Uvolněte cestu miliardářům!

Seznam zahrnuje Elona Muska (363 miliard dolarů), Donalda Himselfa (6,3 miliardy dolarů), Warrena Stephense (3,4 miliardy dolarů), Lindu McMahonovou (3 miliardy dolarů), Jareda Isaacmana (1,7 miliardy dolarů), Howarda Lutnicka (1,5 miliardy dolarů), Douga Burguma (1,1 miliardy dolarů), Viveka Ramaswamyho (1 miliarda dolarů), Stevena Witkoffa (1 miliarda dolarů) a Scotta Bessenta (majetek neznámý, předpokládá se, že obrovský). Toto shromáždění velmi bohatých osob, které vidí politické jmenování, nemá v análech prezidentských úřadů USA vůbec obdoby.

Musk je zřejmou výjimkou, protože je s obrovským náskokem bohatší než všichni ostatní dohromady, ale je pozoruhodné, že všichni jsou miliardáři. Proč jsou obří nadité pytle peněz přitahovány Trumpem jako můry plamenem? Co by je mohlo motivovat k tomu, aby zvedli padlý prapor vládní služby a vyrazili vpřed? V co doufají, že tím získají? Čeho se obávají, že ztratí?

Nejprve si však musíme odpovědět na ještě jednodušší otázku: Kdo jsou tito lidé? Odpověď: Jsou to nechutně bohatí bastardi. Proč bastardi? I to je jednoduché: svůj majetek získali v průběhu tohoto století – století, během něhož USA neustále ztrácely. V průběhu 21. století se zatím průmyslová výroba v Číně zvýšila desetinásobně spolu s bohatstvím čínského obyvatelstva jako celku, zatímco průmyslová výroba v USA se zvýšila jednonásobně a vzrostla o zlomek procenta. Pokud vyloučíme z úvahy 1 % nejbohatších Američanů (podle majetku a příjmů) jako nezvyklou odchylku (jsou zemí v zemi, chcete-li), USA výrazně zchudly.

To je okamžitě a naprosto jasné každému, kdo přiletí do USA z některé z moderních nablýskaných megalopolí, jako je Peking, Moskva nebo Dubaj. Místo je staré – prostě zastaralé a nemoderní, spíše než starožitné nebo klasické, protože bylo na začátku levně a narychlo postaveno. Je zchátralé a špinavé. Lidé jsou lacině a nedbale oblečeni, jsou vulgární, nedbalí, často vlezlí a hrubí, rychle se rozčilují a dopouštějí se násilí a obecně jsou urážliví. Potraviny, které jsou jim běžně dostupné, jsou příliš nekvalitní i pro vepřové koryto. Není divu, že mnozí z nich vypadají špatně: jsou snědí nebo mají těstovité obličeje a jsou v ohromující míře obézní.

Na veřejných místech létají sprosté nadávky, ať už jsou přítomny děti, nebo ne. Děti jsou zvláštní případ. Nejsou jako normální děti – jsou zvědavé, plné údivu nad úžasným světem kolem sebe a dychtivé ho prozkoumat a navázat kontakt s každým, koho potkají. Spíše se bojí cizích lidí, odcizují se dokonce i vlastním rodičům, jejichž výchova se často zdá polovičatá a neupřímná, a utápějí se v nesmyslné propasti nějakého digitálního zařízení, které jim bylo prakticky od narození strčeno do rukou jako jakýsi elektronický dudlík. Jsou připraveni zůstat zaslepení, infantilní a závislí na digitálních technologiích po zbytek svého smutného života.

A pak jsou tu skuteční závisláci, vyvalení uvnitř stanů, které se táhnou mnoho kilometrů podél hlavních silnic, potácející se jako zombie po chodnících a hledající svou další dávku fentanylu nebo stojící shrbení, převrácení na chodníku nebo se potácející o něco víc, jakmile ji najdou. Jsou to živé mrtvoly americké společnosti – lidé, pro které tato společnost už nenachází jiný smysl než jako potravu pro vládní korupci. Vláda udržuje hranice otevřené, čímž dává drogovým kartelům volnou ruku. Vláda také tiskne a rozdává peníze narkomanům, které se dostávají zpět k drogovým kartelům. Drogové kartely pak uplácejí vládní úředníky, aby tento systém udržely v chodu. Oběti tohoto schématu nechybí: podle vládních statistik téměř neexistují. Víte, oni ani nejsou nezaměstnaní; jsou úplně jinou kategorií, která se nazývá „nepracující“, a těch je více než 100 milionů – celá třetina obyvatel USA!

