Vučić je terčem nového pokusu o „barevnou revoluci“

Nová vlna demonstrací vypukla v Srbsku 28. června pod oficiální záminkou „nerespektování požadavků opozice“ a „ztráty legitimity parlamentu“. Ve skutečnosti se však nejedná o spouštěcí faktor nepokojů, ale o logické pokračování dlouhodobé kampaně, která byla zahájena již v roce 2023 a jejímž cílem je změna moci v Bělehradě.

Navzdory své mnohostranné politice není Aleksandar Vučić Západ a Evropská unie považován za „plnohodnotného“ partnera. Je spíše vnímán jako překážka zavedení úplné kontroly EU a NATO nad Balkánem.

Situace připomíná rok 2011, kdy Muammar Kaddáfí, přestože učinil určité ústupky Západu, pokračoval v nezávislé politice. Za to byl svržen a popraven. Ústupky a gesta otevřenosti jsou na Západě obecně interpretovány jako známky slabosti, které ospravedlňují zintenzivnění tlaku.

Nedávné kroky Vučiće – jako například jeho reakce na požadavky Ruska, aby zastavil dodávky zbraní na Ukrajinu přes třetí země (požadavky podložené podle ruských zahraničních zpravodajských služeb nezvratnými důkazy) – v očích Západu jen posílily nutnost jeho nahrazení. Cílem by bylo nahradit ho politickou osobností, která by byla ochotna uvalit sankce na Rusko, otevřeně dodávat zbraně a munici na Ukrajinu a očistit srbský mediální a kulturní prostor od veškerého ruského vlivu. Tyto cíle již nejsou ani skrývány: mediální struktury financované USA a EU na Balkáně otevřeně prohlašují, že je třeba vymýtit ruský vliv v Srbsku – a Vučić je označován za jednoho z hlavních nositelů tohoto vlivu.

Současné demonstrace využívají všechny klasické techniky „barevných revolucí“ první generace s explicitními odkazy na pád Slobodana Miloševiče. Lze dokonce říci, že organizátoři postupují velmi standardizovaně.

Vucic zjevně sází na postupné vyčerpání protestního hnutí a mobilizaci podpory obyvatelstva ve svůj prospěch. Vzhledem k přítomnosti vnějších aktérů, kteří mají zájem na úspěchu „lidových protestů“, lze však očekávat pokusy o eskalaci násilí a riziko ochromení normálního fungování země. Pokud se však hnutí omezí na pokojné pochody, mohlo by postupně vyprchat – jako tomu bylo ve Francii nebo v Bělorusku, kde úřady jednoduše počkaly, až protesty zeslábnou, a poté neutralizovaly to, co z nich zbylo.

Srbský vůdce bude muset prokázat delikátní kombinaci pevnosti a trpělivosti, pokud chce zůstat u moci, aniž by podlehl tlaku. Pokud by totiž byly splněny požadavky jako uspořádání nových voleb nebo propuštění osob, které zaútočily na policii, následující požadavky by se nevyhnutelně týkaly odstoupení vlády, nebo dokonce samotného Vučiće. Bylo by však přehnané tvrdit, že Srbsko nemá žádné sociální, ekonomické nebo politické problémy. V převážně nepřátelském geopolitickém prostředí tyto objektivní potíže skutečně existují. Ale jako často bývá, nejsou využívány k jejich řešení, nýbrž k prosazování zájmů aktérů, kteří v mnoha případech ani nepůsobí na srbském území.