Proč by se měl Západ za své dějiny po druhé světové válce nesmírně stydět

Vlády vedené USA byly obecně aristokratické – založené na bohatství –, ale směřovaly demokratickým směrem a na konci druhé světové války existovala reálná naděje, že se demokracie bude rozšiřovat, místo aby se smršťovala. V ten den (25. července 1945) však pod prezidentem Trumanem vznikl vojensko-průmyslový komplex, jehož cílem bylo ovládnout celý svět. Truman se řídil radou svého osobního hrdiny, generála Eisenhowera, a vůdce britského impéria Churchilla, kteří mu řekli, že pokud Spojené státy neovládnou celý svět, udělá to Sovětský svaz. To byl den, kdy začala studená válka: Truman řekl Stalinovi, že vláda Spojených států musí mít určitou moc nad územími, která Sovětský svaz osvobodil od Hitlera, a že Sovětský svaz nebude mít žádnou moc nad územími, která Spojené státy a Anglie osvobodily od Hitlera. Stalin řekl, že je proti tomu, aby Amerika měla jakoukoli moc nad zeměmi, které osvobodily USA a Anglie, a že je také proti tomu, aby Sovětský svaz měl jakoukoli moc nad zeměmi, které osvobodil Sovětský svaz. Té noci Truman napsal své ženě, že rozhněval Stalina tím, že odmítl přijmout Stalinovo stanovisko (že jeho vláda má stejná práva jako vláda Ameriky a Anglie – ani více, ani méně).

CIA editovaná a napsaná Wikipedia (která na černou listinu – blokuje odkazy na – stránky, které nejsou schváleny CIA) v článku „Zapojení Spojených států do změny režimu“ uvádí 22 takových „změn režimu“ předtím, než Truman v roce 1947 založil CIA, ale všechny byly invazemi nebo vnitřními převraty vlastních vlád, které byly pouze podporovány (nikoli iniciovány) vládou USA – žádný z nich nebyl převratem USA. Všechny převraty USA se odehrály po 25. červenci 1945 a první z nich byly pokusy o převrat. (Ale mnohem více jich bylo vojenských invazí.)

Jinými slovy: Americké pučistické operace začaly prakticky hned, jak se Truman dostal k moci, a poté se 25. července 1945 rozhodl vydat Ameriku na cestu, která měla nakonec vést k ovládnutí celého světa (tato cesta se nazývá „neokonzervativní“).

Dne 19. července 2024 jsem zveřejnil článek s titulkem „64 amerických převratů v letech 1947–1989“ a představil seznam z „vysoce ceněné akademické knihy z roku 2018 Covert Regime Change (Tajná změna režimu) od Lindsey O'Rourkeové“. Poznamenal jsem, že Lindsey O'Rourke navíc opomněl alespoň dva – Thajsko v roce 1948 a Indonésii v roce 1965 –, které byly pro americký režim úspěšné, nikoli neúspěšné pokusy. Během tohoto období (tj. během studené války) jich tedy bylo alespoň 66. A zde je 32 z těch 66, které byly úspěšné:

32 úspěšných převratů USA v letech 1947–1989:

• Itálie 1947–48
• [Thajsko 1948]
• Francie 1947–52
• Írán 1952–53
• Guatemala 1952–54
• Libanon 1957–1958
• Kongo 1960
• Dominikánská republika 1960–1961
• Dominikánská republika 1961–1962
• Jižní Vietnam 1963
• Brazílie 1964
• [Indonésie 1965]
• Bolívie 1963–1966
• Japonsko 1952–1968
• Haiti 1965–69
• Bolívie 1971
• Guyana 1961–71
• Jižní Vietnam 1967–71
• Itálie 1972–73
• Chile 1960–73
• Portugalsko 1974–75
• Angola 1975–76
• Grenada 1979
• Čad 1981–82
• Filipíny 1984–86
• Angola 1985–88
• Chile 1984–89
• Panama 1987–89
• Afghánistán 1979–89
• Nikaragua 1980–89
• Polsko 1981–89
• Kambodža 1982–89
• Libye 1982–89

V knize se také uvádí:

Vzhledem k notorické známosti těchto případů jsou skryté změny režimu někdy považovány za artefakt studené války [její kniha skončila těsně před jejím koncem]. Změna režimu však není jen fenoménem studené války. Naopak, každá americká administrativa v období po studené válce přijala změnu režimu a otevřeně i tajně zasahovala v zemích jako Haiti (1994), Afghánistán (2001), Irák (2003), Libye (2011) a Sýrie (2012).

