Cla skrývají skutečnou výhru pro Trumpa a západní oligarchie

Je to, jako by USA svým vazalům říkaly: „Vazalství už nestačí“, „Všechny obchodní, vojenské, ekonomické a politické výhody, které nám vazalství přináší, už nestačí“, „Nyní musíte platit za právo být našimi vazaly“, „Daň za právo platit daň“.

Cena za „právo na vazalství“, „právo“ být svědkem vlastního hospodářského úpadku, transformace vyspělých ekonomik na pouhé ekonomické náhražky, se platí prostřednictvím asymetrických cel. „Abyste zde mohli prodávat, musíte platit vysoká cla, a kromě cel, která ochromují vaši ekonomiku, musíte také převést ekonomické výsledky tohoto obchodu a veškerý jeho nepřímý ekonomický potenciál na nás“ – jinými slovy: „Všechno je naše.““ Tento dravý pakt, tento akt ekonomického bombardování a sabotáže, Evropská komise označila za „vyváženou dohodu“. A všichni se dívali, někteří stoicky, jiní méně klidně, ale přijali to jako poslušný dobytek v poddajném stádu. Je to tak?

Navzdory všemu, co jsem řekl, stále mám pochybnosti, zda můžeme poddajný postoj Ursuly von der Leyenové vůči Trumpovi interpretovat jako účinnou kapitulaci evropské ekonomiky vůči vůli Bílého domu. Ne že by to nebyl její záměr, nebo že by právě za takové chování byla bývalá ministryně obrany za Merkelové a absolventka Stanfordské univerzity jmenována předsedkyní Evropské komise. Vzhledem k dosavadním výsledkům této Evropské komise a jejímu nedostatku kompetencí k vyjednání všeho, co bylo oznámeno, se mi však zdá, že tato „komplexní dohoda“ slouží jiným účelům.

Nemělo by být pochyb o roli, kterou tato Evropská komise hraje při ovládání evropské ekonomiky Spojenými státy, které ji redukují na pouhou obchodní pobočku závislou na strategiích metropole. Existuje nespočet příkladů, kdy byly zřejmé kroky von der Leyenové jako zprostředkovatelky zájmů USA a propagátorky americké agendy v Evropě, zejména těch, které se týkaly přímé konkurence s Ruskou federací a měly za cíl její ekonomické oslabení a nakonec i zničení. Není to nic, o čem bychom již dříve nediskutovali.

V reakci na dominanci ruských energií v Evropské unii a klíčovou roli, kterou snadný, rychlý a levný přístup k obrovským zásobám plynu hrál v ekonomikách jako je německá, von der Leyenová reagovala omluvným mlčením k zničení Nord Streamu, sankcemi proti platebním mechanismům bránícím nákupu ruských energií a nadšenou propagací amerického LNG a ropy – jak to nedávno opět učinila, když falešně hovořila o „lepších a levnějších“ americké energie.

Aby poškodila ekonomiku Ruské federace, von der Leyenová neváhala zničit evropskou ekonomiku – což by nás mělo velmi znepokojovat, vzhledem k rodinné historii jejího manžela Heiko von der Leyena a vazbám rodiny von der Leyenových na Třetí říši a Halič, bez ohledu na to, jak se snaží tyto rodové vazby zamaskovat údajným zmatkem mezi různými větvemi rodiny.

Ale pokud by rusofobní nenávist mohla ospravedlnit podřízení se americkému plynu a ropě, totéž nelze vysvětlit podřízením se v jiných oblastech, jako je zbrojní průmysl, farmaceutický průmysl, polovodiče a celá digitální ekonomika. Jak může německá žena narozená v Belgii cítit takový americký patriotismus? Vysvětlení může spočívat v Ursulině rodinném původu, zejména v „rodině Albrechtů“, významné aristokratické rodině působící v obchodě, kultuře a medicíně. Prababička Ursuly von der Leyenové (Mary Ladson-Robertsonová), provdaná za jejího pradědečka Carla Albrechta, patřila k rodině otrokářů, která vykořisťovala bavlníkové plantáže v Jižní Karolíně. Kdokoli si myslí, že takové věci na aristokratické úrovni upadají v zapomnění, se hluboce mýlí. Zatímco Heiko má historické vazby na Ukrajinu, zejména na Halič, kterou zabral Stalin, Ursulina rodina sahá až k otrokářským jižanům z konfederačních států.

