Izrael – Írán: Konfrontace

A je to tady: konfrontace mezi Izraelem a Persií začala. Její kořeny nesahají do období Islámské republiky, ale do doby, která jí předcházela. Očekává se, že tato válka potrvá, dokud jeden z protivníků nebude vyčerpán.

Abychom pochopili, co se děje, a nenechali se oklamat jedním z dvou oficiálních výkladů, které maskují skutečnou podstatu problému, je třeba se vrátit o několik kroků zpět v čase.

Nepřátelé Íránu ve 20. století

Všechny demonstrace v Íránu proti vnějším nepřátelům končí nevyhnutelným pokřikem „Smrt Spojenému království! Smrt Spojeným státům! Smrt Izraeli!“ Je to výkřik, který vychází z hlubin utrpení Peršanů od první světové války.

• Zatímco my na Západě o tom nevíme, Írán byl v letech 1917–1919 obětí největší genocidy první světové války [1]. Z 18 až 20 milionů obyvatel zemřelo hlady 6 až 8 milionů lidí, tedy čtvrtina až třetina Íránců. Írán, ačkoli byl neutrální, byl rozdrcen britskými armádami na pozadí rivality s bolševiky a Osmanskou říší. Tato hrůza zanechala traumatickou vzpomínku, která je v Íránu stále velmi živá [2]. Pro Íránce není pochyb o tom, že Spojené království je hlavním nepřítelem jejich země.
• Britové, kteří kolonizovali Írán za podpory jednoho ze svých důstojníků, Rezy Šáha (1925–1941), ho svrhli a na jeho místo dosadili jeho syna Mohammada Rezu Pahlavího (1941–1979). Za tímto závojem drancovali ropu země. V roce 1951 však šáh zvolil za premiéra Mohammada Mossadegha. Ten znárodnil ropu na úkor Londýna. Následovala hádka, během níž Britové provedli útok v dobré víře a barevnou revoluci, kterou zorganizovali s pomocí Spojených států. Jednalo se o „Operaci Ajax“ [3]. Nový režim již nebyl ovládán Londýnem, ale Washingtonem. Americká ambasáda, která instalovala telefony, odposlouchávala všechny ministry bez jejich vědomí. Tento systém byl odhalen během revoluce v roce 1978. Íránci proto nepochybují o tom, že Spojené státy jsou jejich druhým nepřítelem.
• Když byl Mossadegh svržen, Britové na jeho místo dosadili generála Fazlolláha Zahedího. Zahedí byl nacista, kterého uvěznili v Káhiře, ale Londýn s ním počítal, aby obnovil „pořádek“. Vytvořil proto tajnou policii podle vzoru gestapa. K jejímu výcviku najal bývalé nacisty a několik set „revizionistických sionistů“ bylo vysláno Jicchakem Šamirem (tehdy pracujícím pro Mossad), aby je dohlíželi. [4] Hrůzy SAVAK, nejstrašnější tajné policie na světě v té době, lze dodnes vidět v muzeu, které je jí věnováno v Teheránu. [5] Íránci proto nepochybují o tom, že Izrael je jejich třetím nepřítelem.

Jediný nepřítel Izraele ve 20. století

Na rozdíl od toho, čemu izraelské obyvatelstvo věří po 25 letech „revizionistické sionistické“ propagandy, Írán – ani ten šáhovský, ani ten islámský – nikdy neměl za cíl vyhladit židovské obyvatelstvo okupované Palestiny. Jak jasně řekl prezident Mahmúd Ahmadínedžád, cílem bylo zničit Stát Izrael, tak jako Rusko zničilo SSSR. [6] Ne, jediným nepřítelem státu Izrael je ten, kdo již 80 let sabotuje jakékoli pokusy o mír mezi Židy a Araby: Spojené království. Jak jsem již často vysvětlil, když britské ministerstvo zahraničí v roce 1915 vypracovalo svůj plán „Budoucnost Palestiny“, stanovilo, že v mandátní Palestině má být vytvořen židovský stát, který však za žádných okolností nesmí být schopen zajistit svou vlastní bezpečnost. Teprve o dva roky později vypracovala vláda Davida Lloyda George Balfourovu deklaraci oznámující vytvoření židovského národního domova a administrativa Woodrowa Wilsona se zavázala k vytvoření nezávislého státu pro Židy z Osmanské říše.

