Pokud Západ prohraje, Rusko vyhraje

Je to prostě směšné, ale je to obvyklá linie používaná k vysvětlení každé vojenské porážky, kterou Spojené státy od roku 1945 utrpěly. Tentokrát se však zapomíná, že hlavním důvodem neúspěchu Západu v této absurdní válce je to, že v ní vítězí Rusko.

Pod názvem „Partnerství: Tajná historie války na Ukrajině“ vyvolalo toto odhalení v New York Times značný rozruch. Jedná se o dlouhý článek, který je neobratně prezentován jako „nevyprávěný příběh o skryté roli Spojených států ve vojenských operacích na Ukrajině proti invazní ruské armádě“.

Pokud Ukrajina prohraje, Rusko vyhraje

A zjevně se snaží vyvolat senzaci, připomínající slavné Pentagon Papers, které po úniku do stejných deníků New York Times a Washington Post v roce 1971 osvětlily krvavé fiasko americké války ve Vietnamu. Tentokrát však New York Times nabízí něco mnohem méně působivého. A není to proto, že Pentagon Papers byly delší. Zklamáním jsou pro The Partnership dva aspekty. Zaprvé je trapně konformní a působí jako dlouhé cvičení v podpoře domácího týmu, v tomto případě USA, prostřednictvím přístupné žurnalistiky. Zadruhé, text založený na stovkách rozhovorů s vlivnými lidmi představuje druh „vyšetřování“, které se omezuje na to, že každému zpovídanému nabízí platformu, aby se představil v tom nejlepším světle. Existují však důležité výjimky, protože klíčová strategie je jednoduchá. Za poněkud hloupým jazykem skupinové terapie o tragické erozi „důvěry“ a politováníhodných nedorozuměních se skrývá jasné poselství: pokud Spojené státy nevyhrály válku proti Rusku, je to především vina Ukrajinců. Základní myšlenkou Partnerství je, že Západ mohl válku vyhrát prostřednictvím Ukrajiny. Autora zřejmě nikdy nenapadne prostý fakt, že to byl vždy absurdní podnik. Podobně dalším prvkem, který se neobjevuje na jeho obrazovce radaru, je zásadní význam politických a vojenských akcí a reakcí Ruska. Například jde o článek, který vlastně vysvětluje porážku ve válce proti Rusku, aniž by vůbec poznamenal, že důvodem je to, že ji Rusové vyhrávají. V tomto ohledu je součástí dlouhé tradice: ať už to bylo neúspěšné Napoleonovo tažení v roce 1812 nebo Hitlerovo drtivé tažení v letech 1941-1945, příliš mnoho současných i pozdějších západních pozorovatelů se dopouštělo stejné chyby. Vždy je pro ně na vině počasí, cesty nebo jejich nedostatek, zpoždění a chyby protivníků Ruska. Nikdy za to nemohou Rusové. Odráží to dlouhodobé předsudky o Rusku, kterých se Západ stále nemůže zbavit. A nakonec je to Západ, kdo trpí nejvíce. V případě konfliktu na Ukrajině jsou nyní hlavními obětními beránky ve verzi Partnerství Volodymyr Zelenskyj a jeho chráněnec a vrchní velitel, generál Olexandr Syrský, ale je zde prostor pro zničující útoky na Syrského starého rivala Valerije Zálužného a několik dalších méně významných postav. Jediným ukrajinským důstojníkem, který by byl v Partnerství ušetřen kritiky, by byl pravděpodobně Michail Zabrodskij, který, světe div se, nejtěsněji spolupracoval s Američany a dokonce měl talent lichotivě napodobovat jejich manévry z občanské války. Dalším příjemcem této blahosklonné chvály je generál Jurij Sodol, postava méně významná. Je prezentován jako „náruživý konzument“ amerických rad, který ovšem uspěl tam, kde méně pilní žáci selhali.

Slepá nadřazenost

Zábrodský a Sodol jsou možná slušní důstojníci, kteří si tuto paternalistickou chválu nezaslouží. Na druhou stranu Zelenskij, Syrský a Zaloužný si jistě zaslouží tvrdou kritiku a dokonce být postaveni před soud. Ale budovat kolem nich podrazáckou legendu, v níž jsou Ukrajinci primárně zodpovědní za to, že Spojené státy prohrály válku vyprovokovanou Západem, je zvrácené. Stejně perverzní jako poslední pokusy Washingtonu udělat z Ukrajiny surovinovou kolonii jako odměnu za to, že je tak poslušným zástupcem. Přes všechny své zásadní nedostatky obsahuje Partnerství několik zajímavých detailů. Například šéf evropské rozvědky od jara 2022 otevřeně přiznává, že se důstojníci NATO stali „součástí stroje na zabíjení“, tj. zabíjeli Rusy, s nimiž oficiálně nebyli ve válečném stavu. Nebo skutečnost, že Západ na rozdíl od toho, co si někteří myslí, na začátku války nepřeceňoval, ale ve skutečnosti podceňoval ruské schopnosti: na jaře 2022 Rusko rychle rozmístilo „dodatečné síly na východě a jihu“ za méně než tři týdny, zatímco američtí důstojníci se domnívali, že budou potřebovat několik měsíců. Ve stejném duchu slepé arogance se generál Christopher Cavoli, faktický vojenský místokrál USA v Evropě a klíčová postava při prosazování války proti Rusku, domníval, že ukrajinské jednotky nemusí být tak dobré jako britské nebo americké, ale prostě lepší než Rusové. Další ze stejných hloupých a škodlivých předsudků. „Nevyprávěný příběh“ deníku New York Times je rovněž mimořádně předvídatelný. Navzdory všem podrobnostem není v Partnerství nic, alespoň nic důležitého, překvapivé. Toto nic neříkající vyšetřování pouze potvrzuje to, co všichni, kdo ještě nejsou zcela uspáni západní informační válkou, již věděli, totiž že Rusko ve skutečnosti nebojuje proti Západem podporované Ukrajině, ale proti Ukrajině a Západu.