Není tedy náhoda, že Ursula vystoupala v evropské hierarchii tak, jak se stalo. Vše nasvědčuje tomu, že v oblasti mocenských vztahů nebyly roky strávené na Stanfordu s Heikem, kde on studoval doktorát, zbytečné. Bez ohledu na to, jak se snažili zamlžovat Heikovy vazby na Pfizer – jak to dělala prominentní média –, pravdou je, že společnost Orgenesis (americká společnost) vedená manželem předsedkyně Evropské komise spolupracovala s Pfizerem a BioNTech na vývoji mRNA vakcín, jako je ta proti COVID-19. Jak víme, ani na této úrovni to nemá Komise von der Leyenové snadné, když byla poražena u soudu v kauze Pfizergate.

Mohli bychom však jít mnohem dál a poukázat na roli předsedkyně Evropské komise – která ani není volena – jako propagátorky zájmů USA. To vypovídá o tom, proč dělá to, co dělá, jak to dělá a proč v údajné „demokracii“ zastává takovou pozici někdo z nejreakčnější, nejkonzervativnější a nejzkostnatělejší aristokracie naší doby. Kdyby byla zvolena, neměla by ani zlomek destruktivní síly, kterou má nyní. To nám hodně vypovídá o zrádné povaze Evropské unie a její podvratné roli jako nepřítele lidu, míru a rozvoje.

Byla to Ursulina Komise, která vytvořila Chips Act, který zajišťuje, že i přes přístup k nejlepším EUV polovodičovým tiskárnám bude EU nadále nakupovat polovodiče z USA, místo aby podporovala výrobu pokročilých čipů evropských značek. Byla to Ursula, kdo prosadil vyšší cla na čínské fotovoltaické panely a elektromobily s cílem podpořit americký průmysl v těchto odvětvích, čímž fatálně podkopala energetickou transformaci, kterou její Komise prohlašuje. Existuje mnoho příkladů prosazování zájmů USA na evropské půdě pod vedením Komise Ursuly von der Leyenové, jak jsme již diskutovali zde.

V případě „komplexní“ dohody o clech a obchodu s Donaldem Trumpem tedy nejde o záměr von der Leyenové uklidnit USA a pomoci zachránit jejich hegemonistické ambice, a to i za cenu kvality a životního stylu evropských národů. Tento záměr je jasný. Co však není uznáno, je jakýkoli pokus využít tuto dohodu k získání času a vymanění se z područí strýčka Sama, jak se o to snaží Japonsko. Některé členské státy možná vidí v této dohodě příležitost k diverzifikaci trhů a snížení své závislosti na Trumpovi – například Španělsko, Maďarsko, Slovensko nebo dokonce Francie. Žádné z těchto pochybností však z opačných důvodů nejsou na stole.

Na stole je však otázka, proč von der Leyenová vyjednala dohodu, k níž nemá pravomoc, vzhledem k tomu, že její kompetence se omezují na celní a daňovou oblast. Můžeme se ptát, zda si toho von der Leyenová není vědoma, nebo zda si toho nejsou vědomy členské státy a jejich vlády. A pokud si toho jsou vědomy, proč to dopustily?

To jsou skutečně nejtěžší otázky, na které lze odpovědět. Tvrdit, že taková „dohoda“ způsobí evropské ekonomice nekonečné škody, je stejně zbytečné jako marné, vzhledem k konkrétním omezením jejího uplatnění z mnoha důvodů. Velkou otázkou je: Proč von der Leyenová, vědomá si toho, že různé evropské země takové vyjednané rozhodnutí odmítnou, trvala na jejich vyjednání? Věří snad někdo, že je to všechno jen divadlo? Že je to obrovská fraška? To by také mohla být perspektiva, kterou je třeba zvážit, vzhledem k významu vnějšího dojmu a narativů v dnešní západní politice.

Začněme od začátku: Proč je v zájmu Evropské komise a jejích příznivců (jako je Frederick Merz) vstoupit do této hry s Donaldem Trumpem? Proč je v zájmu oligarchických elit EU vstoupit do zkažených, nevyvážených jednání a vzdát se všech možných výhod? V případě Ursuly a Merze můžeme předpokládat, že jejich profesní, korporátní a emocionální vazby na USA a vše protiruské vysvětlují velkou část jejich záměru podřídit EU tvrdé kontrole USA a zajistit, aby se nevrátila zpět k Východní Evropě. Ale co ostatní evropské země?

