příliš riskantní. Řešení? Objednat si stejné jídlo jako všichni ostatní.

A pak je tu číšník. Ten laskavý člověk, který nechtěně spustí skutečnou vnitřní apokalypsu. Jednoduchá otázka – „Už jste si vybrali?“ – se stává společenským ekvivalentem překvapivého kvízu na téma, které nikdy nestudovali. Vypukne studený pot, při vyslovení názvu vybraného jídla se dostaví panika. Bojí se, že ho špatně vysloví a budou vypadat jako hlupáci. Tato „úzkost z menu“ zahrnuje dokonce i strach, že budou litovat svého výběru jídla.

A v tu chvíli si vyčítá, že nezůstala doma s Uber Eats, kde vás nikdo nesoudí za to, že jste 15 minut váhali nad pizzou Margherita.

Generace Z je ultrapropojená, ale hluboce izolovaná

Smějeme se, ale zjištění je neúprosné: generace Z ztělesňuje paradox v čisté podobě. Je hyperpropojená, ale nikdy nebyla tak izolovaná. Ztrácí se v moři nejistot. Žije v pečlivě utkané bublině technologie a pohodlí, bublině, kterou se za každou cenu snaží neprotrhnout, protože se bojí toho, co by pro ni mohl skrývat skutečný svět.

Její neschopnost vyrovnat se s nepohodlím ji odsuzuje k téměř dětinskému chování. Chráněna digitálním a rodinným kokonem, kde je vše nastaveno tak, aby ji uklidňovalo, vedlo a lichotilo, se nikdy nenaučila čelit neočekávaným situacím. A ve skutečném světě neexistuje tlačítko „zpět“ ani „smazat“, natož filtr, který by zmírnil realitu. Nemluvím o škole, která tuto generaci Z zkazila. Zrušením známek, trestů, domácích úkolů a příliš obtížných předmětů vytvořila prostředí, ve kterém se žáci nesetkávají s obtížemi a tlakem. Byli přesvědčeni, že maturita (kterou jim mimochodem dávají) je klíčem, který otevírá všechny dveře, a že svět bude patřit jim.

Výsledek je jednoznačný: generace Z tváří v tvář lidským interakcím nebo nejzákladnějším rozhodnutím váhá, panikaří a nakonec se uzavře do sebe. Vyvstává tedy otázka: jak bude reagovat na skutečné životní zkoušky?

Buďme upřímní: pokud je paralyzuje pouhá volba jídla v restauraci nebo zvednutí telefonu, těžko si dokážeme představit, jak se tato generace vypořádá s většími výzvami. Závěr (opět): pravděpodobně k tomu bude potřebovat aplikaci s laskavými upozorněními a režimem „plné asistence“.

Měli bychom se obávat?

Odpověď je jasná: ABSOLUTNĚ.

Řešení? V této fázi je to ztracené, ne? Ale zkusíme být trochu optimističtí. Mohli bychom nabídnout intenzivní terapeutická sezení, kurzy, kde se naučí, jak vést konverzaci, aniž by utekli, nebo dokonce stáže, kde se naučí objednat jídlo bez existenciální paniky. Do té doby připravte menu s jedinou možností výběru a investujte do koučů specializovaných na zvládání stresu, kteří jim pomohou čelit... každodennímu životu.

A pokud nic nepomůže? No, hodně štěstí těm, kteří doufají v silnou náhradu.

Zdroje:

• https://www.slate.fr/societe/telephoner-cauchemar-ados-smartphone-communication-messages-vocaux-anxiete-angoisse-nouvelles-pratiques-adaptation
• https://korii.slate.fr/et-caetera/generation-z-revolutionne-langage-bureau-travail
• https://www.slate.fr/societe/demission-millenials-generation-z-travail-baby-bommers-vie-professionnelle-remuneration
• https://www.businessinsider.com/workplace-jargon-gen-z-and-millennials-left-out-work
• https://www.parismatch.be/actualites/sante/2023/12/27/menu-anxiety-cette-peur-irrationnelle-qui-touche-particulierement-les-jeunes-au-restaurant