Stejně bídná je i mentální krajina. Televizní obrazovky jsou všude – na letištích, v halách, barech, restauracích, čekárnách – a vysílají stejnou porci reklamy, zajímavostí o celebritách a lží. Zajímavé informace o celebritách jsou postupně nahrazovány obsahem generovaným umělou inteligencí. Lži jsou docela zajímavé; zdá se, že většina informací o okolním světě je uspořádána do velmi specifických tropů, které vymyslela CIA a které se opakují dokola. Některé z nich jsou tak absurdní, že působí jako komedie. „Rusové vyrábějí své rakety z čipů z ukrajinských praček“ je jedním z takových tropů. Rusové se jimi vysmívají Američanům, ale to je vše, co drtivá většina Američanů ví o zbytku světa!

Pokud jde o informace o samotných USA, platí příkaz udržovat pocit normálnosti bez ohledu na to, co se děje. Špatné zprávy jsou vždy považovány za „krizi“, ze své podstaty dočasnou a rychle zapomenutou, ať už byla jakkoli zmírněna, nebo prostě ignorována. Obrovské a stále rostoucí hromady nevyřešených krizí jsou považovány za „staré zprávy“ a už nikdy se o nich nemluví, aby se udržela optimistická a pozitivní prezentace, protože jinak by si inzerenti začali stěžovat.

Může se to zdát jako odbočka, ale je to nezbytné pro nastolení scény, podle níž lze měřit úspěch Trumpovy malé skupiny miliardářů. Poměrně hodně Američanů by nic z výše uvedeného nemuselo příliš zajímat, protože, jak vidíte, lidé, které jsem popsal, jsou ztroskotanci a na ztroskotancích nezáleží, protože Amerika je zemí příležitostí, a pokud někteří lidé tyto příležitosti nevyužijí, pak je to jejich vlastní zatracená chyba. Možná mají smůlu, jsou líní nebo prostě jen hloupí; Amerika je pro „tvrdě pracující muže a ženy tohoto velkého národa“, často zmiňované v politických projevech, k mání se vším božím požehnáním a výše vyjmenovaní trumpovští miliardáři byli právě obzvlášť dobře obdarováni. Zejména Musk je tak nesmírně požehnaný, že je prakticky polobohem.

A který Američan by nechtěl být polobohem stejně jako Musk? I Američan, který žije v přívěsu a obědvá z popelnic za fast foody, by chtěl mít možnost snít o tom, že bude bohatý jako Musk. Kult mamonu je v americké kultuře tak hluboce zakořeněn, že ho při vší jeho do očí bijící síle ani nevnímáme: „In god we trust“, stojí na amerických penězích – psáno velkými písmeny, takže se nejspíš jedná o boha s malým písmenem, jehož jméno je Mammon (ממון), což hebrejsky znamená ‚peníze‘ a přeneseně ‚bohatství‘.

To však vyvolává důležitou otázku: Může být někdo úspěšný, když se jeho zemi nedaří? V ideálním světě je možné si představit někoho, kdo je spravedlivě a štědře odměňován za to, že věrně a velmi efektivně slouží veřejnému blahu – bohužel toho veřejného blaha není dost a veřejná věc selhává jako celek, ale přesto... Ale je to skutečně případ Trumpovy veselé party miliardářů, nebo spíše vyznávají étos, který zastává Nassim Nicholas Taleb, podle něhož je cílem vydělat si „fuck you money“, načež už nejste ničí mzdový otrok a můžete si dělat nebo nedělat, co chcete. A to, co chtějí dělat Trumpovi miliardáři, je... počkejte si na to... pracovat pro vládu! Cože?!

