Úvaha nevzdělance nad umělci moci III

Naše společnost je nesourodá, rozdělena názorově i generačně, bez uvědomění si vlastní identity, oslabená a tím odevzdaná vnějším vlivům, bezohledným k našim potřebám a zájmům a v posledku i k našemu přežití v turbulencích světové politiky.  Otevřenost světu je nutnou podmínkou, stejně, jako prozíravé posuzování a  neúprosná filtrace cizorodých tlaků, aniž by zároveň byly ignorovány nebo odmítány podněty stimulující náš rozvoj.  Vyžaduje to odhodlání vůdčích osobností k edukaci veřejnosti, které již delší dobu na politické a zejména intelektuální (akademické) scéně ovšem  postrádáme, vidět a slyšet jsou ponejvíce  sloužící politruci.

Pouhý údiv nad názorovým rozpolcením naši společnosti je marný, ale dle mého mínění  vysvětlitelný dlouhodobým obdivem k západnímu, zejména americkému způsobu života, jehož odvrácenou tvář poválečné generace dlouho neregistrovaly, ale v kontrastu s domovským umrtvujícím režimem pouze očekávaly v nápodobě systému  oživení vlastního života. Významnou roli v průniku do minulého i současného, a proto přetrvávajícího názorového postoje, hrála celosvětově působící tzv. měkká síla v širokých kulturních oblastech, uhrančivé technologické výsledky a v neposlední řadě finanční a vojenská síla. Co chybělo, byla absence duchovních podnětů, to však nelze očekávat od společnosti závislé na zisku.

Mladé generace mileniálů a Z-eťáků se odvrátily od  rodičovských generací a žijí už v jiném módu. Jestliže rodičovské generace rezonovaly obdivem k západnímu světu, aby záhy postřehly i jeho méně vlídnou tvář, mladí jsou fascinováni digitálním světem, poskytnuvším ho právě a především jim, schopnějším jej ovládat i rozvíjet, ale ve své nadšené jednostrannosti a odmítáním zkušeností rodičovské generace, lehkomyslně vytěsňují hrozbu zneužití komplexních digitálních informací o každém jednotlivci k jejich ovládání. Opakovaně je jim slibovaná šťastná budoucnost souborem opatření obsažených v green dealu, změnou životního stylu ve spokojeném rovnostářsky sdíleném vlastnictví nebo dokonce bez vlastnictví i hotovosti, s enviromentálním přístupem k životu, na jehož konci bude poznání o vlastní nadbytečnosti. Mediální masáž, podprahově  útočící na instinkty sebezáchovných  pudů abstraktními vizemi, by se dala přirovnat k inseminaci, jejímž výsledkem bude tvrdé zúčtování s bezbrannými. Marxovština v jiném hávu, se stejným cílem světovlády.

Co s tím, jak dál?

Nesmíme se bát  smyšlených hrozeb, protože nás začnou ovládat, znejistí a zcela nás odevzdají do náruče médií, což má za následek skupinové myšlení, výstižněji řečeno slovy Františka  Koukolíka, skupinovou stupiditu.  Média nás záměrně straší expanzí evidentně vojensky i ekonomicky slabšího  Ruska, zamlčují přitom důvody jeho současné agrese. Ironicky lze zmínit faktické přibližování této země k hranicím států NATO, ačkoli se nabízí, ale nepublikuje, srovnání s reakcí USA v roce 1962, na snahu SSSR umístit rakety na Kubě,  jako odpovědi k rozmístění amerických raket Jupiter v Turecku. Hrozila nukleární válka, naštěstí byli u moci státníci, nikoli válečníci.

Opakovaně připomínají strašení možným návratem komunistů, a zde bych zmínil své vysvětlení rozdílu mezi převraty v roce 1948 a 1989. Můj negativní postoj k minulému režimu je zdokumentován, ačkoli jsem nepatřil k tzv. disidentům, mohutně infiltrovaným tajnými službami, proto se nerozpakuji sdělit svůj poněkud neobvyklý názor. Komunisté zespolečenšťovali majetky konkrétním osobám, kteří se oprávněně individuálně i skupinově bránili  nespravedlností. Z logiky mocenského boje, motivovaného autoritativní ideologií, docházelo tak k násilí za strany nastupující moci.  Naopak, sametová revoluce odnímala  jen fiktivně zespolečenštělé majetky, které nepatřily nikomu z nás, proto se obešla privatizace bez represí, naopak, se společenským souhlasem.  Že vše bylo jinak, je známkou naši stupidity a pokud budeme nadále pasivní, nic se nezmění a připutuje k nám režim velmi podobný minulému, jen v jiném hávu a s jinými technickými možnostmi vládnutí.  