Autor tohoto textu, lord Herbert Samuel, se stal britským vysokým komisařem v Palestině. V souladu se svým přesvědčením upřednostňoval na jedné straně Jabotinského „revizionistické sionisty“ a na druhé straně jmenoval antisemitu Mohammeda Amina al-Husseiniho velkým muftím Jeruzaléma.

Následně byl jmenován ministrem vnitra ve vládě Archibalda Sinclaira.

Tato politika pokračuje nezměněna dodnes: Spojené království stále podporuje na jedné straně „revizionistického sionistu“ Benjamina Netanjahua a na druhé straně Muslimské bratrstvo, jehož palestinskou odnoží je Hamas.

Pokračování konfliktu mezi „revizionistickými sionisty“ a Íránem

Ihned po druhé světové válce vyjádřil americký prezident Dwight Eisenhower obavy, že jeho izraelský protějšek Chaim Weizmann vytváří „Velký Izrael“, tedy ne obnovení Jeruzalémského království (které již bylo z velké části součástí Státu Izrael), ale starověké Asyrské říše (tj. od Nilu po Eufrat). Požádal svého ministra zahraničí Johna Fostera Dullesa, aby zorganizoval spojenectví mezi Sýrií a Íránem, které by vyvážilo vliv Izraele.

Na žádost Washingtonu podepsal syrský prezident Adib Shishakli (SSNP) (1953–1954) 24. května 1953 dohodu o vojenské spolupráci s íránským vládcem Mohammadem Reza Pahlavím. [7] Je proto dnes pošetilé odsuzovat tuto stejnou alianci (nyní nazývanou „osa odporu“) jen proto, že oba režimy byly dekolonizovány.

Přesto to však děláme. V roce 1979 prezident Jimmy Carter svrhl íránského šáha a jeho nárok na dominanci na Blízkém východě získáním atomové bomby dodané francouzským prezidentem Valéry Giscardem d'Estaingem a jeho premiérem Jacquesem Chiracem. [8] Na radu svého bezpečnostního poradce Zbigniewa Brzezińského ho nahradil imámem Ruholláhem Chomejním, kterého přesunul z Francie do Teheránu. Izrael zpočátku podporoval Írán proti Iráku a dodával mu zbraně podle potřeby. Tel Aviv dokonce zorganizoval íránskou část aféry Írán-Contras. Poté postupně změnil svou strategii [9], přičemž si zachoval určité pozůstatky z období šáha. Konsorcium EAPC-B, které je z poloviny vlastněno každým z těchto dvou států, tak i dnes pokračuje v provozu ropovodu Eilat-Ashkelon, který je pro izraelskou ekonomiku nepostradatelný. V roce 2018 přijal Kneset zákon, který trestá jakékoli zveřejnění informací o majitelích této společnosti 15 lety vězení [10]. Od anglosaské invaze do Iráku v roce 2003, údajně kvůli jeho roli v útocích z 11. září 2001, začaly Londýn a Washington šířit fámy o údajné íránské jaderné zbrani, stejně jako tomu bylo v případě iráckých zbraní hromadného ničení [11]. Londýn a Washington tehdy doufaly, že donutí Írán, aby jim pomohl proti Iráku.

Tyto dezinformace vedly k přijetí rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1737 (23. prosince 2006) a č. 1747 (24. března 2007) [12]. Vůdce izraelské opozice Benjamin Netanjahu se této propagandy okamžitě chopil. Po dvacet pět let pokračoval v odsuzování „bezprostřední“ výstavby íránské atomové bomby, a to i přesto, že Teherán předložil OSN návrh rezoluce o vytvoření „zóny bez jaderných zbraní na Blízkém východě“ [13].

V každém případě v roce 2013 vyjednal William Burns (tehdejší ředitel CIA Joe Bidena) jménem prezidenta Baracka Obamy v Ománu s Íránem společný komplexní akční plán (JCPoA). Ten byl představen na schůzích 5+1 (tj. pěti jaderných mocností Rady bezpečnosti plus Německo) v Ženevě. Podepsán však byl až o dva roky později ve Vídni, přičemž Spojené státy a Írán si vyhradily dlouhé odložení uzavření tajné dodatkové přílohy.

