Má Trump skutečně plán pro Ukrajinu?

V posledních dnech jsem se snažil pochopit, čeho se snaží dosáhnout. Nedaří se mi přijít s teorií, která by dávala smysl. Jeho chování je nekonzistentní. Neexistují ani žádné užitečné náznaky z Bílého domu nebo úniky informací do tisku. Tu a tam se objeví frenetická akce a pompézní prohlášení. Ale jaké jsou celkové plány?

Prof. Mearsheimer podobně říká (vid), že Trumpovo chování nedává smysl. Vydírání Ukrajiny, aby uzavřela dohodu o těžbě surovin, není realistický postoj. Není ani merkantilistický. Není tam co prodávat a jakákoli dohoda bude pod tlakem oligarchů zmařena soudy. Nemá to smysl.

Jaký je tedy důkaz, že Trump má nějaký plán? Jaké jsou důkazy, že s Ruskem skutečně vyjednává? Co fakticky dělá pro to, aby zastavil válku, jak tvrdil, že udělá?

Yves Smith, který cituje protichůdné názory Briana Berletica a Johna Helmera, si podobně klade otázku, o co Trumpovi jde:

Protože Trumpova administrativa nemá žádnou jasnou představu o tom, co chce, pokud jde o konečnou hru na Ukrajině, kromě toho, že může tvrdit, že Trump ukončil válku, a proto je velkým tvůrcem dohody, hrozí jí vážné riziko, že se dostane do chování, před kterým varoval Sun Tsu: „Všechna taktika a žádná strategie je hluk před porážkou.“

Konkrétně se budeme zabývat tím, jak podivně podhodnocená hodnocení Briana Berletica a Johna Helmera ukazují, že v nezávislých médiích oblíbená představa, že Trump představuje velký zahraničněpolitický zlom oproti minulosti, je přehnaná. Jeho odlišnost v metodách je neprávem zaměňována s odlišností v cílech.

Nejprve se však budeme zabývat tím, jak je nová oblíbená fixace administrativy, totiž vymoci na Ukrajině dohodu o nerostných surovinách/jiných ekonomických právech, v rozporu s cílem dosáhnout dohody s Ruskem.

...

Nyní může být tato dohoda o nerostných surovinách na Ukrajině příkladem Trumpových zvyků, které fungují v jeho neprospěch. Uvažme, jak Trumpův přístup maximalizovat svůj možný vyjednávací prostor prosazováním nejrůznějších kádrových posunů není tak žhavý nápad, pokud se provádí reflexivně, jak se zdá být v případě Trumpa 2.0, na rozdíl od záměrného.

Sám Trump pravidelně vyhrožuje radikálně extrémními akcemi, jako je etnická čistka v Gaze, a obhroublými výroky se snaží prosadit své. Nejenže tam Trump nedostane svůj rozvoj Riviéry, ale díky svému šikanování vypadá jako malicherný blbeček. Proč by měl někdo chtít navazovat jakékoli vztahy s partnerem, který si libuje nejen v hrubých projevech dominance, ale dokonce i v ponižování hlav států (svědkem je jordánský král Abdulláh) a je mu lhostejné, že destabilizuje celý region? Takové jednání je v rozporu s budováním důvěry a jednáním s jinými než podřízenými stranami.

...

Nebo možná Trump a jeho agenti stále věří, že Rusko má problémy s udržením svého válečného úsilí, a tak posílení důvěryhodnosti a angažovanosti USA povede Rusko k ústupkům.

Ani jeden z přístupů, o nichž si lze myslet, že je Trump zaujímá – využít dohodu o ukrajinských zdrojích k udržení USA na Ukrajině a pokračování války, nebo využít dohodu o ukrajinských zdrojích k definitivnímu rozchodu s Ukrajinou – neodpovídá realistickému hodnocení skutečností na místě. Přinejmenším ne, pokud je cílem hry uzavření míru.

Trump možná jen přeskupuje židle před pokračováním ve starém imperiálním programu:

Brian Berletic tvrdí, že většina nezávislých komentátorů naletěla na humbuk kolem MAGA/America First, když Trump představuje strategickou kontinuitu pro USA, které se snaží udržet si dominanci, zejména vůči Číně. Berletic zejména na základě sledování kompletních slyšení k potvrzení Trumpových kandidátů na obranu a zpravodajské služby popsal, že USA se nezbavují aparátu USAID pro změnu režimu/zprávy, pouze ruší jeho DEI a další prvky neschválené MAGA.

...

Netřeba dodávat, že toto hodnocení, založené na tom, co Trumpova administrativa prohlásila, že hodlá s operacemi USAID udělat, je ve velkém rozporu s tradičním, samolibým názorem, že Trump vyřadil USA ze hry na změnu režimu. Proč by to, prosím vás, mělo být ve strategickém zájmu USA? Není to tak, že bychom za odstranění tohoto aparátu mohli získat nějaké ústupky.

Názor Yvese Smithe na analýzu Johna Helmera:

Helmer na základě svých vlastních zkušeností z Carterovy administrativy i informací z ruských zdrojů potvrdil, že z výroků různých účastníků [jednání v Rijádu] lze vyvodit, že z ruského pohledu bylo toto zasedání ztroskotáním. I kdybyste neměli k dispozici následné zprávy, způsob, jakým na to USA šly, byl šílený. Americká strana požadovala okamžité zasedání na vysoké úrovni, ačkoli k těm obvykle nedochází dříve, než je provedena odpovídající přípravná práce. K tomu všemu byli klíčoví členové Trumpova zahraničněpolitického týmu teprve instalováni. A vzhledem k tomu, že DOGE jezdí buldozerem po Státním departmentu, není to tak, že by Rubio a jeho kolegové měli nějaké odborné znalosti (například od kariérních zaměstnanců, kteří tam byli před příchodem Bidenova týmu), o které by se mohli opřít.

...

V rozhovoru s Nimou z Dialogue Works zopakoval některá svá zjištění a přidal nové postřehy.

Úplně nahoře:

Helmer: Rusové to vnímají tak, že americká strana je kaše, kaše, kaše. Ale je třeba nebýt nezdvořilý a říkat to.....Především, co by měla ruská strana dělat dál?

Tento problém je skutečně vážný. USA svolaly schůzku na vysoké úrovni a vůbec nevěděly, co pak dělat, žádný program, žádné požadavky, žádné návrhy. Zdálo se, že jde o to vytvořit dojem hybnosti a předstírat, že Trump dělá vážný pokrok v ukončení války. Helmers poukazuje na téměř zoufalství americké strany, když říká, že skutečnost tohoto setkání dokazuje, že Trump je jediným mužem, který může válku ukončit... namísto toho, aby měl cokoli jiného říci.

Pro mě z toho vyplývá, že vůbec neexistuje žádný Trumpův plán na uzavření míru na Ukrajině.

Konflikt se – v důsledku toho – bude muset rozhodnout na bojišti.