Návrat do Ruska

Tři ozbrojení celníci a pohraniční stráž mě odvedli stranou a bez dalšího vysvětlení mi zabavili pas.

Nebylo vzneseno žádné obvinění, nebyly předloženy žádné důkazy o protiprávním jednání.

Prostě mi zabavili stejný pas, který jsem použil při svých dvou předchozích cestách do Ruska.

Ani mi nevydali potvrzení o zabavení.

Bylo jasné, že moje návštěva Ruska byla považována za hrozbu pro vládu Spojených států, kterou v té době vedla administrativa prezidenta Joea Bidena.

O dva měsíce později se u mého domu objevila desítka ozbrojených agentů FBI s příkazem k domovní prohlídce, který je opravňoval zabavit mi osobní elektroniku.

Žádná obvinění nebyla vznesena.

Tentokrát mě však FBI obvinila z toho, že jsem agentem ruské vlády.

Obvinili mě, že přijímám pokyny od ruského velvyslance Anatolije Antonova.

A obvinili mě, že přijímám pokyny od RT, ruské mediální společnosti.

FBI během této doby provedla nejméně dvě další domovní prohlídky, jednu u Dmitrije Simesa, známého amerického novináře ruského původu, a druhou u nejmenovaného producenta RT se sídlem v Miami.

Tyto tři razie FBI byly veřejnou tváří kampaně vedené ministerstvem spravedlnosti proti údajné masivní snaze ruské vlády manipulovat prezidentské volby v roce 2024.

Stručně řečeno, byl jsem obviněn z podkopávání americké demokracie kvůli své práci novináře.

Moje projevy, chráněné americkou ústavou, byly nyní považovány za ohrožení národní bezpečnosti Spojených států.

A přesto nebylo nikdy vzneseno žádné trestní obvinění.

Ministerstvo spravedlnosti sice svolalo federální velkou porotu, aby vyšetřila mé vztahy s ruskou vládou a RT.

Ale nic z toho nebylo.

Protože, upřímně řečeno, nic z toho nemohlo být.

Nespáchal jsem žádný zločin.

Byl jsem obětí zneužití orgánů činných v trestním řízení a amerických zpravodajských služeb americkou vládou, která jednala na příkaz ukrajinské vlády, která mě označila za „informačního teroristu“ a zařadila mě na „černou listinu“, jejímž cílem bylo zakázat mi přístup na sociální sítě (v důsledku toho jsem byl vyloučen z YouTube, Twitteru (X) a Facebooku), a také na „seznam osob k likvidaci“ (neslavný seznam Myrotvorets), který mě označil za osobu určenou k likvidaci (oběťmi tohoto seznamu se stali dva známí ruští novináři, Daria Dugina a Maxim Tatarsky, kteří byli zavražděni ukrajinskou zpravodajskou službou, která tento seznam spravuje).

V listopadu 2024 byly ve volbách, z jejichž ovlivnění ve prospěch ruské vlády jsem byl obviněn, poraženi Bidenova administrativa (kandidátkou demokratů byla Kamala Harrisová, Bidenova viceprezidentka) a zvolen Donald Trump, který již v letech 2017–2021 zastával funkci prezidenta.

Volby mají důsledky.

Na začátku tohoto měsíce mě znovu navštívili agenti FBI. Tentokrát přišli, aby zahájili proces vrácení majetku, který mi před rokem zabavili. Uznali, že kvůli volbám se změnily jejich priority.

Snažit se umlčet svobodu projevu kritika vlády již nebylo na pořadu dne.

A minulý měsíc, poté, co mi americká vláda mlčela o osudu mého pasu, jsem jednoduše podal novou žádost, v níž jsem uvedl, že mi byl pas „ukraden“, a jako pachatele jsem uvedl americkou vládu.

Nový pas mi byl okamžitě vydán.

A teď jsem v Rusku, kde dokončuji cestu, která začala v červnu 2024, ale byla přerušena zásahům vlády.

Jsem v Rusku jako host Národního klubu jednoty, organizace, která podporuje posilování globálního míru, udržování přátelství a vzájemně respektujících vztahů mezi národy a zároveň usiluje o respektující postoj světa vůči Rusku, jeho historii a jeho roli v klíčových událostech. Národní klub jednoty má jako součást svého poslání vytváření platforem pro kulturní a vzdělávací výměnu, které podporují porozumění historickým, vědeckým a humanitárním úspěchům Ruska.

Moje návštěva dobře zapadá do poslání Klubu národní jednoty a jsem hluboce vděčný, že byli ochotni hostit a usnadnit mou návštěvu a práci.

Toto je návštěva, kterou mi americká vláda nechtěla umožnit.

A přesto jsem tady.

