Mocenské hry v Baltském a Černém moři a červené linie se protínají v „podivné válce“

Představa, že banda rusofobních podržtašek má na to, aby vyhnala ruskou velmoc z Baltského moře a ohrozila Petrohrad, se nedá označit ani za karikaturu. Přesto je to skutečně nedílnou součástí přetvořených obsesí NATO, neboť jejich válečnický „předvoj“ byl přemístěn na osu Londýn-Varšava-Baltské čivavy-Ukrajina.

Jakou černou dírou se stane rumpálová „Ukrajina“ po skončení války – k čemuž nemusí dojít ani v roce 2025 – se teprve uvidí. Jisté je, že v případě odchodu z Ukrajiny – ať už bude mít jakékoli modality – vstoupí do hry Rumunsko.

Celá volební fraška v Rumunsku – doplněná démonizací volebního favorita Calina Georgesca – se točí kolem modernizace základny Mihaila Kogalniceanu, která se stane největší vojenskou základnou NATO v Evropě.

Opět se tedy jedná o Černé moře. NATO pustošící Černé moře s sebou nese mnohem pikantnější vyhlídky než NATO prostřednictvím čivav monopolizujících Baltské moře.

Ilja Fabričnikov, člen ruské Rady pro zahraniční a obrannou politiku, publikoval pozoruhodnou úvahu, která se v podstatě zaměřuje na Černé moře (toto je zkrácená verze na stránkách deníku Kommersant) .

Fabričnikov přesvědčivě argumentuje, že z evropského hlediska – z hlediska EU/NATO – šlo Ukrajině ve skutečnosti o to, aby „posunula své hranice spolu se svou vojenskou, politickou a ekonomickou infrastrukturou do blízkosti Ruska, aby dostala pod plnou kontrolu strategický černomořský obchodní koridor – který se snadno táhne dál na sever po trase Oděsa-Gdaňsk -, aby mohla pohodlněji a rychleji prozkoumat ekonomické prostory Asie a severní Afriky a aby si začala diktovat své podmínky pro ruské dodávky ropy, plynu a dalších zdrojů potřebných pro evropskou ekonomiku“.

Vzhledem k tomu, že se tato cílená mocenská hra instrumentalizující Ukrajinu rozpadá v reálném čase, je třeba ji nahradit – i když váleční eurokraté dál bez ustání prodávají svou orwellovskou demenci „mír je válka“, doplněnou o nepřetržitou tsunami sankcí a obnovené sliby lavin zbraní Kyjevu.

Jedná se o klasickou bruselskou vazalskou záležitost – i když jedovatá Medusa von der Lugenová jako šéfka EK a Rutti-Fruttiová jako nová šéfka NATO byly v podstatě jmenovány Washingtonem a Londýnem. Evropa společně napumpovala do černé díry Ukrajiny mnohem více vojensko-politických prostředků než Američané.

Důvod je prostý. Pro Evropu neexistuje žádný plán B kromě oné zázračné „strategické porážky“ Ruska.

Mocenská hra EU/NATO v Černém moři by pro Rusko znamenala ještě větší nutnost spojení s Podněstřím. Jediný, kdo může odpovědět, zda je to součástí současného plánování, je samozřejmě prezident Putin.

Neonacisté jdou bombardovat potrubí

Ruská rozvědka si je velmi dobře vědoma toho, že Evropané si již do jisté míry ukrojili na Ukrajině svá území – od přístavů po doly. Není divu, že Britové jsou prostřednictvím MI6 před „kontinentálními“, hlavně německými, napřed.

To vše se prolíná s mimořádně temným obchodem se zbraněmi za kovy, který uzavřel Trump 2.0 s naprosto nelegitimním teplákovým hercem, který se stal gangsterem v Kyjevě. Jediné, na čem Trumpovi záleží, je získat americké peníze zpět – ať už je celkový účet 500 miliard dolarů nebo méně (ve skutečnosti mnohem méně).

Do tohoto kabuki vstupuje po vyhlášení válečného stavu skutečná moc v Kyjevě: Rada národní obrany a bezpečnosti Ukrajiny. Tento nikým nevolený, ve skutečnosti nezákonný aktér už nějakou dobu nepřijímá žádná zásadní rozhodnutí. Vydává je bývalý šéf zahraniční tajné služby Oleksandr Lytvynenko.

