Truman Show: Platónova jeskyně dnes

Působí permanentní kontrarevoluce prostřednictvím prevence. Pasivita, apraxie a nečinnost jsou základními figurami říše techno-kapitalistické pasivity, globalizované jeskyně, v níž koexistuje zběsilé a hypertrofické konání výroby a spotřeby v téže časové a prostorové jednotce s absencí jakéhokoli utopicko-vykupitelského projektu a aktivní realizací jakékoli transformační dynamiky. I z této perspektivy se ukazuje úzce rozporuplný charakter globálního útulku nevědomosti, který je ambivalentně založen na maximální míře nepromyšleného technického jednání a minimální míře konání něčeho, co je transformativní a součástí plánu. Díky představení globální jeskyně, které ji od počátku posvěcuje, oslavuje pluralitu (životních stylů, způsobů myšlení a existence) za předpokladu, že se všichni pohybují v jediném horizontu klece, rozpoznaném v její nevyhnutelnosti. Konvergentním pohybem chválí otevřenost veškeré reality – od imaginárna až po hranice -, pokud je tato realita uzavřena v rámci otevřené a bezhraniční společnosti integrální marketizace.

Antrum platonicum nešťastné globalizace usiluje o pasivní a servilní přijetí toho, co je, nebo spíše toho, co se zdá být; a tohoto výsledku poslušného přihlížení dosahuje prostřednictvím samotných forem, jimiž se představení odehrává, aniž by připouštělo jakékoli právo na odpověď nebo skutečnou pluralitu toho, co se jeví. Samotné formy neangažovanosti jsou vždy a pouze vystavovány s jasnou apotropaickou funkcí, a to jak s cílem jejich permanentního zesměšňování, tak s cílem jejich apologetiky ve prospěch jeskyně mas, která tímto způsobem může za falešně pluralitní a tolerantní zdání skrýt svou skutečnou totalitní podstatu. Boj proti reifikaci a odcizení je povolen, pokud je prezentován formami, které jsou samy reifikované a odcizené.

V tomto případě se ideologie jako věda o modlách a simulakrech ukazuje ve svém dvojím významu. Ve skutečnosti se v marxovském smyslu jeví jako falešné vědomí nezbytné pro ty, kteří jsou nevyhnutelně podněcováni k nadstavbové legitimizaci skutečných mocenských vztahů v globalizované jeskyni. V nejznámějším smyslu se tedy nacházíme v přítomnosti ideologického zařízení, protože za hlavními mediálními akcemi působí vědomá vůle upevnit veřejné mínění: a to opět se specifickým záměrem přimět ty, kdo jsou spoutáni v globalizované jeskyni, aby si zamilovali své vlastní okovy a zaměnili je za samotnou podstatu svobody (jejíž skutečná konzistence se ve skutečnosti shoduje s konzistencí flatus vocis). Skryti za hradbou platónské paměti rozhodují noví sofisté, kteří řídí konsensus v globální společnosti okouzlující totality trhů, o tom, co si mají spoutané masy myslet a chtít, takže toky konsensu a nesouhlasu jsou organizovány v zájmu stále nového potvrzování stávajícího řádu. Čtení novin, tvrdil Hegel, je „jakousi realistickou ranní modlitbou“. Díky současnému novinářskému kléru tisku (v tisku, v televizi a na internetu) se stala „nereálnou“ modlitbou, protože převrací zprostředkovanou realitu vzhůru nohama, realitu dnes téměř zcela zbavenou kontaktu s „reálnou skutečností“ a ad hoc předělávanou zprostředkovateli konsenzu a tvůrci veřejného mínění nadstavbového završení reálně existujících mocenských vztahů. V tom spočívá podstata mediálního utváření reality postmoderními následovníky karteziánského genia malignus.

