Genocidní srdce izraelské společnosti

Když 82 % Izraelců podporuje nucené vyhnání Palestinců z Gazy, nejsme svědky machinací jednoho extremistického vůdce. Když 47 % schvaluje biblický masakr Jericha, při kterém byli zabiti „všichni obyvatelé“, jako vzor pro vojenskou akci, díváme se do propasti kolektivního morálního kolapsu. Když 56 % lidí chce, aby palestinští občané Izraele byli vyhnáni ze své vlastní vlasti, čelíme genocidní DNA koloniálního projektu osadníků, který konečně odhodil svou liberální masku.

Čísla, která odhalil průzkum Penn State University, nejsou anomálií. Jsou logickým vyvrcholením 75 let systematické dehumanizace, která nezačala nástupem Netanjahua k moci, ale samotným založením státu. Nejedná se o „Netanjahuovu válku“ – je to genocida Izraele, která se připravovala desítky let.

Zamyslete se nad perverzní ironií: zatímco západní progresivisté jako Bernie Sanders a Elizabeth Warren se předhánějí v obviňování jednoho muže, izraelská společnost sama se již dávno posunula daleko za takové pohodlné hledání obětních beránků. Průzkum odhalil, že i mezi sekulárními Židy – kteří údajně reprezentují liberální svědomí Izraele – podporuje etnické čistky v Gaze 70 % respondentů. Mezi věřícími tento podíl dosahuje ohromujících 97 %. Nejedná se o politickou odchylku, ale o ideologický konsensus.

Jsme svědky konečného odhalení sionistického projektu. Příliš dlouho byl světu prodáván mýtus o Izraeli jako o progresivní demokracii unesené extremisty. Ale když ministr financí Bezalel Smotrich otevřeně prohlásí, že hodlá „vyhladit semeno Amalekovo“, a mluví o „koncentraci“ Palestinců na jihu, než budou „ve velkém počtu vyhnáni do třetích zemí“, neodchyluje se od izraelských hodnot – vyjadřuje je s nebývalou upřímností.

Náboženská rétorika je obzvláště výmluvná. Když 65 % izraelských Židů věří v moderního „Amaleka“ – biblického nepřítele, kterého Bůh přikázal Izraelitům vyhladit „až do posledního dítěte“ – a 93 % z nich tento příkaz vztahuje na dnešní Palestince, nejde o politický diskurz. Čelíme teologické genocidě, kde etnické čistky se stávají božím příkazem.

Toto je společnost, která vytvořila nejen Netanjahua, ale všechny izraelské vůdce, kteří dohlíželi na postupné dusení palestinského života. Toto je společnost, která jásala, když Golda Meirová prohlásila v roce 1969, že „nic jako Palestinci neexistuje“. Toto je společnost, která strávila desítky let zdokonalováním umění znemožňovat Palestincům existenci, zatímco navenek udržovala fasádu demokratické úctyhodnosti.

Systematický charakter této dehumanizace nelze přeceňovat. Izraelské děti jsou vychovávány v vzdělávacím systému, který od počátku 21. století prošel tím, co vědci popisují jako „proces radikalizace“. Vyrůstají v médiích, která pravidelně volají po vyhnání a zabíjení Palestinců. Slouží v armádě, která považuje palestinské životy za postradatelné. Je divu, že pouze 9 % židovských mužů do 40 let – těch, kteří násilí páchají – odmítá myšlenky vyhnání a vyhlazení?

Zvláště mrazivé je to, že tento genocidní konsensus prostupuje všemi vrstvami izraelské společnosti. Sekulární levice, která kdysi protestovala proti Netanjahuovým soudním reformám, mlčí, zatímco armáda vyhladoví dva miliony lidí. Kibucy, které západní progresivisté idealizují jako socialistické utopie, byly postaveny na troskách palestinských vesnic. Demokracie, kterou Izrael tvrdí, že brání, se nikdy nevztahovala na miliony Palestinců žijících pod jeho kontrolou.

Současná situace není výjimkou, ale zrychlením. Trumpův plán „vyčistit“ Gazu a přeměnit ji na „Rivieru“ obývanou „mezinárodním obyvatelstvem“ dokonalým způsobem koresponduje s izraelskou fantazií o Palestině bez Palestinců. Když Netanjahu oznamuje, že izraelské síly již nebudou „vstupovat a opouštět“ území, ale budou nad ním udržovat trvalou kontrolu, pouze explicitně vyjadřuje to, co bylo v sionistickém projektu vždy implicitní.