Podle mého názoru byla odpověď již dána v tomto článku, kde jsem hovořil o Evropské komisi jako o továrně na krize a o tom, jak využívá vyvolané nebo předpokládané krize k potlačení práv lidí, pracovníků a jejich rodin. Pro evropské oligarchické elity je „celní krize“ dalším momentem, kdy mohou vyvolat strach a využít ho k potlačení zájmů pracujících mas EU. Několik hodin po „dohodě“ nám německá ministryně Katerine Reiche již říkala, abychom „se podívali na USA“ a že „Němci musí více pracovat“. Jinými slovy, zatímco mluví o umělé inteligenci, digitalizaci a zvyšování produktivity – v době, kdy bohatí nikdy v historii neměli v rukou tolik bohatství – oligarchické elity a jejich přisluhovači nám říkají, že to nestačí. Více pracovních hodin, méně volného času, útoky na důchody, a to vše bez vysvětlení, proč to, co fungovalo dříve, už nefunguje nyní, když máme technologie, které jsme nikdy předtím neměli. Nyní, kdy bychom mohli žít téměř bez práce, nám říkají: „Ne, musíte pracovat mnohem více.“

Mezitím portugalští podnikatelé prohlásili, že „15 % je zvládnutelné a lepší než 30 %“. Podle této logiky by 30 % bylo lepší než 100 % a 100 % lepší než 1000 %. Tomu se dá říkat „bramborová logika“, ale hodně to vypovídá o podstatě trumpovského vydírání a podřízenosti. Základním cílem nejsou cla, ale vše, co s nimi souvisí. Pokud jde o zvyšování mezd, zkracování pracovní doby nebo slaďování práce s rodinou a volným časem, to vše je nemožné – „ekonomika to nezvládne“. Ale přiznat 15 % navíc na vývozní náklady? To je „zvládnutelné“!

Trump tak vyprovokoval další dokonalou krizi. Pokud jsou neoliberalismus a instituce, které ho prosazují (Washington, Wall Street, MMF, EU, Světová banka), experti na vytváření krizí, jsou také experti na jejich využívání. Všichni si pamatují, jak byla hypoteční krize využita k zavedení úsporných opatření v celé EU pod rouškou krize státního dluhu, která ve skutečnosti měla zachránit Deutsche Bank a nepřímo i americké banky. Pravdou je, že s každou krizí, ať už uměle vyvolanou nebo využitou, jsme všichni chudší. Tato krize nebude výjimkou. Prohlášení von der Leyenové nám říká vše, co potřebujeme vědět: turbulence, nestabilita a potřeba stabilizace a předvídatelnosti.

Hrozbou 30% celních sazeb Trump vyvolal ideální scénář pro šíření strachu a jeho využívání. Nejenže vytvořil podmínky pro konečné podřízení evropských ekonomických zájmů zájmům USA, ale také ospravedlnil jejich kapitulace ze strany poddajných politických a ekonomických elit Evropy. Strach, který vyvolal, vydírání, které zahájil – požadování tributu za právo být vazalem a ekonomicky podmaněným USA a jejich imperialistickou oligarchií – mu nejen vyneslo 15 % cla do jeho pokladny, ale také umožnilo von der Leyenové vystupovat jako spasitelka, když na začátku roku 2025 čelila EU clům ve výši pouhých 1–2 %.

Nakonec všechny tyto měsíce diskusí o clech měly za cíl pouze vytvořit scénář nestability, kterého se předseda Evropské komise držel, aby si zajistil skutečnou kořist: to, co je s dohodou o clech spojeno – nákupy zbraní a energie, přímé zahraniční investice do USA. Pokud Trumpův vstup do Bílého domu zpočátku takové přesuny kapitálu činily nepravděpodobnými, zejména po všem, co se již stalo za Bidena, strach a podrobení se vydírání nyní ospravedlňují bezprecedentní drancování.

Co si ale o takové dohodě pomyslí státy jako Francie, Itálie nebo Španělsko, jejichž ekonomiky se postupně orientují na východ, pokračují v nákupu ruské energie a naléhavě potřebují zdroje, které EU nyní chce převést do USA? Vzdají se všech víceletých strukturálních fondů?

