"Trumpova dohoda"? Žonglování s válkou, "snadnou válkou" a vyjednáváním

Klíčovou otázkou MAGA však není zahraniční politika, ale jak strukturálně vyvážit ekonomický model, který je ohrožen zánikem. Trump vždy jasně říkal, že to je jeho prvořadý cíl. Jeho koalice příznivců je odhodlána oživit průmyslovou základnu Ameriky, aby mohla poskytnout MAGA corps rozumně placená pracovní místa.

Trump má sice prozatím mandát, ale číhá na něj extrémní nebezpečí – a to nejen ze strany Deep State a izraelské lobby. Existenční hrozbou je spíše Yellenova dluhová bomba. Ohrožuje Trumpovu podporu v Kongresu, protože bomba má explodovat krátce před volbami v roce 2026. Nové příjmy z cel, úspory DOGE a dokonce i nadcházející otřesy v Perském zálivu se všechny soustředí na zavedení určitého fiskálního pořádku, aby bylo možné převést krátkodobý dluh ve výši více než 9 bilionů dolarů, který brzy dospěje, na dlouhodobější úvěry, aniž by bylo nutné uchýlit se k astronomickým úrokovým sazbám. Je to malá past, kterou Yellenová a demokraté nastražili na Trumpovu agendu.

Zatím se vše zdá být jasné. Nicméně v detailech, jak přesně vyvážit ekonomiku, jak zvládnout „dluhovou bombu“ a jak daleko by měl DOGE zajít se svými škrty, panují v Trumpově týmu rozdíly. Ve skutečnosti celní válka a spor s Čínou vyvolávají novou vlnu opozice: tj. těch (někteří na Wall Street, oligarchové atd.), kteří nesmírně zbohatli díky zlaté éře volného toku peněz a zdánlivě neomezené tvorby peněz; těch, kteří zbohatli právě díky politice, která učinila Ameriku podřízenou hrozícímu americkému „dluhovému zvonu“.

Aby však byla situace ještě složitější, dvě klíčové složky Trumpova navrhovaného „vyrovnání“ a „řešení“ dluhu nelze ani naznačit, natož vyslovit nahlas: Jedním z důvodů je, že zahrnují záměrné znehodnocení „dolaru v kapse“. A za druhé, mnoho dalších Američanů přijde o práci.

To není zrovna populární „prodejní argument“. To je pravděpodobně důvod, proč „vyrovnání“ nebylo veřejnosti dobře vysvětleno.

Trump zahájil „celní šok“ osvobození, zřejmě s úmyslem nastartovat restrukturalizaci mezinárodních obchodních vztahů – jako první krok k obecné reálné revalvaci hlavních měn.

Čína však na „clová a obchodní omezení“ nepřistoupila a situace se rychle vyhrotila. Na chvíli to vypadalo, že Trumpova „koalice“ se pod tlakem souběžné krize na americkém dluhopisovém trhu, která otřásla důvěrou, rozpadne.

Koalice však ve skutečnosti vydržela, trhy se uklidnily, ale poté se rozpadla kvůli zahraniční politice – Trumpově naději na normalizaci vztahů s Ruskem směřující k velkému globálnímu resetu.

Významnou část Trumpovy koalice (kromě populistů z hnutí MAGA) tvoří neokonzervativci a zastánci politiky „Izrael na prvním místě“. Trump údajně na začátku uzavřel jakousi faustovskou dohodu, díky níž jeho tým tvořili převážně horliví zastánci Izraele.

Zjednodušeně řečeno, široká koalice, kterou Trump považoval za nezbytnou k vítězství ve volbách a k obnovení ekonomické rovnováhy, zahrnovala také dva pilíře zahraniční politiky: Za prvé, reset vztahů s Moskvou – pilíř, který měl ukončit „nekonečné války“, které jeho populistická základna pohrdala. A druhým pilířem bylo oslabení Íránu jako vojenské síly a zdroje odporu, na čemž trvají jak zastánci Izraele, tak Izrael samotný (a s čímž se Trump zdá být zcela spokojen). Odtud tedy pochází faustovská dohoda.

Trumpovy aspirace na roli „mírotvůrce“ nepochybně přispěly k jeho volební popularitě, ale nebyly skutečným motorem jeho drtivého vítězství. Je zřejmé, že tyto různé agendy – zahraniční i domácí – jsou vzájemně propojené: neúspěch v jedné z nich působí jako domino efekt, který urychluje nebo zpomaluje ostatní agendy. Zjednodušeně řečeno: Trump je závislý na „výhrách“ – brzkých „výhrách“ – i když to znamená spěchat k potenciální „snadné výhře“, aniž by se zamyslel nad tím, zda má k jejímu dosažení solidní strategii (a schopnosti).

Ukázalo se, že všechny tři cíle Trumpovy agendy jsou složitější a kontroverznější, než možná očekával. On i jeho tým se zdají být zaujatí západními předpoklady, jako například že válka se obecně odehrává „tam“, že válka v období po studené válce není ve skutečnosti „válkou“ v tradičním smyslu plné, totální války, ale spíše omezeným použitím převážné západní síly proti nepříteli, který není schopen „nám“ podobným způsobem hrozit, a a za třetí, že o rozsahu a délce války se rozhoduje ve Washingtonu a v jeho „dvojčeti“ v Londýně, tzv. Deep State.