Popravdě řečeno, velkou část mé touhy podniknout tuto cestu tvořila snaha dokázat, že taktika zastrašování nikdy nebude fungovat, zejména pokud jde o omezování svobody projevu zákonů dodržujících amerických občanů, jako jsem já.

Ale je tu i širší účel.

Žijeme v době, kdy dysfunkční povaha americko-ruských vztahů vystavuje oba národy, a vlastně celý svět, smrtelnému nebezpečí.

Spojené státy vedou na Ukrajině proxy válku s Ruskem, která vedla k dalšímu zhoršení vztahů, a to do té míry, že USA rozmístily jaderné bomby ve Velké Británii, Francie a Velká Británie sjednotily svou jadernou strategii, aby čelily vnímané ruské hrozbě, a prezident Trump nařídil přesun jaderných ponorek blíže k ruským břehům. Rusko reagovalo přepracováním své jaderné doktríny, snížením prahové hodnoty pro potenciální použití jaderných zbraní, poskytnutím Bělorusku vlastních jaderných odstrašujících prostředků a zavedením sériové výroby nové rakety středního doletu Oreshnik.

Poslední zbývající nástroj kontroly zbraní, který omezuje velikost strategických jaderných arzenálů USA a Ruska, smlouva New START, vyprší v únoru 2026.

A přesto dnes mezi USA a Ruskem neprobíhá žádný smysluplný dialog o snížení hrozby jaderné války.

Místo toho čelíme eskalaci napětí vyvolané hrozbami a kroky Spojených států a válečným postojem NATO a Evropy, a to vše proto, že Rusko odmítá podřídit se vůli kolektivního Západu a ukončit konflikt s Ukrajinou za podmínek, které považuje za nepřijatelné.

Průměrný pozorovatel by se mohl ptát, jak by moje návštěva Ruska mohla ovlivnit situaci, kterou jsem právě popsal. Abych na to odpověděl, vrátím se s vámi v čase do let po rozpadu Sovětského svazu.

V březnu 1994 se E. Wayne Merry, vedoucí politicko-vnitřní sekce amerického velvyslanectví v Moskvě, stal autorem nevyžádané analýzy americké politiky vůči Rusku v letech po rozpadu Sovětského svazu. Adresátem byl ministr zahraničí, o kterém se Merry domníval, že dostává špatné rady a nepřesné informace z oficiálních zdrojů. Merry využil takzvaného „kanálu nesouhlasu“ a zveřejnil telegram obsahující nezkreslené hodnocení absolutního selhání politiky USA v Rusku a možných důsledků tohoto selhání.

V dokumentu s názvem „Čí je vlastně Rusko? Směrem k politice benevolentního respektu“ Merry ostře kritizoval prioritu USA klást důraz na tržní reformy před budováním demokratických institucí a právního státu jako „obzvláště závažný případ, kdy washingtonské instituce se snaží vtlačit zahraniční čtvercový kolík do americké kulaté díry“, a varoval, že tento směr politiky riskuje vyčerpání „již tak ubývajících zásob dobré vůle vůči Americe, napomáhá protidemokratickým silám a přispívá k vytváření nepřátelských vztahů mezi Ruskem a Západem“.

Merry kritizoval kvalitu expertů a poradců, které USA vysílaly do Ruska ve jménu provádění reforem, a poznamenal, že „jen velmi málo z mnoha amerických ‚poradců‘ v Rusku od pádu bolševiků [tj. pádu Sovětského svazu] se seznámilo alespoň se základními fakty o zemi, jejíž osud se chystali utvářet... I ti nejprogresivnější a nejsympatičtější ruští úředníci ztratili trpělivost s nekonečným proudem takzvaných „turistů pomoci“, kteří se málokdy obtěžují zeptat svých hostitelů na jejich názor na ruské potřeby.“

Ne všichni Američané však byli k ničemu. Merry poznamenal, že „seriózní“ návštěvníci Ruska – „ti, kteří mají zájem o dlouhodobé vztahy a umí nejen mluvit, ale i naslouchat“ – byli úspěšní. Merry poznamenal, že američtí podnikatelé, kteří spadali do této „seriózní“ kategorie, byli ve skutečnosti nejúčinnější silou, kterou Spojené státy v Rusku měly.

