Úvaha nevzdělance nad umělci moci II

„Rozum je vlastní schopnost našeho rodu, srdce se zajímá  o zvláštní věci, o jedince, rozum o věci obecné“ (Feuerbach).  „Spánek rozumu plodí příšery“ (Goya).  Nejdůležitějším úkolem mozku je zajistit přežití individua, rodu.  Jsme součástí přírody a ta produkuje predátory, dnes je problémem člověk, resp. jeho množství. Je příznačné, že v této fázi problémem elity není natalita Afričanů, ale falešným útokem byla přednostně vzata vzdělaná  a nebezpečné potenciální intelektuální reflexe (snad) schopná Evropa, pokud ji ovšem nepostihne astenie ducha. „Když je situace tragická, sázím na komedii“ (Santayana).

Jako by si vyšší moci vedeni bruselští byrokraté vzali zde citovanou , ale jinak pochopenou Santayanovou myšlenku za své motto a bez uzardění nám forsírují jeden absurdní nápad za druhým, a publikum…? Naši politici žijí v iluzi, že patří k mocným tohoto světa nebo jsou alespoň jeho formujícími účastníky, zatímco pouze slouží. Korporace jsou synonymem moci, jsou ovšem především ekonomickou silou, neřídící se ideologii, jen ziskem, ovšem právě ony jsou  nástrojem využívaným ideology v rámci jejích dlouhodobých programů. Mnozí spekulanti uvažuji v intencích doby, že likvidací průmyslu, nízkou produkci CO2 a metanu spasí planetu, ale sami  zbohatnou třeba prodejem zelených povolenek nebo zbrojením?  Co nám chybí je sebepoznání, poznání naši slabosti,  a to v plné míře využívá finanční nadnárodní národ. Germáni chtěli být překotně také nadnárodním národem, ale byli vytrestání. Postupné a zrychlené chudnutí, celková askeze, je diktovaná Evropanům pro záchranu planety, jejíž důsledek i zamýšlený účel „vtipně“ popsal Schwarzenberg útěchou princezny z Rohanu – Marguerito, buďte trpělivá, až lidi nebudou mít co žrát, pak jim bude jedno, co se komu vrátí (zámek Sychrov). Naředění populace cizorodými imigranty a mnohé další sofistikované kroky, vedoucí k fragmentací společnosti, jsou jen aktualizaci starých koloniálních praktik – rozděl a panuj.  Praktiky mocenského boje jsem před deseti léty popsal v článku Jenom ne strach na Zvědavci a také na Outsider media, v jehož úvodu jsem také zmínil metodiku mého pohledu na světové dění, který jistě může dráždit, vzbuzovat odpor nebo i výsměch. S tím musím počítat i v případě těchto mých úvah. Profesionální politolog pracuje s interpretaci skutečnosti  na základě vybraných faktů, angažovaný, ale právě tím limitovaný,  neklade si nežádoucí otázky a nemá pochybnosti. Nedostatek relevantních informací je normální politikum, jakkoli rádi označujeme současnost za informační, jenže si neuvědomujeme, že se jedná o skrytě regulovanou informovanost. Spodní regulační proud má různorodý obsah, slouží jednak k řízení služebních politických a akademických elit prostřednictvím finančních toků, dotací, nevyhýbá se ale ani omezení financí nebo i sankcí proti nevhodným procesům.  Jinou formu mají především  sofistikované psychologicky propracované postupy, tzv.měkká síla (power soft), k ovlivňování veřejnosti (USAID), jež jsou také spojené s uvolňováním financí na informace a kulturní aktivity, souznějícími s preferovanou ideologii.  Hlavní body byly shrnuty v Torontských protokolech již v roce 1967, přičemž nelze vyloučit, že sice mohou být podvrhem, zůstává však nezpochybnitelným faktem, že společnost je řízená v těchto intencích, s určujícím mediálním usměrněním. Perličkou na dokreslení těchto praktik (power soft) bylo nedávné přiznání jednoho amerického politologa, který informoval, že v padesátých létech byla dána široká publicita (a zřejmě i finanční podpora), v té době inovačnímu a extravagantnímu umění Jacksona Pollocka a dalším expresivním abstrakcionistům, aby se dokumentovala tvůrčí svoboda, v protikladu ke zkostnatělému a propagandisticky laděnému sovětskému umění. Pokud nedojde k zásadní transformaci finančního světa, změna světové politiky se neprosadí.

Rozhodujícím nástrojem jsou média, u nás zejména ČT, které nás často zahrnují margináliemi, zábavou a thrillery, přičemž ignorují zásadní problémy.  Síla moci se projeví právě v tom, o čem se nemluví, protože si je vědomá, že za řeč stojí nejvíce to, o čem se mlčí.

Ústředním problémem EU se v současné neklidné době stal boj (zase boj) s dezinformacemi, aniž by ji byli, navzdory úporné snaze, schopni definovat. Nejsou ochotni připustit, že v komunikaci existuje pouze pravda nebo lež a v reálné politice také polopravda, což je zamlčená část pravdy.  Ta se více podobá lži, ale připusťme, že ačkoli může mít výjimečně své opodstatnění v případech, kdy by plná pravda mohla přivodit paniku a rozvrat společnosti, často je politiky zneužívána . Diderot říká, může-li být klam chvilku prospěšný, je nutně zhoubný, trvá-li dlouho, naopak, pravda je na dlouho prospěšná. Konec konců víme, že lež je důležitou schopnosti každého politika, nežijme v iluzích. Ale novotvar „dezinformace“ je protimluv, svědčící o argumentační neschopnosti popřít lež pravdivým výrokem.  Davos Global Risk Report v loňském roce konstatoval, že DEZINFORMACE jsou rizikem č.1, ale co to je, zůstává v utajení.