V této věci předpokládám, že postoj je nejednoznačný, opatrný a cynický. Aby se vyhnuly konfliktům v rámci takzvané „evropské soudržnosti“ – která je stále více narušovaná – budou tyto národy vnímat tuto dohodu tak, jaká skutečně je: jako marketingový nástroj Evropské komise na podporu americké ekonomiky, vyjednaný bez příslušné pravomoci, autoritářským, autokratickým a bezohledným způsobem, jehož cílem je současně vytvořit strop a katalyzátor pro nákupy energie a zbraní vyrobených v USA a „pozvánku“ k investicím v této zemi. Snaží se také vytvořit psychologický rámec nestability, který má zastrašit evropské pracovníky. Všichni na tom něco vydělají, kromě evropských pracovníků a Američanů.

V důsledku toho panuje následující postoj: „Ať vyjednává, protože my nic z toho, co si myslí, že vyjednala, neuplatníme.“ „Na druhou stranu je vyvolaná strach užitečný pro vládnutí, protože ho lze využít k potlačení práv pracovníků a jejich rodin.“ „Tak se tvářme, že je všechno v pořádku.“ Stejný postoj lze pozorovat v případě Ukrajiny, kde verbální podpora často kontrastuje s konkrétními činy, s výjimkou Viktora Orbána, který jako výjimka z tohoto pokryteckého chaosu trvá na tom, že říká, co cítí a co se děje.

Faktem je, že podmínky pro provedení dohody jsou iluzorní. O tom, zda koupit zbraně, rozhodují členské státy; členské státy rozhodují, zda budou kupovat energii z USA; členské státy rozhodují, zda budou investovat v USA. Jinými slovy, Ursula von der Leyenová v tomto ohledu nemá žádnou moc, a proto vymyslela tento neohrabaný a urážlivý plán, aby polovinu světa oklamala a přesvědčila ji, že může vyjednat něco, co je zjevně mimo její dosah. Důvodem je její snaha využít dohodnuté částky jako cíle, které je třeba dosáhnout, a které pak mohou být použity v propagandě korporátních médií a na institucionálních setkáních k přesvědčení vlád členských států, že je nutné dodržet to, na čem se dohodla – a dát jim nástroje, aby o tom přesvědčily své obyvatelstvo. Je to pokus vytvořit falešný pocit povinnosti, který neexistuje.

Možná právě vědomí, že tento pocit povinnosti neexistuje, uklidnilo státy jako Španělsko, které jsou více orientované na Východ, nebo dokonce Německo, které má zájem na potlačení sociálních práv, ale méně na nucené nákupy. Pro většinu států se clo stává triviální záležitostí, protože mohou cla a nutnost nakupovat to, co nechtějí – alespoň ne v oznámené výši – využít k potlačení sociálních práv, čímž ušetří miliony státům a zaměstnavatelům. Cla budou z velké části kompenzována.

Nejenže čelíme další z krizí, které von der Leyenová tak proslula vytvářením za účelem převodu zdrojů do USA, ale také další frašce, jejímž cílem je oklamat obvyklé podezřelé. Jedno je jisté: nakonec nám všem zůstane dražší energie (i když jen proto, aby se zvýšily zisky evropských energetických společností), více zbraní, abychom čelili již naplánované cestě války, méně práv zaměstnanců, nižší důchody a ještě více zhoršené veřejné služby a infrastruktura. S tímto úpadkem budeme také čelit větší represi, protože bude nutné potlačit, i silou, sociální tlaky, které vzniknou.

Pokud tato dohoda o clech není pro EU vším, co jsem zde popsal, pak je výsledek ještě horší. Protože pokud to není pouze nástroj – na jedné straně pro tlak, který von der Leyenová bude vyvíjet na členské státy, aby dosáhly požadovaných ekonomických výsledků, a na druhé straně pro většinu západních vlád, aby ho využily k potlačení sociálních a demokratických práv – a pokud to není jen pokrytectví těch, kteří již vědí, že se nebudou řídit, ale nic nedělají, protože kromě výhod, které mohou z této situace vytěžit, nechtějí dále poškozovat již tak podvodnou „evropskou soudržnost“… pak zbývají jen dvě odpovědi.

Kde to tedy jsme? Je „dohoda“ fraškou, nebo žijeme ve frašce, která se tváří jako systém založený na volebním právu? Je trumpistická strategie jen otázkou optiky, volebních zisků a odpovídajících ekonomických výhod, nebo žijeme v banánové republice?

