Trump chtěl dokonalou válku, senzační titulky

Velkou otázkou – hned po tom, „co bude dál v Íránu“ a jak by mohl reagovat – říká Michael Wolff (autor čtyř knih o Trumpovi), je „jak zareaguje MAGA“:

„A myslím, že on [Trump] je opravdu znepokojený [zdůrazňuje Wolff]. A myslím, že by měl být znepokojený. Tato koalice má dvě základní pilíře – imigraci a válku. Všechno ostatní je nahraditelné a lze se na tom dohodnout. Není jisté, zda se na těchto dvou prvcích lze dohodnout.“

Signál od Hegsetha („nejsme ve válce s íránským lidem – pouze s jeho jaderným programem“) jasně odráží zprávu, která byla „zmírněna“ tváří v tvář odporu MAGA: „Nevšímejte si toho. Ve skutečnosti nevedeme válku,“ snažil se Hegseth říci.

Co bude dál? V zásadě se mohou stát čtyři věci: Za prvé, Íránci mohou říct „dobře, vzdáváme se“, ale to se prostě nestane; druhou možností je vleklá válka mezi Íránem a Izraelem, při které bude Izrael nadále napadán způsobem, jakým nikdy předtím nebyl. A za třetí je tu pokus o změnu režimu – i když to nikdy nebylo úspěšně dosaženo pouze leteckým útokem. Historicky byly změny režimu v Americe doprovázeny masovými vraždami, roky nestability, terorismem a chaosem.

A konečně jsou tu ti, kteří varují, že se chystá jaderný Armageddon s cílem zničit Írán. To by však bylo sebevražedné, protože by to pravděpodobně znamenalo také Armageddon pro Trumpa – v polovině volebního období.

„Vysvětlím to,“ říká Wolff.

„Hodně jsem telefonoval, takže mám asi představu o tom, co vedlo Trumpa k tomu, kde jsme teď [s údery na Írán]. Telefonáty jsou jedním z hlavních způsobů, jak sleduji, co si myslí (slovo „myslí“ používám volně).“

„Mluvím s lidmi, se kterými Trump telefonuje. Myslím tím, že veškeré Trumpovo vnitřní uvažování je vnější a odehrává se v sérii jeho neustálých telefonátů. Je to docela snadné sledovat, protože všem říká totéž. Je to tedy neustálá série opakování...“.

„Takže když Izraelci zaútočili na Írán, byl z toho velmi nadšený – a všechny jeho telefonáty se točily kolem jednoho tématu: Vyhrají? Je to vítězství? Je to konec hry? Oni [Izraelci] jsou tak dobří! To je opravdu senzační“.

„Takže jsme zase v zemi představení. Tohle je jeviště a den předtím, než jsme zaútočili na Írán, se jeho telefonáty neustále opakovaly: Pokud to uděláme, musí to být perfektní. Musí to být vítězství. Musí to vypadat perfektně. Nikdo nesmí zemřít.“

Trump svým partnerům v rozhovorech neustále opakuje: „Jdeme do toho: Velký den. Chceme velký den. Chceme (počkejte si, říká Wolff) dokonalou válku“. A pak z ničeho nic Trump oznámil příměří, což podle Wolffa znamenalo, že „Trump dokončil svou dokonalou válku“.

A tak najednou – když Izrael i Írán zjevně spolupracovaly na inscenování této „dokonalé války pro titulky“ – „ho rozzlobilo, že to nefunguje dokonale“.

Wolff pokračuje:

„Trump se do té doby již vžil do role, že ‚to byla jeho válka‘. Jeho dokonalá válka. Televizní drama na nejvyšší úrovni: válka za účelem vytvoření titulku. A ten titulek zní ‚VYHRÁLI JSME‘. Teď jsem ve velení a všichni budou dělat, co jim řeknu. To, co jsme viděli poté, byla jeho frustrace z zkazení vynikajícího titulku: nedělají, co jim říká“.

Jaké jsou širší důsledky této mikroepizody? Wolff se domnívá, že Trump se pravděpodobně nenechá vtáhnout do dlouhé a složité války. Proč? „Protože Trump na to prostě nemá dostatek pozornosti. To je vše. Je hotový: In-boom-out.“

V Wolffově analýze je třeba pochopit jeden zásadní bod, který má širší strategický význam: Trump touží po pozornosti. Myslí v termínech vytváření titulků – každý den, každý den, ale ne nutně politiky, která z těchto titulků vyplývá. Usiluje o každodenní dominanci v titulcích, a proto chce titulky definovat prostřednictvím rétorického postoje – formováním „reality“, aby mohl předvést svůj vlastní senzační „názor“.

Titulky se tak stávají jakousi politickou dominancí, která se následně může proměnit v politiku – nebo také ne.