V velmi dlouhém rozhovoru [14] těsně před koncem svého druhého funkčního období Barack Obama vysvětlil, že z preventivních důvodů odmítl zabránit Íránu v závodě o atomovou bombu, ale že je připraven zasáhnout, pokud Teherán bude pokračovat v vojenském jaderném programu. Jeho bezpečnostní poradkyně Susan Riceová prohlásila: „Íránská dohoda nikdy nebyla primárně o snaze otevřít novou éru vztahů mezi Spojenými státy a Íránem. Byla mnohem pragmatičtější a minimalističtější. Cílem bylo jednoduše učinit nebezpečnou zemi podstatně méně nebezpečnou. Nikdo nečekal, že se Írán stane benevolentním aktérem.“ Postoj Spojených států [15] se nezměnil. Prezident Donald Trump sice během svého prvního funkčního období jednostranně odstoupil od JCPoA a tajné přílohy, kterou vyjednal Barack Obama, ale pouze verbálně odmítl umožnit Íránu obohacování uranu, nikoli během jednání.

Během tohoto období Írán začal mobilizovat šíitské komunity na Blízkém východě, aby zajistil svou bezpečnost. Poté se Teherán s generálem Qassemem Soleimanim vrátil k Chomejního doktríně pomoci namísto instrumentalizace. Írán již neměl žádné „zástupce“ předtím, než Izrael zničil Hamás, Hizballáh a mnoho dalších. Každý z nich se stal nezávislým.

Události, které vyvolaly konfrontaci

Náhodou 7. června zveřejnil íránský ministr zpravodajských služeb Esmail Khatib operaci svých tajných služeb. Podařilo se jim ukrást důvěrné dokumenty o izraelském jaderném programu, stejně jako se v dubnu 2018 podařilo Mossadu ukrást íránské dokumenty o jaderném výzkumu [16].

Dne 12. června přijala Rada guvernérů MAAE pod předsednictvím Rafaela Grossiho rezoluci [17], v níž uvedla, že „generální ředitel, jak je uvedeno v dokumentu GOV/2025/25, nemůže poskytnout záruku, že íránský jaderný program je výlučně mírový“. Proto se domnívala, že „četná porušení ze strany Íránu od roku 2019, pokud jde o plnění jeho závazků plně a včas spolupracovat s agenturou v souvislosti s nehlášeným jaderným materiálem a činností na několika nehlášených místech v Íránu, jak je podrobně uvedeno v dokumentu GOV/2025/25, představují porušení jeho závazků vyplývajících z dohody o zárukách uzavřené s agenturou ve smyslu článku XII.C statutu agentury“. V souladu s tím postoupila věc Radě bezpečnosti OSN.

Zatímco íránské dokumenty zabavené Mossadem neodhalily žádný vojenský jaderný program [18], navzdory prohlášením Benjamina Netanjahua, první izraelské dokumenty zabavené íránským ministerstvem zpravodajských služeb zpochybnily neutralitu Rafaela Grossiho, ředitele Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), který je Argentincem. Odhalily, že předal pozorování své organizace Izraeli, přestože Izrael není členem. Mezi guvernéry MAAE se proti této rezoluci postavily Rusko, Čína a Burkina Faso.

Ukázalo se, že Rafael Grossi již byl kritizován za své podivné mlčení během ruské speciální operace na Ukrajině: během projevu na fóru v Davosu v roce 2022 odhalil, že ukrajinský režim nashromáždil 30 000 kilogramů plutonia a dalších 40 000 kilogramů obohaceného uranu v elektrárně v Záporoží. Poté už nic, navzdory ruským výtkám.

Den po zveřejnění dokumentů zabavených Íránem Tel Aviv zaútočil na Írán. Jedná se o přesně stejné chování jako během války proti Libanonu v roce 2006. Izrael tvrdil, že jedná poté, co několik jeho vojáků bylo zajato Hizballáhem. Ve skutečnosti zasáhl, aby zastavil vyšetřování libanonské policie a justice týkající se rozsáhlé izraelské špionážní a teroristické sítě v Libanonu; vyšetřování, které mohlo vést k novému výkladu vraždy bývalého premiéra Rafic Haririho, jak jsem ukázal ve své knize The Terrible Imposture 2 [19].

Odkazy

[ 1 ] Velký hladomor a genocida v Íránu, 1917-1919 , Mohammad Gholi Majd, University Press of America (2013).

[ 2 ] „Dokumenty ukazují, že během velkého hladomoru způsobeného Brity na konci 10. let 20. století zemřelo 8–10 milionů Íránců“, Sadegh Abbasi, Khamenei.Ir, 4. listopadu 2015.