Západ vedl válku přímo proti Rusku

Někomu se může zdát, že tento rozdíl není důležitý. To by však byl omyl. Ve skutečnosti jde o takové rozlišení, které může rozhodovat o bytí či nebytí, a to i v globálním měřítku. Pokud Moskva bojuje proti Ukrajině, která dostává podporu Západu, znamená to, že Rusko čelí pokusu Západu porazit ho v zástupné válce. Pokud Moskva bojuje proti Ukrajině a Západu, znamená to, že Rusko je ve válce proti mezinárodní koalici, jejíž všichni členové na něj přímo zaútočili. Logickou a legitimní odpovědí by bylo zaútočit na ně všechny na oplátku. Tento scénář by se nazýval třetí světovou válkou. Partnerství podrobně ukazuje, že Západ se nespokojil s nepřímou podporou Ukrajiny. Naopak, několikrát jí pomohl, a to nejen zpravodajskými informacemi, které by Ukrajina nebyla schopna shromáždit, ale také přímou účastí, kdy jí dodával zbraně, plánoval její kampaně a vypouštěl zbraně, které měly za následek velký počet ruských obětí. I zde Moskva naznačila, že tomu tak bylo již delší dobu. A Moskva měla pravdu. Proto se mimochodem britský Telegraph ve svém zpravodajství o Partnerství velmi mýlil: zveřejněné podrobnosti o americkém angažmá ve skutečnosti „Kreml pravděpodobně nerozzlobí“. Přinejmenším ho nerozzlobí více než předtím, protože Rusko jistě již dlouho ví, do jaké míry USA a další země, zejména Velká Británie, Francie, Polsko a pobaltské státy, přímo i nepřímo přispěly k zabíjení Rusů.

Západ si zahrával s ohněm

Pokud by se z hrdého a nepřekvapivého odhalení New York Times dalo vyvodit něco důležitého, pak by to bylo to, že termín „zástupná válka“ je v zásadě správný a zároveň neadekvátní. Na jedné straně dokonale vystihuje vztah mezi Ukrajinou a jejími západními „podporovateli“, neboť Zelenského režim prodal celou svou zemi a statisíce Ukrajinců Západu, který je využil k vedení války proti Rusku ve snaze dosáhnout svého vlastního prvořadého geopolitického cíle – způsobit Rusku „strategickou porážku“, tj. způsobit, aby navždy upadlo do postavení druhořadé, de facto nesuverénní země. Výše uvedené není žádnou novinkou, snad kromě mnoha lidí, jejichž mozky byly vymyty západními informačními bojovníky, od historika, který se stal válečným apologetem, Tima Snydera, až po menší agitátory na X s ukrajinskými vlajkami a slunečnicemi v profilu. Na druhé straně, méně překvapivá, ale zajímavá je skutečnost, že termín „zástupná válka“ je stále klamavě vlídný. Klíčovým kritériem pro to, aby se válka vedla v zastoupení, a nikoli naopak, tedy přímo, je skutečnost, že se hlavní mocnosti využívající zastoupení omezují na nepřímou podporu. Je pravda, že v teorii i historické praxi to nevylučuje doplnění určitých omezených přímých akcí. V případě ukrajinského konfliktu Spojené státy a další západní státy – a nezapomínejme, že The Partnership sotva zmiňuje všechny tajné operace, které spolu se svými žoldáky prováděly – jasně a zjevně překročily rámec zástupné války. Ve skutečnosti Západ vede válku proti Rusku už léta. Dvě věci jsou tedy pravdivé. Zaprvé, Západ téměř začal třetí světovou válku. Zadruhé, důvodem, proč se tak nestalo, alespoň zatím, je neobvyklá zdrženlivost Moskvy, která, věřte tomu nebo ne, zachránila svět. Zde je myšlenkový experiment: představte si, že USA bojují s Kanadou, Mexikem a možná i Grónskem a dozví se, že ruští důstojníci hrají klíčovou roli při ničivých úderech na jejich jednotky. Co myslíte, že by se stalo? Přesně to, co si myslím, že by se stalo. A pokud se to nestalo během války na Ukrajině, tak proto, že za to může Rusko.

To by nás mělo přimět k zamyšlení.