Reakce mezinárodního společenství – nebo spíše její absence – tuto genocidní trajektorii jen posiluje. Když Spojené státy pokračují v dodávkách zbraní, zatímco izraelští představitelé otevřeně diskutují o plánech etnických čistek, když evropští lídři vyjadřují znepokojení, ale zároveň udržují lukrativní zbrojní kontrakty, když progresivní politici viní ze všeho Netanjahua a zbavují viny společnost, která ho vytvořila a podporuje, stávají se spoluviníky vyhlazovacího stroje.

Průzkumy veřejného mínění odhalují něco ještě znepokojivějšího než samotná čísla: úplnou absenci palestinské lidskosti v izraelském vědomí. Když se Izraelců ptá na zabití „všech obyvatel“ nepřátelských měst, neptá se jich na vojenskou strategii – ptá se jich na vyhlazení lidských bytostí. Když se jich ptá na „nucené vysídlení“, ptá se jich na zničení rodin, komunit a celého způsobu života. Skutečnost, že většina těchto opatření trvale podporuje, naznačuje, že Palestinci v izraelské představivosti prostě nejsou vnímáni jako plnohodnotní lidé.

Tato dehumanizace není náhodná – je zásadní.

Koloniální projekt, který vyžaduje vymazání původního obyvatelstva, si nemůže dovolit uznat jeho lidskost. Kognitivní disonance by byla nesnesitelná.

Místo toho musí být Palestinci transformováni v existenční hrozbu, biblické nepřátele, demografický problém, který je třeba vyřešit. Musíme se stát čímkoli, jen ne tím, čím jsme: lidmi se stejným právem na život, důstojnost a sebeurčení jako kdokoli jiný.

Nejvíce usvědčující na této systematické dehumanizaci však možná není to, co odhaluje o izraelské společnosti, ale to, co odhaluje o širším západním světě, který ji umožňuje. I když počet obětí v Gaze přesáhl 62 000 Palestinců – odhady naznačují, že skutečný počet může přesáhnout 80 000, pokud se započítá i podhodnocení –, i když jen od března zemřelo 57 dětí na podvýživu, i když se očekává, že v příštím roce bude trpět akutní podvýživou 71 000 dětí do pěti let, reakce Západu zůstává kalkulovanou lhostejností maskovanou jako zájem. Když tři čtvrtiny obyvatel Gazy čelí nouzovému nebo katastrofálnímu nedostatku potravin, když 15,6 % dětí do dvou let v severní Gaze trpí akutní podvýživou, když umírají kojenci, zatímco jejich matky kolabují hlady, hlavním zájmem Západu zůstává „právo Izraele na sebeobranu“. Nejde o politický kalkul – jde o aritmetiku rasismu, chladnou logiku toho, kdo se počítá za člověka a kdo ne.

Tragédie nespočívá jen v tom, co to odhaluje o izraelské společnosti, ale v tom, co to předznamenává pro naši budoucnost. Když společnost dosáhne takové úrovně genocidního konsensu, když se etnické čistky stanou populární politikou namísto extremistickou fantazií, když se náboženský jazyk používá k ospravedlnění masových vražd, nejedná se o problém, který lze vyřešit změnou vůdců nebo reformou institucí. Jedná se o společnost, která zásadně ztratila morální kompas.

Mezinárodní společenství se již nemůže schovávat za fikci, že jde o jednoho špatného vůdce nebo dočasný extremismus.

Průzkumy veřejného mínění jasně ukazují, že jde o logiku koloniálního projektu osadníků, který konečně dospěl k nevyhnutelnému závěru: úplnému vymýcení palestinské přítomnosti z této země. Jedinou otázkou nyní je, zda svět bude i nadále umožňovat toto konečné řešení, nebo zda konečně uzná, o co se jedná, a podnikne kroky k jeho zastavení.

Protože pokud nás historie něco naučila, pak to, že společnosti schopné takového genocidního konsensu samy od sebe svou lidskost nezískají zpět. Musí být zastaveny.