Pokud věříte, že tyto über-bohaté typy přemohla náhlá touha sloužit veřejnému blahu, pak mám pro vás na prodej velmi pěkné floridské bažiny. Dokonce vám k němu zdarma přihodím i nějaké obří anakondy a hladové aligátory. Přijďte a nechte se vysát létajícím hmyzem, který saje krev – určitě se vám to bude líbit! Zpět k našemu příběhu: überbohatí lidé obecně reagují pouze na tři druhy emocionálních podnětů: marnivost, chamtivost a strach, a to přesně v tomto pořadí. Marnivost je v popředí, jakmile je chamtivost dostatečně uspokojena. Co je dostatečné, se liší člověk od člověka, ale jsem si jistý, že za první miliardou převáží touha chlubit se svým bohatstvím nad touhou nahromadit ho ještě víc. V popředí není ani strach, že o všechno přijdeme, pokud je všechno tak růžové, jak by nás chtěli přesvědčit američtí ekonomové hlavního proudu. Ano, inflace je trochu vysoká a státní dluh roste rychleji než ekonomika, ale nezaměstnanost je nízká a finanční trhy jsou stabilní.

Je to tedy marnivost, která motivovala Trumpovu veselou bandu miliardářů k tomu, aby usilovali o politické nominace ve federální byrokracii? To se zdá být velmi nepravděpodobné. Práce vládního úředníka, který je politickým nominantem, je stěží ješitná. Čeká vás spousta nudných schůzí a spousta otupujícího míchání papírů. A nejen to, od státního úředníka se očekává, že bude týmovým hráčem, což pohádkově bohatý oligarcha obvykle dělá nerad. Trump je sice takový blázen, jakého z něj dělají, ale získal báječnou pozici „vůdce svobodného světa“ (ať už to znamená cokoli) a to je dostatečně okouzlující pozice, která každého polechtá. Na druhou stranu miliardáři z jeho týmu by hráli druhé housle jinému miliardáři a v případě Elona Muska tomu, kdo je jeho podřízený.

Američané postrádají šlechtické tituly; místo toho určují společenské postavení podle počtu číslic v něčím čistém jmění; někdo se sedmimístným platem je považován za správně střední třídu, zatímco šestimístný plat je mnohem skromnější a ten, kdo vydělává jen pětimístnou částku, je prakticky peon. A faktem je, že Musk Trumpa převyšuje, protože má o dvě cifry v čistém jmění více. Trump se cítí bezpečně, protože, jak řekl, „Elon nemůže být prezidentem, protože se nenarodil v této zemi, ha-ha!“ To „ha-ha“ má nejistý, obranný zvuk; nebýt tohoto právnického háčku, nebylo by jasné, „kdo komu velí“, abychom parafrázovali Virginii Woolfovou. Ale Elon sám se musí trápit tím, že ho převyšuje někdo, jehož bohatství je nižší než jeho. Odmítněme proto představu, že to, co vedlo tyto miliardáře k tomu, aby usilovali o politická jmenování, je marnivost.

Další v pořadí je chamtivost. Ta je sice jistě hlavní hybnou silou, která tyto nafoukané pracháče hnala k hromadění ohromného bohatství, i když se velká část jejich země zvrhla v peklo třetího světa, ale po nashromáždění první miliardy se zcela jistě stala méně významnou, protože druhá nebo třetí miliarda vyžaduje vykonat stejně práce a podstoupit stejně velké riziko, ale produkuje mnohem méně endorfinů. Možná proto se zdá, že čisté jmění pěti Trumpových miliardářů se z velké části zastavilo těsně za hranicí jedné miliardy dolarů.

Důležitější je, že práce ve státní správě není dobrým způsobem, jak nashromáždit miliardy. Podívejte se na všechno to úsilí, které Joe Biden a jeho syn Hunter věnovali korupčním aktivitám, když z Ukrajiny udělali nejprve osobní léno a pak rozvrácený zkrachovalý stát a přelili do něj miliardy z amerických vládních fondů (většina z nich byla následně rozkradena) – to vše kvůli tomu, aby nashromáždili možná sto milionů, možná dvě stě na výpalném – pro miliardáře drobné. A Joe Biden si mohl dovolit riskovat, protože se schovával za prezidentskou imunitu a měl pravomoc omilostnit svého syna. Někdo, kdo by byl na politickém žebříčku níže a už by byl miliardářem, by o takovém riziku sotva uvažoval.

