Evropský „hluboký stát“

Tento evropský deep state se v podstatě skládá z politiků, byrokratů, velkých komisařů a lobbistů, ve stále větším spojení s vojáky velitelství NATO, a tvoří vlastně jakési evropské zednářstvo, které se silně angažuje v prosazování a obraně svých členů, ale především v uplatňování stále bezuzdnější – a stále nedemokratičtější – nadnárodní moci.

Tento hluboký stát se sráží zejména v posledních 10-15 letech a postupně zbavuje jednotlivé národní vlády – jediné s demokratickým zastoupením – jakékoli skutečné moci. Evropská komise je stále více charakterizována jako zcela jiná komise, skutečná kopule supervelmoci bez jakékoliv demokratické legitimity.

Ve stále zřetelnější míře začali lidé, kteří dříve zastávali funkce, jež byly v podstatě pouhou reprezentací (předseda Evropské komise, generální tajemník NATO), vystupovat a navrhovat se jako vrcholné velitelské orgány, které nepodléhají žádné kontrole ze strany zemí, jež mají zastupovat – a které navíc poté, co se předtím nechaly postupně zbavit jakékoli skutečné moci, zůstávají i nadále z velké části bez odporu, čímž posilují (zneužívající) roli kopule.

K tomuto skrytému převzetí moci došlo také díky dokonalému sladění s dominantním mocenským blokem ve Spojených státech – tedy s aliancí demokratů a neokonzervativců -, v jehož kuželu stínu se evropskému deep state daří. To znamená, že se stal poslušným nástrojem dominantní frakce v americkém deep state a našel v tomto poslušném vazalství záruku své vlastní kontinentální dominance.

Změna rovnováhy v americkém deep state proto nevyhnutelně vyvolává nepředvídané otřesy a členové evropského deep state už nevědí, kam se postavit, nerozhodní mezi historickou podřízeností zámořskému impériu a soudržností s politicko-strategickými aktivy, jimž se dlouho podřizovali.

Vynoření se drsné pravdy o povaze vztahu mezi impériem a vazalskými zeměmi, jíž byl do tváře nepokrytě vmeten nezájem, ne-li pohrdání nové americké administrativy, se přidalo k vědomí, že se otevírá období větší marginalizace a zároveň větší podřízenosti, otřásá kopulí evropské moci. Vyhlídka na válku na východním prahu kontinentu a především strach z toho, že jí budou muset čelit sami, zanechává zmatené členy evropského deep state, kteří se nyní zmateně snaží najít nový bod rovnováhy a v podstatě si zachovat vlastní dvorek.

Zatímco se světová geopolitická osa neodvratně posouvá směrem k Asii a evropská mocenská architektura skřípe, elity, které vedly kontinent po několik desetiletí, se uzavírají do sebe; omezování prostoru svobody a demokracie, do značné míry započaté již v období pandemie a poté silně oživené válkou na Ukrajině, se stále více stává dominantní posedlostí. I když prozatím nedostatek autenticky antisystémových sil (kolem lze pozorovat jen dílčí opoziční hnutí) ohrožuje nanejvýš vrcholné politické personálie, nikoli však samotné schéma.

Bohužel jedinou viditelnou vyhlídkou na jeho zpochybnění je drtivá – a bolestná – porážka ve válce.