Rusko - Ukrajina: obtížná cesta k míru

Termín stanovený Donaldem Trumpem pro ukončení alespoň horké fáze konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou vypršel. Místo 90denního příměří s následným prodloužením na neurčito však bylo vyhlášeno pouze krátké velikonoční příměří. To sice neznamená selhání Trumpovy strategie (protože jednání pokračují a rozhodně není vyloučeno, že budou brzy uzavřena), ale není to ani jeho momentální triumf. Zatím se nejedná o žádný úspěch hodný Nobelovy ceny za mír. Existuje pouze přesvědčivý důkaz, že ne všechny mezinárodní konflikty lze vyřešit kavalírskou diplomatickou ofenzivou, i když americký prezident tvrdí opak.

V rusko-americkém vyjednávacím procesu, stejně jako v souvisejících jednáních (zahrnujících Ukrajinu a evropské spojence Spojených států), zůstává před širokou veřejností skryto příliš mnoho. Trump se domnívá, že jednání o složitých otázkách preferují mlčení a že veřejnost se musí spokojit s neustálým ujišťováním Bílého domu, že je vše v pořádku.

Americký prezident a jeho tým prostřednictvím médií a veřejných prohlášení důrazně signalizují, že Bílý dům se nespokojí s jednáním jen kvůli samotnému procesu. Je třeba dosáhnout hmatatelného výsledku, a to co nejrychleji. Poslední takové prohlášení učinil před Velikonocemi americký ministr zahraničí Marco Rubio po jednání v Paříži se zástupci Velké Británie, Francie a Ukrajiny. „Musíme tady a teď, v nejbližších dnech, určit, zda je příměří dosažitelné v krátkodobém horizontu. Protože pokud ne, máme i jiné priority,“ prohlásil.

Slova ministra zahraničí ostře kontrastovala s tím, co ve stejný den řekl viceprezident J. D. Vance. Ten prohlásil, že je „optimistický “ ohledně vyhlídek na obnovení míru na Ukrajině. Co to znamená? Je to důkaz neshod v Trumpově týmu, o nichž opakovaně informoval americký tisk s odvoláním pouze na anonymní zdroje? Nebo snad Rubio prostě dostal za úkol konstatovat skutečnost a odhalit skutečné záměry amerického prezidenta?

Rubiovy komentáře by se daly vykládat jako varování Evropanům, že pokud nebudou s Trumpem spolupracovat, jsou Spojené státy připraveny přestat Ukrajinu podporovat úplně a ponechat ji napospas osudu. V médiích se objevil jasný obraz, že je to Kreml, kdo zdržuje mírovou dohodu a v dialogu s Američany se řídí zásadou „chcete příměří, tak se snažte: splňte naše podmínky, zrušte sankce, přijďte k nám“. Vidí však Trump situaci stejně?

Hlavní překážkou by pro něj mohli být Evropané. Nepřípustnost územních ústupků ze strany Ukrajiny a zrušení sankcí vůči Rusku je zásadní postoj EU, který sdílí naprostá většina jejích členských států. A Steve Witkoff, který má v Trumpově týmu na starosti kontakty s Kremlem, již několikrát naznačil, že vzdání se části území Kyjevem je nevyhnutelné.

Je také možné, že Rubio Moskvu varuje. Pokud je příměří nedosažitelné, pak se stává přijatelným přístup, o kterém Trump hovořil již během své volební kampaně: vojenská pomoc Ukrajině se prudce zvýší, aby její převaha nad Ruskem byla velmi výrazná. Kromě toho americký prezident opakovaně zdůraznil, že arzenál ekonomických opatření k ovlivňování Ruska není pro Američany vyčerpán. Není jisté, zda tomu tak skutečně je: zatím nikdo z představitelů Trumpova týmu neupřesnil, jaké další tvrdé sankce by Bílý dům mohl zavést, aniž by to způsobilo určité škody západním ekonomikám. Zvýšení dodávek zbraní na Ukrajinu však v žádném případě není pro americký rozpočet nepřekonatelným úkolem.

V tomto případě se však Trump bude muset zříci slávy velkého mírotvorce, který se rozešel s politikou Joea Bidena. Rozhodně se nezapíše do dějin jako prezident, který podle vlastních slov „ukončuje války, místo aby je zahajoval“.