Byla to právě tato rada, která 17. února nařídila bombardování klíčového ropovodu patřícího Kaspickému ropovodnímu konsorciu (CPC) spojujícího Kazachstán s Novorossijskem a vyvážejícího náklad kazašské a ruské ropy.

Zásadní je, že mezi akcionáře CPC patřila italská společnost ENI (2 %), společnost Caspian Pipeline Co, která je dceřinou společností Exxon Mobil (7,5 %), a společnost Caspian Pipeline Consortium Co, která je dceřinou společností Chevronu (15 %).

No, to není moc jasné; „integrální nacionalisté“, což je kódové označení pro neonacisty v Kyjevě, se rozhodli bombardovat částečně vlastněné americké aktivum. Nejenže dojde k zpětnému úderu ze strany Trumpa 2.0; ten už probíhá.

Pokud jde o neméně temnou frontu vzácných zemin, zdá se, že nedávný Putinův rozhovor pro První kanál všechny vyvedl z rovnováhy. Rusko, jak řekl, má mnohem více vzácných zemin než Ukrajina a je „připraveno spolupracovat s našimi zahraničními partnery včetně USA“ na rozvoji těchto ložisek. To je klasický Putinův Sun Tzu: Američané nebudou mít vzácné zeminy, které by mohli v budoucnu využívat na Ukrajině, která je bude mít v rukou – protože neexistují. Ale mohou být partnery Ruska v Novorosii.

Vše výše uvedené by samozřejmě předpokládalo solidní americko-ruské jednání o Ukrajině. A přesto se zdá, že tým Trump 2.0 stále nechápe skutečné ruské červené linie:

1. Žádné dočasné příměří „podél frontové linie“.
2. Žádné obchodování s novými územími získanými na bojišti.
3. Žádné „mírové síly“ NATO nebo evropských zemí na západních hranicích Ruska.

Putin znejišťuje Trumpa

Za současného stavu zůstávají Washington a Moskva rozděleny propastí.

Pan Disco Inferno prostě nemůže udělat vážné ústupky – nebo de facto uznat strategickou porážku Říše chaosu. Protože by tím zpečetil definitivní konec jednostranné hegemonie.

Putin ze své strany těžce vydobytá vítězství na bitevním poli prostě neprozradí. Ruské veřejné mínění nic jiného neočekává. Koneckonců Rusko drží všechny karty vedoucí k případnému vyjednávání.

EU/NATO nikdy nepřipustí svou vlastní, vlastním přičiněním způsobenou strategickou porážku; proto ty sny o Baltském/Černém moři, které s sebou nesou další vlastní fantazii o narušení čínské Nové hedvábné stezky stejně jako o „izolaci“ Ruska.

Putin ve skutečnosti provádí virtuální kotrmelce, aby vštípil trochu zdravého rozumu. Ve své knize Pan Disco Inferno poznamenal, jakby se v otázce americko-ruských vztahů „tento první krok měl zaměřit na zvýšení úrovně důvěry mezi oběma zeměmi. Přesně to jsme dělali v Rijádu a tomu budou věnovány naše další kontakty na vysoké úrovni. Bez toho není možné vyřešit žádný problém, včetně tak složitého a akutního, jako je ukrajinská krize.“

Důvěra zdaleka nebyla obnovena, zejména vůči Lavrovem definované „dohody neschopné“ Říši chaosu, jejíž globální důvěryhodnost je v troskách. K tomu je třeba připočíst jeden bombastický výrok za druhým, vyráběný za účelem nepřetržité kontroly zpravodajského cyklu: preferovaný modus operandi Trumpa 2.0. Nic z toho nevede k té hlavní diplomatické mantře: „budování důvěry“.

A bude to ještě temnější – a mnohem nebezpečnější – pokud bude ruské veřejné mínění konfrontováno se skutečností, že po 11 letech vedení kruté zástupné války s Říší chaosu se mohou stát partnery ve strategických průmyslových odvětvích, která sám Putin definoval jako zásadní pro ruskou národní bezpečnost.

Přesně tak. Nebo to může být jen Putin, který Trumpa zkompromituje nějakým nepředvídaným gambitem Sun Tzu.

Začátkem tohoto týdne jsem měl báječný rozhovor mimo záznam se Sergejem Glazjevem, který dříve působil v Euroasijské hospodářské unii (EAEU) a nyní vede konsolidaci svazového státu (Rusko-Bělorusko). Bylo na panu Glazjevovi, aby přišel s definitivním shrnutím všeho, co se nám odvíjí před očima: „Je to velmi podivná válka“.