Stále si pamatuji na jednání o slavné TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství) mezi USA a EU za Obamy, která Trump přerušil. Jednání o této dohodě byla zahájena v červenci 2013, ale tajně se připravovala mnohem déle a představovala nástroj, kterým Obama doufal, že – také na úkor EU – obnoví pozici USA. Na přípravě a studiu návrhů na evropské straně se podílely stovky velkých korporací (největších beneficientů) a všichni sociální partneři. Dobře si pamatuji, jak technici a vedoucí pracovníci z různých generálních ředitelství Komise zapojených do jednání vystupovali na bilaterálních schůzkách mezi zaměstnavateli a evropskými odbory, na konferencích na vysoké úrovni a dalších akcích, aby představili TTIP a přesvědčili různé aktéry o jeho velkých výhodách. V sázce byly obchodní výměny v hodnotě 210 miliard eur (120 miliard pro EU, 90 miliard pro USA). Text byl pečlivě prozkoumán, byly vypracovány odvětvové studie a objevilo se mnoho kritických hlasů.

Faktem je, že pokud bereme vážně to, co je vážné, TTIP je velmi čerstvým příkladem toho, jak se tyto věci dějí a jaké materiální síly jsou v nich zapojeny. Zajištění, že TTIP, stejně jako CETA s Kanadou, má být realizována, nevycházelo pouze z písemného textu, ale z hloubky diskuse, odhodlání aktérů a přesvědčivosti ekonomických sil zapojených do jejího uplatňování. Text by to měl odrážet. Pokud měla být splněna, musela být brána vážně.

To, co se stalo mezi Trumpem a Ursulou von der Leyenovou, je velmi odlišné a z tohoto pohledu naprosto znepokojivé. Dohoda tohoto rozsahu bez diskuse, studia, plánování nebo pokynů k její aplikaci v praxi nebo k tomu, jak na jednotlivá ustanovení zareaguje reálná ekonomika. Ani jediný písemný dokument, plán pro kontrolu, studie nebo ekonomická prognóza možných dopadů?

Věří snad někdo, že jednání na této úrovni probíhají bez důkladné studie dopadů a důsledků? Bez důkladné analýzy, dokonce i s našimi katy, o možnostech, výhodách, nevýhodách, vyjednávacích maržích a dalších proměnných? Je to, čeho jsme byli svědky v Istanbulu, nová norma? Spěšné dohody pro tisk, které nemají řešit problémy, ale ospravedlnit určité volby před veřejností? Jsou tyto dohody jen nástrojem pro vytváření narativů a zdání?

Pokud je to odpověď, musíme přiznat, že skutečně žijeme v obrovské frašce. Ale přiznat opak – že členské státy, kde vládní akty schvaluje volební právo, nečinně přihlížejí, jak tento druh jednání vede někdo, o kom všichni vědí (a jehož činy to dokazují), že je loajálnější k USA než k Evropanům – nám říká, že žijeme v plutokracii. V systému, kde někdo jménem těch, kterým slouží byrokraté a technokraté Evropské komise, zastrašuje, manipuluje, rozhoduje a uplatňuje politiku bez kontroly, jednaje pouze za účelem ospravedlnění pokračujícího drancování ekonomických zdrojů, které stále patří pracující třídě – ať už jde o jejich domovy nebo sociální práva zakotvená ve smlouvách, zákonech a ústavách. Odpověď leží někde uprostřed.

Nakonec však budou lidé, síla jejich suverenity jako zdroje demokratické legitimity a jejich boj, kdo rozhodne, do jaké míry bude tato dohoda uplatňována, do jaké míry budou moci společnosti absorbovat 15% cla snížením mezd nebo budou nuceny hledat nové trhy, zda EU bude pokračovat v démonizaci nepostradatelných partnerů, jako je Ruská federace a Čína (nyní Trump démonizuje také Indii a Kanadu), a zda Evropská unie přežije tuto vlnu zničení evropského způsobu života, který vymění za nějaký projekt argentinského typu.

Alternativou k tomuto boji, k této emancipaci a osvobození od globalistických spárů, které mobilizuje i Trump, bude transformace Evropské unie v jakousi Latinskou Ameriku – ale horší: se stárnoucí populací a bez přírodních zdrojů.

Když společnost přestane přemýšlet o budoucím modelu, který chce, a nechá se unášet proudem, zbývají jí jen zbytky rozhodnutí jiných. Takový je život zemí podléhajících odstředivé síle těžby surovin, kterou je dnes Evropská unie.