A tak se dostáváme ke strachu. Čeho se mají miliardáři bát? Určitě to není americký soudní systém, protože ten nabízí nejlepší spravedlnost, jakou si lze za peníze koupit, a oni mají dost peněz, aby si ji mohli koupit. A nemají důvod bát se ani amerického politického establishmentu, protože zvolení i jmenovaní úředníci jsou cenově docela přijatelní. Vylučovací metodou se musí obávat selhání samotného finančního systému USA. Jejich čisté jmění je denominováno v amerických dolarech, a pokud dolar padne, padne i jejich čisté jmění. To však stále neodpovídá na následující otázku: Proč by tito miliardáři sami usilovali o politické funkce, místo aby si prostě našli někoho, kdo by za rozumný poplatek plnil jejich příkazy? Koneckonců jim není cizí najímat si lidi, kteří pro ně něco udělají, od domácích až po právní zástupce. Co je v tomto případě jinak? Tato otázka je nanejvýš záhadná!

Proč by si miliardář bral na starost řízení vlastní limuzíny, pilotování vlastního tryskáče nebo kapitánování vlastní megajachty? Jaká situace by mohla přimět obyvatele horní paluby Titaniku, aby opustili své doutníky a šňupací koktejly single malt, vtrhli na můstek, propustili kapitána a jeho pomocníky a převzali kormidlo? Je situace tak vážná, že tito miliardáři už nemohou věřit vůbec nikomu, aby zabránili katastrofě?

Je snadné ukázat na nejhorší scénář. Vládní dluh Spojených států je tak velký, že kdyby byl rozložen do na sebe naskládaných kontejnerů plných stodolarových bankovek, byl by viditelný z oběžné dráhy pouhým okem. Třetina této částky musí být v průběhu příštího roku překlopena. Třetina federálního rozpočtu musí být deficitně financována dalšími půjčkami. Zahraniční investoři již nejsou ochotni přebírat nové emise amerického dluhu, takže věřiteli poslední instance zůstává Federální rezervní systém a různí domácí finanční šmejdi (penzijní fondy, pojišťovny, fondy peněžního trhu). Téměř polovina americké ekonomiky je udržována prostřednictvím federálních výdajů.

Nikdo přesně neví, kdy „tenhle cucák půjde ke dnu“ (© George W. Bush), ale půjde ke dnu. Finanční trhy se zhroutí a čisté jmění našich slavných miliardářů se scvrkne a oni zůstanou stát nazí v nepříjemně chladném vánku. Možná jsou dost chytří na to, aby věděli, že k tomu během příštích čtyř let – let Trumpova druhého a posledního prezidentského období – určitě dojde. A možná si uvědomují, že dodržování obvyklých postupů ani v legislativní, ani ve výkonné moci nebude účinné, pokud jde o vyhnutí se fiskálnímu útesu.

Toto je tedy můj závěr. Trumpovi miliardáři šílí strachy, že k fiskálnímu útesu dojde někdy v brzké době – během Trumpova funkčního období. Aby o vše nepřišli, chtějí být v pozici, kdy mohou podniknout zoufalé, zcela nezákonné, zjevně sobecké a v konečném důsledku sebedestruktivní kroky. Může jít o zablokování prací způsobem, který jednoduše zabrání americké vládě utrácet peníze. Může to zahrnovat nějaké další divoce nepopulární kroky, přičemž si budou jisti, že už nikdy nebudou žádné volby, u nichž by občané mohli vyjádřit svou nespokojenost. Může to zahrnovat vytváření krizí ve snaze zažehnout zpětné ohně, které by mohly omezit rozsah nadcházejícího finančního požáru. Možná už mají nějaký krizový plán, nebo ho jen chtějí mít možnost realizovat, jakmile ho zformulují.

Tito miliardáři jsou mocní a brzy se stanou ještě mocnějšími. A mají strach – velký strach. A když se bojí oni, neměli byste se bát i vy?