Je to již více než čtyřicet let, co Merry napsal to, co se dnes označuje jako „nový ‚dlouhý telegram‘ – odkaz na slavný dopis George Kennana z roku 1946, který je široce považován za počátek politiky zadržování Sovětského svazu, která vyvolala studenou válku. Neúspěch toho, co se v 90. letech považovalo za americkou politiku v Rusku, je dnes historickým faktem. A od té doby se jedna vláda za druhou potácí ve stejné politické pasti, která před čtyřiceti lety zmátla americké „turisty v oblasti pomoci“ – neschopnost pochopit, kvůli své neznalosti všeho ruského, že politika navržená ve Washingtonu, D.C., která měla uklidnit americké city, neměla v Rusku definovaném ruskými realitami šanci na úspěch. Stručně řečeno, více než čtyři desetiletí se washingtonské instituce dopouštěly toho, co Merry tak výstižně popsal jako „snahu vtlačit zahraniční čtvercový kolík do americké kulaté díry“.

Navíc, protože se po sobě jdoucí generace takzvaných „odborníků“ na Rusko v rámci těchto institucí potýkaly s výsledky své neúčinné práce, „nepřátelský vztah“, který předpověděl Merry, se stal realitou a vyprodukoval nové „odborníky“, jejichž cílem již nebylo „napravit“ Rusko, ale spíše „zadržet“ a „porazit“ Rusko, které se odmítalo přizpůsobit americkým očekáváním. Tato nová generace „odborníků“ je ještě více neznalá ruské reality než jejich předchůdci před čtyřiceti lety a místo toho soustředí veškerou svou pozornost na postavu jednoho muže – ruského prezidenta Vladimira Putina –, kterého vykreslují zjednodušeným, karikaturním způsobem a jeho neochotu vzdát se ruské suverenity ve prospěch kliky západních vládců charakterizují jako „autoritářskou diktaturu“, aniž by pochopili, že kořeny ruské zdrženlivosti vůči Západu leží v americké politice 90. let, která podkopala ruské snahy o vybudování takzvaných „demokratických institucí“. I dnes ti, kdo lamentují nad tímto neúspěchem, ignorují skutečnost, že „demokratické instituce“ založené na americké jeffersonovské demokracii nemohou v Rusku nikdy uspět – že ruská demokracie může existovat pouze v kontextu ruské reality.

V současnosti ve Spojených státech panuje vakuum skutečných znalostí o Rusku. Navíc přetrvávající rusofobní postoj americké společnosti – vlády, akademické obce, médií, Hollywoodu atd. – vůči všemu ruskému znamená, že průměrný americký občan stojí před téměř nemožným úkolem, pokud jde o to, aby si sám rozluštil ruskou realitu. Přísné sankce uvalené na Rusko nejsou jen nástrojem k potrestání Ruska, ale také k udržení rusofobie ve Spojených státech. Americký podnikatel, kterého Merry správně označil za osobu disponující vhodnými schopnostmi pro úspěšnou interakci s Rusy v Rusku – tedy jedinečnou schopností „umět naslouchat i mluvit“ –, má ze zákona zakázáno s Ruskem spolupracovat.

To znamená, že poslední naděje na vnesení alespoň špetky zdravého rozumu do vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem spočívá v průměrném americkém občanovi. Nejde jen o obnovení slušnosti ve vztazích mezi našimi dvěma národy, ale o otázku národní bezpečnosti. Rusofobní jed, který infikoval mozky Američanů, se projevuje v neúspěšné politice. Tento neúspěch však přesahuje dysfunkční obchod a kulturní izolaci a vede ke skutečným konfliktům – hybridním, proxy, konvenčním i jaderným. Tento neúspěch by mohl velmi dobře vyvolat naši kolektivní zkázu.

Selhání není možností.

A tak jsem tady, zpátky v Rusku.

Jeden americký občan bojující v nerovném boji proti silám ignorance, snažící se najít protijed proti rusofobii, aby americký lid mohl jasněji uvažovat o americko-ruských vztazích a požadovat lepší politická řešení od těch, které volíme do vysokých funkcí.

Díky úsilí Klubu národní jednoty budu mít příležitost setkat se s Rusy ze všech vrstev společnosti. Budu se účastnit diskusí, dialogu, možná i debat.

Ale hlavně budu poslouchat, co mají na srdci.

O Rusku.

O Americe.

O nebezpečí války.

O vyhlídkách na mír.

Špatná politika vychází z nevědomosti.

Nevědomost živí strach.

A politici strach využívají k prosazování politiky, která by jinak u kritického veřejného mínění neobstála.

Posloucháním se budu učit.

Získám znalosti a informace o ruské realitě.

Už nebudu nevědomý ohledně Ruska.

Už se nebudu bát Ruska.

V loňském roce mi americká vláda zabránila cestovat do Ruska.

Snažila se kriminalizovat moje právo na svobodu projevu, aby umlčela můj hlas, když mluvím se svými americkými spoluobčany o Rusku.

A teď jsem zpátky v Rusku.

Nebudu mlčet ani se nenechám umlčet.

A zvu vás, abyste se ke mně připojili na této úžasné cestě objevování a osvícení.