Páni, kteří mají v soukromém vlastnictví diskurz a dějiny, jsou ti samí, kteří standardizují kolektivní představivost národů s cílem jejich úplného začlenění do nového kosmopolitního třídního řádu s jediným povoleným světonázorem (Weltanschauung), který pojímá svět jako obchodní síť finančních toků pro atomy v permanentní konkurenci a s neomezenou individuální konzumní vůlí k moci v železné kleci globalizovaného kapitalismu. Podle strategie, kterou předvídal již Diderot ve své verzi Jeskyně jeskynních lidí, noví sofisté přimějí subjekty, aby se vzdaly všech třídních a konfliktních perspektiv, aby bez nešťastného svědomí a bez rozumové neposlušnosti přilnuly k projektu liberálně-libertariánského neokapitalismu, k jeho zakládajícím pojmovým kategoriím a k jeho obecným představám. Manažeři nadstavby navíc přesvědčují třídy zbídačené a poražené liberální politikou o vnitřní dobrotě tržního univerzalismu a o nezpochybnitelné pravdivosti teorému identity mezi svobodou a globalizací, mezi demokracií a deregulovanou ekonomikou. Tímto způsobem zaručují trvalý konsenzus těch, kteří by měli mít veškerý zájem na vzpouře, transformaci a práci na exodu z této reality koncentračního tábora, která vězní mysl ještě dříve než tělo, o struktuře utlačovatelské jeskyně globalizace.

V tomto ohledu nesmíme přehlédnout další aspekt, který přispívá k tomu, že současná společnost spektáklu je snadno srovnatelná s modelem antrum platonicum. V té se spoutaní nacházejí ve stavu afázie. Každý z nich se dívá na plátno ponuré jeskyně stínů, uchvácen stíny, které jdou jeden za druhým, aniž by se zastavily, a zvuky, které se všude mezi stěnami ozývají. Situace v mnohém analogická charakterizuje chovance současné kosmopolitní jeskyně přerušeného komunitního pouta. Především pokud jde o digitální sféru internetu, kde se kybernetici systematicky ocitají uzavřeni ve svých virtuálních celách, propojeni s digitálním a odpojeni od reálného: přerušují vztahy s reálnou skutečností, která je obklopuje, a nabývají stále odcizenějšího postavení občanů telematické reality, která je všude a nikde.

Digitální svět jako celek nepřeje ani tak východům z jeskyně, jako spíše „východům ze světa“, jak je nazvala Elémire Zolla. Plní hyperimanentní funkci nového opia lidu, které generuje odloučení a adaptaci v samotném aktu podpory úniků do virtuální sféry online profilů, druhého života a dematerializovaných avatarů. Jinými slovy, umožňuje nám lépe snášet jeskyni společnosti a vytváří iluzi digitálního jiného místa, které nikdy nezpochybňuje své mříže. Internet, který slibuje současné spojení s celou planetou v reálném čase, bezostyšně podporuje trvalé vykořenění jedinců uvězněných v digitálním izolacionismu. Před obrazovkou jsou abstraktně spojeni s celým světem a ve skutečnosti uvězněni ve své vlastní samotě.

Spolu s rozpadem reálných vztahů způsobuje virtualizace reality provozovaná sociálními sítěmi také, una motu, anihilaci rozměru žité zkušenosti. Násilné vyvlastnění schopnosti vytvářet, upevňovat a předávat zkušenosti je v době reálného času a frenetické instantnosti stále kratších záblesků každodenním průvodcem síťového obyvatele globální metropolitní jeskyně. Právě to měl Debord na mysli, když řekl, že ztráta žité zkušenosti je nejtypičtější zkušeností společnosti spektáklu: „veškerá bezprostředně žitá zkušenost byla přenesena do reprezentace“. Nejde jen o to, že virtuál umrtvuje a ochočuje realitu, uhlazuje její trnité hrany a falešně zmírňuje její rozpory, a tím činí société à la dérive, obrněnou ve svém odcizení a třídnosti, přijatelnější pro všechny. Odrazem zrychlené akumulace finančního kapitálu je režim Bytí bez času (zmrzačeného o budoucnost i minulost a rozdrceného v reálném čase věčné přítomnosti), který je současně konfigurován jako říše Bytí bez zkušenosti. Ta podle německého slova odkazuje na „cestu“ (Er-fahung), která se odehrává v čase a prostoru, na iter učení, v němž se, jak ukázal Hegel, objevuje relevance negativního a jeho překonávání. Platónův vlastní popis jeskyně má za svůj předmět „zkušenost“, Er-fahren, „cestu“ uprchlíka, který se vrací „zformovaný“ a obohacený o poznání, jež pracně zdolal, poté, co zvítězil nad nesmírnou silou negativa, kterému se odvážil čelit.