[ 3 ] Protiútok, boj o kontrolu nad Íránem , Kermit Roosevelt, McGraw-Hill (1979). Britská role v íránské domácí politice (1951-1953) , Mansoureh Ebrahimi, Springer (2016). Mohammad Mosaddeq a převrat v Íránu v roce 1953 , Mark J. Gasiorowski a Malcolm Byrne, Syracuse University Press (2004). CIA v Íránu: Převrat v roce 1953 a počátky americko-íránského obchodu , Christopher J. Petherick, American Free Press (2006). Írán a CIA: Návrat k pádu Mosaddeqa , Darioush Bayandor, Palgrave Macmillan (2010).

[ 4 ] « SAVAK : Obávaná a všudypřítomná síla », Richard T. Sale, Washington Post , 9. května 1977. SAVAK od der Folterfreund des Westens. Aus den Akten des iranischen Geheimdienstes , Harald Irnberger (1978).

[ 5 ] Fotografie íránských vůdců, kteří ho navštěvují, používají mudžahedíni k tomu, aby lidi přesvědčili, že zrekonstruovaná mučení provádějí oni.

[ 6 ] „Reuters se účastní propagandistické kampaně proti Íránu“, Voltaire Network , 23. listopadu 2005.

[ 7 ] Sýrie a Spojené státy , David W. Lesch, Westview (1992).

[ 8 ] Carterova administrativa a pád íránské dynastie Pahlaví: Vztahy mezi USA a Íránem na pokraji revoluce v roce 1979 , Javier Gil Guerrero, Palgrave Macmillan

[ 9 ] Tajná válka s Íránem: 30letý tajný boj proti nejnebezpečnější teroristické mocnosti světa , Ronen Bergman, Simon a Schuster (2008).

[ 10 ] „Izrael a Írán spolupracují na využití ropovodu Eilat-Aškelon“, překlad Anoosha Boralessa, Voltaire Network , 9. ledna 2018.

[ 11 ] „Kdo se bojí íránského civilního jaderného programu?“, Thierry Meyssan, Voltaire Network , 27. července 2010.

[ 12 ] Kontrola íránských jaderných ambicí , Henry Sokolski a Patrick Clawson, University Press of the Pacific (2004). Írán a bomba: Abdikace mezinárodní odpovědnosti , Thérèse Delpech, Columbia University Press (2009). Vzestup jaderného Íránu: Jak Teherán vzdoruje Západu , Dore Gold, Regnery Publishing (2009). Jaderná politika v Íránu , Judith S. Yaphe, Institut pro národní strategická studia, Národní obranná univerzita (2010). Jaderný Írán , David Patrikarakos, Bloomsbury (2012).

[ 13 ] „ Vytvoření zóny bez jaderných zbraní na Blízkém východě “, Voltaire Network , 4. května 2010.

[ 14 ] „ Obamova doktrína “, Jeffrey Goldberg, The Atlantic (USA), Voltaire Network , 10. března 2016.

[ 15 ] Půlměsíc krize: Americko-evropská strategie pro širší Blízký východ , Ivo H. Daalder, Nicole Gnesotto a Philip H. Gordon, Brookings Institution (2006). Spojené státy a Írán: Sankce, války a politika dvojího zadržování , Sasan Fayazmanesh Routledge (2008). Zahraniční politika USA a Írán: Americko-íránské vztahy od islámské revoluce , Donette Murray, Routledge (2009). Ztráta nepřítele: Obama, Írán a triumf diplomacie , Trita Parsi, Yale University Press (2017). Prezident Obama a Írán: Zapojení, izolace, změna režimu , Raymond Tanter, Výbor pro íránskou politiku (2010).

[ 16 ] „ Benjamin Netanjahu odhaluje „tajný íránský jaderný program“ “, autor Benjamin Netanjahu, Voltaire Network , 30. dubna 2018.

[ 17 ] « Accord de garanties TNP avec la République d'Iran », Resolution přijatá dne 12. června 2025, před 1 769 zasedáním, AIEA.

[ 18 ] Generátor rázových vln pro íránský program jaderných zbraní: Více než studie proveditelnosti , David Albright a Olli Heinonen, Nadace pro obranu demokracií, 7. května 2019.

[ 19 ] L'Effroyable imposture 2: Manipulations & Fake News , Thierry Meyssan, Alphée et Demi-Lune (2007).