Ti, kdo hovoří o ukončení války na Ukrajině prostřednictvím jednostranného příměří (tj. frakce Walze, Rubia a Hegsetha vedená Kelloggem), se tedy zdají bezstarostně předpokládat, že podmínky a načasování ukončení války lze rovněž rozhodnout ve Washingtonu a vnutit Moskvě prostřednictvím omezeného použití asymetrického tlaku a hrozeb.

Stejně jako Čína neakceptuje „tarifní a obchodní omezení“, ani Putin neakceptuje „ultimáta“ („Moskva má týdny, ne měsíce, na to, aby souhlasila s příměřím“). Putin trpělivě vysvětloval Witkoffovi, Trumpovu vyslanci, že americká domněnka, že rozsah a délka jakékoli války závisí výhradně na rozhodnutí Západu, prostě neodpovídá dnešní realitě.

A v podobném duchu se ti, kdo hovoří o bombardování Íránu (včetně Trumpa), zdají také předpokládat, že mohou diktovat i základní průběh a obsah války; USA (a možná i Izrael) mohou jednoduše rozhodnout, že Írán bombardují velkými bombami schopnými zničit bunkry. A je to! Konec příběhu. Předpokládá se, že jde o sebeospravedlňující a snadnou válku – a že Írán se musí naučit přijmout, že si to způsobil sám tím, že podporuje Palestince a další, kteří odmítají normalizaci vztahů s Izraelem.

Aurelien poznamenává:

„Máme tedy co do činění s omezenými obzory, omezenou představivostí a omezenými zkušenostmi. Existuje však ještě jeden rozhodující faktor: americký systém je známý svou rozlehlostí, konfliktností a v důsledku toho i velkou odolností vůči vnějším vlivům, a dokonce i vůči realitě. Byrokratická energie je téměř výlučně věnována vnitřním bojům, které vedou měnící se koalice v administrativě, v Kongresu, v expertním světě a v médiích. Tyto boje se však obecně týkají [domácí] moci a vlivu – a nikoli skutečné podstaty dané otázky, a [proto] nevyžadují žádné skutečné odborné znalosti ani vědomosti.“

„Systém je natolik rozsáhlý a komplexní, že si můžete vybudovat kariéru jako ‚odborník na Írán‘, například uvnitř i vně vlády, aniž byste kdy navštívili tuto zemi nebo mluvili jejím jazykem – stačí recyklovat standardní moudra způsobem, který přiláká patronát. Budete bojovat s jinými údajnými ‚odborníky‘ v rámci velmi omezeného intelektuálního prostoru, kde jsou přijatelné pouze určité závěry.“

Je zřejmé, že tento kulturní přístup (think-tankový průmyslový komplex) vede k lenosti a převaze arogance v západním myšlení. Podle zpráv se předpokládá, že Trump předpokládal, že Si Ťin-pching se po uvalení cel spěchá setkat s ním, aby prosadil obchodní dohodu, protože Čína čelí určitým ekonomickým problémům.

Kelloggova skupina také bezvýhradně předpokládá, že tlak je nezbytnou a postačující podmínkou k tomu, aby Putin souhlasil s jednostranným příměřím – příměřím, které Putin opakovaně prohlásil, že nepřijme, dokud nebude nejprve dohodnut politický rámec. Když Witkoff předává Putinův názor v diskusi Trumpova týmu, vystupuje jako kontrární hlas mimo „licencovaný diskurs“, který trvá na tom, že Rusko bere uvolnění napětí s protivníkem vážně pouze poté, co k tomu bylo donuceno porážkou nebo vážným neúspěchem.

I Írán opakovaně prohlásil, že se nenechá zbavit své konvenční obrany, svých spojenců a svého jaderného programu. Írán pravděpodobně disponuje schopnostmi způsobit obrovské škody jak americkým silám v regionu, tak Izraeli.

Trumpův tým je i v této strategii rozdělen – zjednodušeně řečeno: vyjednávat, nebo bombardovat.

Zdá se, že pod intenzivním tlakem Netanjahua a židovských institucí v USA se kyvadlo vychýlilo.

Pár slov může změnit všechno. Witkoff změnil svůj názor a den poté, co prohlásil, že Washington bude spokojen s omezením íránského obohacování uranu a nebude požadovat demontáž jaderných zařízení, zveřejnil na svém oficiálním účtu na X, že jakákoli dohoda bude vyžadovat, aby Írán „zastavil a zrušil svůj program obohacování uranu a zbrojení … Dohoda s Íránem bude uzavřena pouze v případě, že se bude jednat o Trumpovu dohodu“. Bez jasného zvratu v postoji Trumpa směřujeme k válce.

Je zřejmé, že Trumpův tým nedomyslel rizika spojená s jeho agendou. Například jejich první „mírové setkání“ s Ruskem v Rijádu bylo pouhou fraškou. Setkání se konalo na základě jednoduchého předpokladu, že pokud se Washington rozhodl pro brzké příměří, pak „tak to musí být“.

„Jak je dobře známo“, poznamenává Aurelien unaveně na webu, „politika Clintonovy administrativy vůči Bosně byla výsledkem zuřivých mocenských bojů mezi rivalizujícími americkými nevládními organizacemi a absolventy programu Human Rights – z nichž nikdo o regionu nic nevěděl ani tam nikdy nebyl“.

Tým není jen lhostejný k možným důsledkům války na Blízkém východě. Je zajatý manipulovanými předpoklady, že to bude snadná válka.