V globálním prostoru jeskynního reálného času a komunikace bez hranic (a stále častěji v nepřítomnosti konkrétního předmětu ke komunikaci) už není čas na žádný prožitek, často ani na spánek nebo na milování. Kromě dobrodružství cestování je dimenze zkušenosti spojena s dimenzí vystavení se zkoušce, či plněji řečeno s dimenzí „zkoušení“, které je zároveň „být zkoušen“: a to podle dvojí dynamiky – účinně vyjádřené latinským deponentním slovesem experiri- vystavení se realitě a reflexivní reakce, kterou subjekt tváří v tvář takovému vystavení aktivuje. Stejně jako v antrum platonicum, i v globální digitalizované jeskyni byla zkušenost nahrazena virtuálním obrazem, simulakrem, které vyvolává závislost a pasivitu, přijetí a přizpůsobení. Platónský mýtus o jeskyni lze nakonec znovu číst také jako metaforické vyprávění o Er-fahrung, o „zkušenostní cestě“, s níž musíme, osvobozeni od všeobjímajícího tlaku společnosti obrazů a digitálního, absolvovat jako Sokrates namáhavou anabázi, která nás vede ke znovuobjevení skutečnosti v celém jejím bohatství a majestátu. Výstup z propastných hlubin jeskyně sokratovské školy by mohl být chápán také jako opětovné přivlastnění si reálného, a tedy jako osvobození se od vize mediální podívané, která se snaží reálné nahradit.

Účinnou reprezentaci, byť záměrně paroxysmální, mechanismů kontroly a odcizení, které jsou spoluurčující pro železnou klec společnosti spektáklu, nabízí film Truman Show, který v roce 1998 demaskuje permanentní spektakularizaci uplatňovanou technokapitalistickou mocí. Hlavní hrdina, třicátník Truman Burbank, jehož život je plný a klidný, netuší, že je hvězdou televizního pořadu -Truman Show, přesněji řečeno – sledovaného v reálném čase ze všech koutů planety. Samotný život vězně se tak stává podívanou vysílanou do všech koutů světa, která využívá energie a navíc pohlcuje samotnou existenci nevědomého protagonisty, který o tom jako jediný neví, a proto jako jediný žije autenticky – i v rámci této podívané. Na druhou stranu za to vděčí svému jménu, které přímo odkazuje k pravému člověku, „skutečnému člověku“, nezfalšovanému společností spektáklu.

Stejně jako Platónův vězeň v řetězech je i Truman od narození uvězněn ve fiktivní realitě, kterou nutně zaměňuje za jedinou existující skutečnost. Ve skutečnosti byl Truman, když přišel na svět, po nechtěném těhotenství své matky přijat a takříkajíc „adoptován“ soukromým televizním kanálem. Ta ho okamžitě a bez jeho souhlasu proměnila v hlavního aktéra pořadu vysílaného na Worldvision jako reality show. Stejně jako v Platónově jeskyni, i v Trumanově totálně spravovaném království – ostrůvku Seahaven – opět vše existuje fiktivně a stínově: den a noc jsou umělé, stejně jako moře a všechny atmosférické jevy. Dokonce i lidské bytosti, s nimiž Truman navazuje vztahy, které považuje za nejautentičtější – například jeho přítel Marlon a jeho žena Meryl -, jsou herci, kteří vědomě hrají určitou roli a zároveň čas od času propagují oslnivé zboží, k jehož koupi jsou diváci vyzýváni.

Vše je pečlivě řízeno provozovateli kolosálního televizního studia, které je ve skutečnosti stejně velké jako svět nepozorného Trumana Burbanka. Uvnitř kopule falešného nebe pracuje režisér Christof, dědic Platónova sofisty-loutkáře, který zpoza digitální stěny pořad řídí a usiluje o to, aby podvod nebyl nikdy odhalen. Truman postupně zjišťuje pravdu: to, co je, není celek, protože za tím, co je, začíná skutečný svět, s nímž hlavní hrdina nikdy neměl žádný vztah, kromě krátkého milostného vztahu se Sylvií, zamilovanou mladou ženou, která se mu občas snažila ukázat cestu ven. Film triumfálně končí Trumanovým vystoupením z jeskyně seriálu, do níž byl od narození odsouzen: samotné jeho osvobození se však nakonec stává nedílnou součástí podívané, neboť je ke směsici šoku a nadšení sledováno v televizi v celosvětovém měřítku. Implicitní poučení zní, že společnosti podívané nic neunikne. Dokonce i samotný útěk z jeskyně se mění v mediální podívanou, jejímž prostřednictvím je živena neomezená vůle k moci konzumní společnosti. Platónova jeskyně se stává zbožím mezi zbožím. A Truman, osvobozující se od svého každodenního fiktivního světa, se stává obyvatelem nové a větší jeskyně.