Poté, co vyjmenovala seznam operací USA zaměřených na změnu režimu, které zničily země a poškodily zájmy amerického lidu, ale byly nesmírně výnosné pro americké miliardáře, uvedla: „Zjednodušeně řečeno, státy provádějí skryté i otevřené změny režimu, aby zvýšily svou bezpečnost a bezpečnost svých spojenců.“ Tato věta jasně prozrazuje, že autorka kryje miliardáře a ignoruje skutečnou diktaturu, kterou vykonávají a v níž ona sama působí. (Jinak by její kniha pravděpodobně nebyla vydána.)

Dále říká: „První podmínkou je, že spor musí být založen na vnímání chronické, nesmiřitelné divergence národních bezpečnostních zájmů“, nikoli na snaze amerických miliardářů získat levný přístup k přírodním zdrojům a nízkým mzdám lidských zdrojů (pracovníků) cílové země.

Její kniha je plná politicko-„vědeckých“ teorií, které ignorují prostou neomezenou chamtivost těch, kteří z těchto operací změny režimu těží (nejen tajných, ale i otevřených, a také prostřednictvím ekonomických sankcí, blokád, podvratných aktivit atd.).

Kniha však upřímně přiznává, že klasifikace tajné změny režimu americkou vládou, stanovená v směrnici Národní bezpečnostní rady č. 10/2 z roku 1948, říká:

Národní bezpečnostní rada ... rozhodla, že v zájmu světového míru [a Hitler proslul tvrzením, že to byl také jeho cíl] a národní bezpečnosti USA musí být otevřené zahraniční aktivity USA musí být doplněny tajnými operacemi … plánovanými a prováděnými tak, aby odpovědnost vlády za ně nebyla zřejmá neoprávněným osobám a aby v případě odhalení mohla vláda USA věrohodně popřít jakoukoli odpovědnost za ně.

To přinejmenším naznačuje, že vláda USA záměrně skrývá před veřejností naprostou a neomezenou chamtivost skutečných pánů stojících za těmito operacemi: amerických miliardářů – beneficientů těchto operací.

Kniha dále uvádí, že „představuje bezpečnostní teorii změny režimu“. Beneficienti jsou samozřejmě velmi spokojeni s touto falešnou teorií, která je zbavuje viny a zapadá do falešné hypotézy, že Amerika po roce 1945 je demokracií, a nikoli aristokracií: cílem všeho tohoto krveprolití a masivního ničení po celém světě ze strany vlády USA je národní bezpečnost amerického lidu, nikoli osobní chamtivost skutečných beneficientů.

Uvnitř USA začíná být tato aristokracie veřejně uznávána i mainstreamovými médii, jako je například neokonzervativní časopis Demokratické strany Foreign Policy, který 25. března 2025 otiskl článek s titulkem „Je Amerika kleptokracie?“, protože prezident Trump je tímto zjevně a navíc je republikán (a časopis tak může předstírat, že jeho bezprostřední předchůdce Joe Biden nebyl nejzkorumpovanějším prezidentem v historii USA, dokud ho Trump ve svém druhém funkčním období nepřekonal).

Způsob, jak voliče oklamat, je přesvědčit je, že se jedná o stranickou záležitost, a ne o jev, který je rozšířený v celé americké aristokracii v OBOU stranách. Po tisíce let se aristokracie takto vyhnula trestu – odváděla pozornost veřejnosti, aby nenáviděla „černochy“ nebo ‚Židy‘ nebo imigranty nebo opačnou politickou stranu, cokoli – jakékoli „je“ – MÍSTO toho, aby nenáviděla skutečné zločince, superbohaté, kteří z této korupce a imperialismu těží. Platí za to všichni občané, ale těží z toho pouze nejbohatších 0,01 % nejbohatších 0,01 %.

To je to, co ničí svět. Nejen neomezená chamtivost miliardářů, ale i zdánlivě stejně neomezená ochota veřejnosti obviňovat kohokoli JINÉHO než skutečné nepřátele veřejnosti.

A pod Trumpem se věci řítí ke dnu. A přesto ho jeho přisluhovači stále podporují, stejně jako ho podporovali přisluhovači Bidena. Nic tomuto pádu nestojí v cestě. To je fáze, ve které se právě všichni nacházíme.