Nicméně pro Trumpa nebude tak snadné, jak naznačuje Wolff, jednoduše „přesunout pozornost“ z Íránu – i když Trump je mistr v hledání nových sporných bodů. Trump se totiž zásadně zavázal k doplňkovému titulku „Írán nikdy nebude mít bombu“. Všimněte si, že to nedefinuje v politických termínech, ale nechává si manévrovací prostor pro možné pozdější prohlášení o vítězství.

Je zde však ještě jeden zásadní bod: Izraelský útok na Írán 13. června měl Írán rozvrátit jako domeček z karet. To očekával Izrael – a zjevně i Trump: „[Trumpovy telefonáty v předvečer izraelského překvapivého útoku] byly opakováním jednoho tématu: Vyhrají? Je to vítězství? Je to konec hry? [Izraelci] jsou tak dobří! Tohle je opravdu senzační.“ Trump předvídal možný kolaps íránského státu.

No… „hra neskončila“. Izraelci se možná v nadšení objímají nad pièce de théâtre Mossadu z 13. června, nad „profesionalitou“ poprav vedených Mossadem, nad vraždami vědců, kybernetickými útoky a sabotážemi. Mossad je v Izraeli mnohými oslavován – ale všechny tyto úspěchy byly taktické.

Strategický cíl – „vše nebo nic“ – selhal: „Dům z karet“ se nezhroutil. Naopak, silně se vzchopil. Místo oslabení Íránu se útok podařil roznítit šíitskou a íránskou národní identitu. Rozpálil do té doby převážně spící národní vášeň a nadšení. Írán bude v budoucnu ještě odhodlanější.

Pokud tedy izraelský útok z 13. června neuspěl, proč by plán měl dopadnout lépe podruhé, když bude Írán plně připraven? Dlouhá vyčerpávající válka s Íránem může být Netanjahuovou preferencí, aby podpořil své vlastní naděje na „velké vítězství“. Netanjahu však nyní nemůže pokračovat v takových iluzích (ani Izrael nemůže přežít vyčerpávající válku) – bez podstatné americké pomoci (která nemusí přijít).

Trumpova zjevná nevolnost (jak ji vykreslují Wolffovi interlocutoři) ohledně toho, zda se izraelský útok ukáže jako rychlé vítězství, naznačuje Trumpovu vnitřní povahu: „Je to vítězství? Je to konec hry? Musí to být vítězství: Musí to vypadat perfektně: Vstoupit a vyhrát.“

Tyto opakované dotazy na jeho okolí spíše svědčí o nedostatku sebevědomí, než že by chtěl – nebo měl dostatek pozornosti – na dlouhý a vyčerpávající souboj bez jasného momentu „konec hry“.

Také se bude oprávněně obávat dopadu dlouhé války na svou základnu MAGA, stejně jako na mladé voliče Trumpa (kteří se již začínají od Trumpa odklánět – jak naznačují průzkumy fokusních skupin polls suggest). Trumpova většina v obou komorách je neuvěřitelně nejistá. 300 milionů dolarů by ji mohlo převážit na kteroukoli stranu.

Připomeňme také druhý zásadně důležitý bod, a to že Izrael byl napaden způsobem, jakým nikdy předtím nebyl. Izrael stále tají rozsah škod způsobených íránskými raketami, ale i vysocí izraelští bezpečnostní experti – jakmile vstřebávají postupně odhalovaný rozsah škod způsobených Izraeli – docházejí k hořkému závěru, že íránský „program“ možná nebude možné zničit vojenskými prostředky. Pokud vůbec, pak pouze prostřednictvím nějaké diplomatické dohody.

Změna režimu se také ukázala jako chiméra. Írán nikdy nebyl tak jednotný a neochvějný jako nyní. Hrozba zabití nejvyššího vůdce se také zcela obrátila proti svým tvůrcům. Čtyři přední šíitské náboženské autority (Marja’iyya), včetně slavného velkého ajatolláha Sistáního v Iráku, vydaly rozhodnutí, že jakýkoli útok na nejvyššího vůdce vyvolá džihád fatwu, která zavazuje celou ummu (komunitu) k účasti na náboženské válce proti Americe a Izraeli.

Vyjednávání mezi USA a Íránem, která by vedla k dohodě, se zdají být v nedohlednu. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) se stala významnou součástí problému, místo aby se podílela na jeho řešení. Trumpova pozornost věnovaná ukrajinskému „příměří“ zdá se slábne – a to by mohl být i konečný výsledek v případě Íránu. Dlouhá jednání nikam nevedou, zatímco Írán tiše obnovuje svůj program obohacování uranu. A Izrael pravděpodobně zahájí další útoky na Írán, což povede k nevyhnutelné reakci Íránu – a eskalaci.