Americký právník, člen nejvyššího soudu, O.W. Holmes (1841-1935) tvrdí, že „Ústava nechrání svobodu myšlení pro ty, kteří s námi souhlasí, nýbrž svobodu pro myšlenky, které nenávidíme“.  Demokracie západního typu obsahuje v sobě sice prvek svobody, který je ovšem ve svém obsahu velmi pohyblivý , zvláště dnes, když byla povýšena epitetonem na liberální. Pro příklady nemusíme chodit daleko, zrušené volby v Rumunsku nemusí být posledními... a Marie le Pen byla ve Francii  také soudem diskvalifikovaná pro politickou funkci.

Znovu se zamysleme nad tím, zda intelektuální elity, které pracují v žoldu pro špičky nadnárodního finančnictví, jsou připraveny a odhodlány využít humánní a vědecký potenciál finální etapy naši civilizace k záchraně planety a lidstva nebo pracují pro vyčleněnou elitu k uzurpování absolutní  moci. Zodpovědnost za novou reorganizaci světa  v zájmu dalšího rozvoje z nich ale nikdo nesejme. Představa o možné produkci  vyššího člověka se ovšem liší od Nietzscheho Nadčlověka, který uvažoval o vnitřním, mentálním rozvoji osobnosti, v intencích rytířství, jakkoli i on je oprávněně nahlížen kriticky. Čtenář knihy A.Huxleue Konec civilizace může být zevrubně obeznámen s možností, která sice byla ve své době science-fiction, ale dnes, ve dnech obrovského rozvoje genetiky, se stala možnou a dokonce pravděpodobnou hrozbou, s nepředvídatelnými důsledky.  

Odvážím se spekulace, která  bude potvrzena či popřena až časem. Zdá se, že hluboký stát si uvědomil, že minulé působení první světové mocnosti na upevňování vedoucí pozice je již překonáno, je anachronismem, proto v předchozí etapě připustil obsazení nejvyšší funkce senilní osobou, a zvolil nástup nového prezidenta poněkud neobvyklých osobnostních charakteristik, jenž sice veřejně přiznal chybnost dosavadních politických praktik barevných revolucí a podobných průhledných mocenských zásahů do života národů, čímž ale do světové a zejména evropské politiky záměrně vnesl zmatek a chaos.  Tímto populistickým zvratem bude chytře umožněna budoucí hlubší změna a dočasné ozdravení i posílení vlastní pozice velmoci, nutné k pokračování na cestě k výše popsanému cíli pozměněnou strategii, k záchraně planety postupnou depopulaci.  Je to nadmíru složitý proces, možná nutný, a pokud bude respektován humánní postup, také zdlouhavý, trvající nikoli desetiletí, ale staletí. Co hrozí, je zneužití vědeckých a technologických výdobytků k překotnému uchopení moci samozvanou elitou, se všemi hrozivými důsledky pro celé lidstvo, aniž byly domyšleny možné katastrofální důsledky. Nepochybuji, že strategické úvahy, jak zachránit planetu  a neohrozit proces vzniku světové vlády, jsou těmto mocenským elitám k dispozici a současně jsou hledány pro ně vhodné mocenské prostředky a postupy.  Jenže problém je problémem celého lidstva, proto je nezbytná aktivita a součinnost intelektuálních elit, oproštěných od mocenských vazeb,  jejich svobodná, neideologizovaná diskuse, vědecké rešerše, a v neposlední řadě také duchovní, spirituální vhled.  Jinak lidstvo bude jen hračkou v rukou predátorů.

Jestliže shrnu můj pohled na budoucí možný vývoj světové politiky, musím připomenout Nietzscheho výrok: „Pokud moc zůstává stát na určitém místě, stává se bezmocí“.  Lze připustit, že Donald Trump je prvním, kdo se vymanil z vlivu deep state? I kdyby, má málo času. Po Donaldovi  pravděpodobně nastoupí světu předvídatelnější prezident, pro hluboký stát čitelnější a manipulovatelnější,  razantně využívající chaosu ve světové politice. Je v zájmu Spojených států, aby využily dočasnou nadřazenost ke kontrole dopravních cest Číny nejen  mořských , ale i  suchozemských. V takovém scénáři, pokud neuvažujeme o sebezničujícím nukleárním konfliktu, nelze vyloučit podobnou inscenaci, dříve úspěšně realizovanou Andropovem a Gorbačovem. Oligarchů i početné mladé generace, obdivně vzhlížejících k Západnímu světu, není v Rusku zanedbatelně.    Důležitým výsledkem ukrajinského konfliktu bude zachování podstatné části území Ukrajiny  politicky připravené k budoucímu přijetí  ekonomických i vojenských potřeb Západu.  Nemá smysl strašit nevyhnutelnosti války s Ruskem, Západ má zájem o suroviny, a záleží na vstřícnosti ruských elit, zda pochopí „nevyhnutelné...“ Máme dva druhy válek, první je informační, vč. power soft, druhá je ekonomická, a  ta ostrá, vedená zbraněmi, slučuje obě, ekonomickým ovládnutím poraženého a současně informováním o morálních důvodech krvavého válečného aktu z pohledu vítěze.  A z pohledu Všemohoucího jsme pořád součástí přírody, nic víc, než-li tvorové obdaření rozumem, a pokud hlavně  spekulativním, tak k naši nemalé škodě.

Náš národ žije po staletí v exponovaném evropském prostoru, obklopen na jedné straně kulturně i civilizačně stimulujícím prostředím, ovšem také opakovaně se projevujícím  zájmem okolí na jeho řízení či ovládnutí, asi překážíme...   Co s tím a co s námi?