Trump zvažuje „rozsáhlé sankce“ vůči Rusku, dokud nebude dosaženo příměří

Trump překvapil přátele i nepřátele, když v pátek zveřejnil následující prohlášení:

Málokdo chápal, jak by další sankce mohly Rusko přimět k příměří.

Zvláštní vyslanec pro Ukrajinu a Rusko Keith Kellogg vrhl na tento přístup více světla na začátku února, když nadhodil možnost mnohem přísnějšího vymáhání sekundárních sankcí. Tato analýza zde tehdy vyhodnotila, že Indie by pak mohla snížit dovoz ruské ropy, čímž by se Rusko stalo více závislé na Číně, pokud jde o zahraniční příjmy pro financování své speciální operace. Pokud Putin nebude souhlasit s příměřím, uvažuje se, pak by Rusko riskovalo, že se stane mladším partnerem Číny.

Indie již minulý měsíc snížila dovoz ruské ropy na dvouleté minimum předtím, než vstoupily v platnost poslední Bidenovy sankce, takže výše uvedený scénář není nepravděpodobný. Zároveň však Indie v prosinci loňského roku uzavřela s Ruskem historickou desetiletou dohodu o dodávkách ropy, a mohla by se proto vzepřít jakémukoli přísnému prosazování sekundárních sankcí na úkor svých vazeb s USA. Její motiv by nebyl protiamerický, ale snaha zabránit tomu, aby se Rusko stalo mladším partnerem Číny na úkor bezpečnosti Indie.

Indie je stále do značné míry závislá na ruském vojensko-technickém vybavení, včetně náhradních dílů, a odpovídajícím způsobem se obává, že by Peking mohl jednoho dne na zadlužené Rusko tlačit, aby tento obchod omezilo a nakonec přerušilo, a poskytlo tak Číně výhodu v jejich hraničních sporech. Indie by se navíc mohla cítit okolnostmi donucena stát se ze zoufalství mladším partnerem USA, aby v takovém případě vyvážila nově nabytou převahu Číny, a vzdát se tak své těžce vydobyté strategické autonomie.

Právě z těchto důvodů nelze považovat za samozřejmé, že by se Indie podřídila případnému přísnému prosazování sekundárních sankcí ze strany USA, jak by mohl Trump naznačovat, ale v každém případě nic z toho nevysvětluje, proč by naznačoval tento postup uprostřed rodícího se rusko-amerického „nového détente“. Bezprostřední kontext spočívá v tom, že právě přerušil vojenskou a zpravodajskou pomoc Ukrajině ve snaze přimět Zelenského k příměří, po čemž následovaly rozsáhlé údery Ruska na Ukrajině.

Tato sekvence vedla k nepříjemné optice, i když byla zcela předvídatelná. Někteří komentátoři tvrdili, že jde o důkaz, že Rusko nemá zájem dělat kompromisy ohledně svých maximálních cílů v konfliktu, čímž diskreditovali Trumpovo mírové úsilí, a dokonce zašli tak daleko, že spekulovali o tom, že možná uzavřel tajnou dohodu s Putinem, aby mu dal více území, které prohlašuje za své, aniž by na oplátku od Ruska zatím vymohl nějaké hmatatelné kompromisy. To mohlo vyvolat Trumpovu hrozbu.

Pokud by tomu tak bylo, pak by to znamenalo, že mezi Trumpem a Putinem došlo po telefonátu z minulého měsíce buď k nedorozumění, nebo Putin jednostranně prosazuje svou výhodu ve snaze dosáhnout lepších podmínek příměří, což by v obou případech mohlo být špatnou vizitkou pro jejich „nové détente“, pokud budou tyto tendence pokračovat. Aby bylo jasno, Rusko má právo použít jakékoliv prostředky, které považuje za nezbytné v zájmu svých národních zájmů, ale i tak by to mohlo v tomto klíčovém okamžiku neúmyslně ohrozit rodící se mírový proces.

Na obhajobu ruských úderů lze uvést, že jejich cílem mohlo být usnadnění protiofenzívy v Kursku před souhlasem s příměřím, jakmile bude tento všeobecně uznávaný ruský region osvobozen, a/nebo vzdor francouzskému návrhu leteckého příměří a iniciativě vedené Spojeným královstvím na zavedení částečné bezletové zóny. Jinými slovy, je možné, že nesouvisely s Trumpovým přerušením vojenské a zpravodajské pomoci Ukrajině, ale měly odradit Francii a Spojené království od konvenční intervence na Ukrajině.

K tomuto tématu ministr obrany Pete Hegseth počátkem minulého měsíce prohlásil, že USA neprodlouží záruky podle článku 5 vojákům zemí NATO na Ukrajině, takže pravděpodobně nebudou riskovat, že budou vyvěšeni, což naznačuje, že nejnovější rétorika Francie a Spojeného království je spíše politickým sdělením. „Francie, Německo a Polsko soupeří o vedoucí postavení v postkonfliktní Evropě“, zatímco Spojené království plánuje jako vždy rozdělit a ovládnout své kontinentální kolegy, přičemž každý z nich považuje tuto rétoriku za prostředek k dosažení tohoto cíle.

