Od Anglie po Rumunsko - lidovou vzpouru nezastaví

Namísto toho výsledky nedávných voleb od Anglie přes Německo až po Rumunsko ukazují, že miliony evropských voličů jsou nyní sjednoceny ve svém odhodlání zbavit se starého proevropského politického establishmentu tím, že budou volit národní populistické strany.

Minulý čtvrtek přinesl mimořádný průlom pro povstaleckou stranu Reform UK Nigela Farageho v parlamentních, místních a starostenských volbách po celé Anglii. V neděli pak nacionalistický kandidát George Simion snadno vyhrál první kolo rumunských prezidentských voleb.

Tyto výsledky ukazují rostoucí propast mezi oficiální Evropou, jak si ji představují elity EU, a skutečnou Evropou, kde žijí, pracují a volí miliony lidí.

Elity EU s radostí přitahují britskou labouristickou vládu do orbity Bruselu ve všech oblastech, od obchodu po obrannou politiku, a ujišťují všechny, že Evropa nechává „trauma“ brexitu za sebou. Minulý týden však miliony anglických voličů odmítly labouristy i rozpadající se konzervativce a daly jasně najevo, že budoucnost vidí v „panu brexitu“, Nigelu Farageovi.

V Rumunsku udělaly elity EU a jejich mediální spojenci vše, co bylo v jejich silách, aby démonizovaly Simiona jako „spojence krajní pravice a Trumpa“. Přesto podpora vůdce AUR jen vzrostla, až v neděli získal kolem 40 % hlasů. Tyto neúspěchy bruselských oligarchů následují po podobných výsledcích v celé Evropě, zejména po nárůstu podpory pro pravicovou Alternativu pro Německo (AfD) v únorových německých parlamentních volbách.

Nyní je jasné, že populistická revolta, přestože byla opakovaně prohlášena za mrtvou, je v celé Evropě živá a zdravá. Mezitím jsou to staré mainstreamové strany, které se potácejí na pokraji politické hrobky a zoufale se drží pohromadě, aby přežily.

Po sjednocení Německa před 35 lety si „duopol“ křesťanských demokratů a sociálních demokratů rozdělil více než 80 % hlasů. Nyní spolu sotva dosahují poloviny tohoto počtu. V minulých volbách v Anglii získaly Labouristická a Konzervativní strana dohromady asi třetinu všech hlasů, což je historické minimum.

Mezi těmito stranami a lidmi – zejména dělnickou třídou a mladými lidmi – je větší propast než kdykoli v moderní historii. Ještě horší je, jak jsem o víkendu napsal o Velké Británii, že ztrácejí své tradiční základny nejsilnější podpory: „Už neexistují žádné červené nebo modré ‚zdi‘, žádné bašty, žádná bezpečná křesla ani jádro voličů, na které by se staré strany mohly spolehnout.“

Jak establishmentové strany reagují na tuto existenční krizi a snaží se zadržet populistickou revoltu? Nejprve se pokusily uklidnit rozzlobené voliče tvrzením, že vyslyšely obavy veřejnosti ohledně masové migrace nebo nulových emisí a udělaly ústupky.

Opravdu si myslí, že evropští voliči jsou tak hloupí, aby tomu uvěřili? Vždyť to jsou právě tyto strany, které tyto politiky prosadily a které je nadále prosazují ve spojení s levicí a zelenými v Bruselu a Berlíně. Politiky budeme soudit podle toho, co dělají, ne podle toho, co o sobě říkají.

Když se nepodaří zvrátit populistickou vlnu, maska evropského establishmentu spadne a odhalí se pravá tvář jejich ošklivého elitářství. Ukazují, že jsou ochotni podkopat a narušit samotnou demokracii, aby zabránili voličům zvolit „nesprávné“ lidi.

V Rumunsku loni soudy – s tichým souhlasem Evropské komise – zrušily prezidentské volby poté, co nacionalistický nováček Cǎlin Georgescu vyhrál první kolo hlasování, a poté mu zakázaly kandidovat v květnových volbách. Co se pokusí udělat Simionovi tentokrát, když se nacionalistické hlasy zdvojnásobily?

V dalším pobuřujícím případě, kdy elity použily zákon jako politickou zbraň proti národním konzervativcům, francouzské soudy zakázaly lídryni Národního shromáždění Marine Le Pen kandidovat na prezidentku – ve volbách, ve kterých měla velkou šanci na vítězství.

V Německu státní tajná služba právě oficiálně označila AfD za pravicově extremistickou skupinu, což by mohlo položit základ pro případný zákaz strany. Připomeňme, že strana, kterou chtějí umlčet, není okrajová sekta, ale zástupce milionů německých hlasů, který skončil druhý v únorových parlamentních volbách a nyní vede v průzkumech veřejného mínění.

V Británii v reakci na vzestup Reform UK se labouristé a konzervativci jednoduše domluvili na zrušení místních voleb v oblastech, kde se minulý týden očekával velký úspěch Farageovy strany. Británie – zrušení voleb. Budoucnost?

A v zemích, kde lidé stále volí „špatně“ – tedy vpravo – mohou eurokraté vždy sáhnout po moci peněz. To byl jejich modus operandi při podkopávání konzervativní vlády Práva a spravedlnosti v Polsku. A stejnou metodu používají i nadále, aby vydírali konzervativní vládu Maďarska – částkou 1 milion eur denně a stále přibývají další – aby se podřídila progresivním levicově liberálním migračním diktátům bruselské elity. Přidejte k tomu neustálé hrozby, že Maďarsku budou odebrána hlasovací práva, pokud se odváží zablokovat vstup Ukrajiny do EU, a musíte se ptát: mluvíme stále o unii suverénních států, nebo se z ní stala plnohodnotná evropská říše?

Už se nezdá tak šílené tvrdit, že evropské elity jsou připraveny „zachránit demokracii“ – před lidmi – tím, že ji zničí. Čím horší je jejich pozice, tím zoufalejší opatření přijímají. Kdo ví, kde tato válka proti demokracii skončí?

Co víme jistě, je to, že nic z toho nedokáže zastavit lidovou revoltu. Ve skutečnosti to jen posiluje podporu populistů.

V sázce je opravdu hodně. Proto musíme stát za populistickou revoltou, která je naší nejlepší šancí, jak vyzvat starý mrtvý establishment v celé Evropě a navždy změnit politiku.

I přes společné rysy politického povstání nejsou samozřejmě všechny tyto strany stejné. Existuje velký rozdíl mezi například Reform UK, se kterou jsem spolupracoval při loňské volební kampani, a rumunskými etnickými nacionalisty z AUR. Ale nejde tu o jednotlivé strany. Jde o to podpořit lidovou revoltu ve všech jejích podobách, od protestů zemědělců po protimigrační demonstrace, a vrátit demos do centra demokracie.

Nejde o „protestní hlasy“ ani o zkoušku. Je to historická příležitost svrhnout starý řád a otevřít dveře k jiné politické budoucnosti – ať už bude jakákoli. Jak rád říká sám pan Farage: „Něco se děje.“ Oni to nemohou zastavit – a my si nemůžeme dovolit to promarnit.