Hlasy, které volají po zpřetrhání svazku s EU nejsou v současnosti realistické z důvodů, které jsem publikoval již před třinácti léty a zde je ve zkratce zmíním:

Nejprve EU odsoudí pošlapání demokracie a zásad svobodného trhu, přidá se také Mezinárodní měnový fond, Světová banka, NATO a další organizace svobodného světa. Mezinárodní kapitál u nás sice může už jen paběrkovat (zdravotnictví, penzijní fondy a něco málo k tomu), takže by mohl být lhostejný k dění, ale obává se dominového efektu, proto musí konat. Nadnárodní finanční skupiny uvalí na nás sankce prostřednictvím organizací jako je OSN a další, obstaví účty u mezinárodních bank, zruší účinnost pro nás výhodných mezistátních smluv a uvalí na nás obchodní embargo. Ratingové agentury sníží hodnocení na minusový stupeň. Banky začnou s vymáháním dluhů, na mezinárodním trhu klesne cena státních dluhopisů.

Stát bude izolován finančně, obchodně, investičně, následuje devalvace měny se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Hospodářství bude hrozit kolaps. V krajním případě nelze vyloučit ani nějakou verzi barevné revoluce nebo  silovou „humanitární“ pomoc. Realističtější je vypovězení Lisabonské smlouvy a Evropského migračního paktu.

Fascinace euroamerickou civilizací přetrvává v každém z nás, včetně až příliš uklidňujícího vědomí Evropanů nad dosavadní mírou sociálních jistot, aniž bychom postřehli, že právě na tuto oblast je podnikán frontální útok ve jménu naši (ne)bezpečnosti. Německo zbrojí, Polákům dochází trpělivost, máme se bát? Vysávání financí green dealem, zbrojením, nikoli ovšem na obranu naši republiky před reálnými hrozbami nebo na zajištění vnitřní bezpečnosti občanů, ta je zcela ignorována, ale každému je vřele evropskou komisařkou pro krizové řízení Lahbibovou doporučováno sebe zajištění balíčkem na 72 hodin. Co bude v hodině  následující, si musíme  pro rozptýlení zjistit asi z vykládacích karet.

Jak dál, babo raď, dalo by se říct, ale moudřejší je hledat poučení z relativního úspěchu současné moci v ovlivňování společnosti a pochopit principy jimiž se řídí.

Bezmocnost a rozptýlení alternativních společenských sil bude přetrvávat, pokud se nepodaří zajistit prostřednictvím celoplošné televize svobodná a otevřená diskuse s mejnstrímem, což nelze od tzv. veřejnoprávní ČT očekávat.  Cenzura nepohodlných komentářů je každodenní a bude se stupňovat uměle vytvářenou válečnou hysterií. Připravovaná novela trestního zákoníku má zavést trestný čin „neoprávněné činnosti pro cizí moc“ se snadno může stát dvousečnou, ohroženy mohou být  v budoucnu nejen neziskovky. Obdoba amerického zákona  FARA je nutná.

Nezbývá než apelovat na finančně zdatné národní podnikatelské kruhy, aby si uvědomily, že přetrvávající poměry mohou poškozovat nebo i zničit jejich budoucnost. Dokonce si dovolím tvrdit, že by měly pochopit svoji odpovědnost za udržení a rozvíjení odkazu rodičovských generací a začít se starat o edukaci veřejnosti o skutečných hrozbách, zřízením a financováním celoplošné televize, otevřené veřejné diskusi. Moje představa televize skutečně svobodomyslné, nabízené jak opozičním, tak obhájcům mejnstrímového vidění světa, nesmí být iluzí. Jsem přesvědčen, že ve vzájemné  konfrontaci by se záhy odhalila plytkost až komická názorová rigidita obvyklých návštěvníků veřejnoprávní televize, připomínající mnohdy  persony spíše scholastické – vírou k rozumu, nikoli obráceně, navíc k rozumu z cizích hlav.  Samozřejmou programovou náplní této televize by měla být nikoli pouze prezentace opozičních názorů, ale naopak, intelektuálně vyspělá diskuse zejména s reprezentanty mejnstrímových názorových proudů. Jsem možná  snílek, ale jen taková cesta povede k osvětě společnosti a k vygenerování intelektuálních reprezentantů národa.

Závěrem chci zdůraznit užitečnost posuzování světového dění uvědoměním si záměru globální elity na světové vládě a postupné depopulaci, a umožní nám to vidět pod zcela jiným zorným uhlem  každou, byť  zdánlivě racionální nebo i marginální úpravu našeho života.