Nicméně Rusko mělo pravděpodobně stále pocit, že musí dát najevo, že se nenechalo odradit jejich slovy, jinak by vypadalo slabě, což by mohlo vysvětlovat hlavní motivaci jeho posledních rozsáhlých úderů, které shodou okolností následovaly po Trumpově nečekaném rozhodnutí omezit vojenskou a zpravodajskou pomoc Ukrajině. I tak si ale z Trumpova pohledu to, co Rusko právě udělalo, pravděpodobně vyložil jako reakci na svůj výše zmíněný krok, a tedy možná i jako druh urážky jeho ušlechtilého úsilí o zprostředkování mírové dohody.

Následný tlak, pod který se dostal po posledních rozsáhlých ruských úderech, které byly pravděpodobně provedeny spíše jako reakce na Francii a Spojené království než jako oportunistické využití nově vzniklé obtížné situace na Ukrajině, nejpřesvědčivěji vysvětluje Trumpův výhružný příspěvek. Z tohoto poznatku lze intuitivně vyvodit, že chtěl Rusku sdělit, že přísné sekundární vymáhání sankcí je ve hře, pokud Putin nepřistoupí na ústupky od svých maximálních cílů tím, že přistoupí na příměří.

Ačkoli by to byl riskantní krok, jak již bylo vysvětleno dříve s ohledem na možnost, že by se Indie vzepřela tlaku USA, a tím by zničila jejich vztahy, Trump možná sází na to, že Putin raději přistoupí na kompromis ohledně Ukrajiny, než aby učinil Rusko ještě závislejším na Číně. Provedení takového přísného sekundárního vymáhání sankcí by také mohlo Trumpovi ulevit od určitého tlaku, pokud to bude formulovat jako ruskou obdobu toho, co již udělal pro donucení Ukrajiny k příměří.

USA nemohou odříznout Rusko od zbraní nebo zpravodajských služeb, jako to již udělaly s Ukrajinou, ale mohou vytvořit podmínky, kdy by v případě, že Indie splní podmínky, mohla být odříznuta velká část zahraničního financování, na němž Rusko částečně závisí při financování svých speciálních operací, čímž by hrozilo, že Rusko bude více závislé na Číně. Spojené státy si však větší závislost Ruska na Číně nepřejí, neboť ministr zahraničí Marco Rubio v nedávném rozhovoru výslovně prohlásil, že by to nebylo v nejlepším zájmu jejich země.

Lze tedy usuzovat, že Trump skutečně očekává, že jeho funkce bude mít vliv na ovlivnění Putinova chování. Nejlepší scénář z jeho pohledu je, že povede k tomu, že se Putin vyhne rozsáhlejším úderům na Ukrajině a poté přistoupí na příměří poté, co k tomu Zelenského nejprve přiměje, jak se o to Trump neúspěšně snažil v Bílém domě, zatímco nejhorší scénář je, že Putina přiměje k příměří krátce poté, co USA ve snaze o to striktně prosadí sekundární sankce vůči Indii.

Trump neočekává, že by se mu Putin vzepřel v obou scénářích, protože kalkuluje s tím, že Putin nechce, aby se Rusko stalo mladším partnerem Číny, jak by se to mohlo nevyhnutelně stát, pokud by se rodící se rusko-americké „nové détente“ zhroutilo a Indie by pak kapitulovala před obnoveným sankčním tlakem USA, aby se zbavila Ruska. Ať už je to jakkoli, Trump se také zdráhá dotáhnout do konce to, co naznačil, protože vždy existuje možnost, že se to vrátí v podobě buď zničení vztahů s Indií, nebo proměny Ruska v mladšího partnera Číny.

Problémem se zdá být to, že mezi Ruskem a USA zatím neexistuje dostatečná důvěra, která by plně překonala jejich bezpečnostní dilema, a to navzdory působivému pokroku, kterého bylo doposud dosaženo. Proto Rusko pravděpodobně provedlo své rozsáhlé údery na Ukrajině v reakci na nejnovější rétoriku Francie a Spojeného království, která se shoduje s tím, že USA přerušily vojenskou a zpravodajskou pomoc Ukrajině, a poté Trump učinil svůj výhružný příspěvek. V blízké budoucnosti by proto mohlo dojít k dalšímu rozhovoru Putina a Trumpa.

Potřebují se ujistit, že jsou ve všem na stejné vlně poté, co Zelenského skandál v Bílém domě náhle posunul mírovou trajektorii a poté Evropané začali otevřeně spřádat plány na sabotáž rodícího se rusko-amerického „nového détente“ koketováním s konvenční intervencí na Ukrajině. Trumpův příspěvek byl pro všechny strany překvapením a naznačoval určitou nespokojenost s Ruskem, a to navzdory jeho veřejnému ujišťování, že mírová jednání pokračují a že větší překážkou je Ukrajina, nikoli Rusko.

Vždy existuje možnost, že Trumpova poslední hrozba sankcemi nebyla myšlena vážně a měla pouze odvrátit tlak, pod který se dostal poté, co poslední rozsáhlé ruské údery vytvořily nepříjemnou optiku v návaznosti na jeho přerušení vojenské a zpravodajské pomoci Ukrajině. Přesto by bylo chybou nepřipustit možnost, že jde o něco víc, ale prohlášení a kroky Ruska a USA v nadcházejícím týdnu vnesou více jasno do toho, zda tomu tak skutečně je.