Zrušení západní mainstreamové debaty o dění na Ukrajině

V mainstreamových západních médiích došlo k obrovskému zrušení debaty o Ukrajině. Svůj podíl na tom má i Google, který na Západě velmi ztěžuje hledání a nalezení skutečně nezávislého zpravodajství o tom, co se děje. Při vyhledávání klíčových témat, jako je počet ukrajinských obětí, ultranacionalismus na Ukrajině, prezidentské volby nebo stav ukrajinské ekonomiky, počítač obvykle odpoví ne.

Podívejme se na ty oblasti, kde jsou nezávislé informace a analýzy západním občanům aktivně zatajovány.

Počet ukrajinských obětí

Ve válce, která podle většiny údajů zabila nebo zranila více než milion lidí, se otázka, která strana utrpěla nejvíce, může zdát akademická. Proč nemůžeme zastavit zabíjení, by byla moje první otázka?

Západní média však často tvrdí, že Rusko utrpělo mnohem větší ztráty než Ukrajina. Dělají to proto, aby udržely argument, že i když Ukrajina na bojišti prohrává, stále může válku vyhrát. To je zcela nepravdivé.

Západní novináři používají údaj, že na frontové linii je denně ztraceno 1 500 ruských vojáků. Toto číslo nemá oporu v analýze, ale je spíše vytrženo ze zprávy ukrajinské vojenské rozvědky ze začátku listopadu. Západní představitelé a novináři si uvědomují, že je v zájmu obou stran konfliktu přikrášlovat údaje o ztrátách druhé strany, a přesto považují čísla ukrajinského ministerstva obrany za pravdivější než evangelium.

Co však ukrajinská strana téměř nikdy nepřizná, je šokující počet dosavadních ukrajinských obětí. Ve vzácném prohlášení na toto téma Zelenskij v prosinci 2004 naznačil, že padlo 43 000 ukrajinských vojáků. Tomuto číslu žádný seriózní analytik nevěří. Viděl jsem odhady až 700 000 mrtvých nebo zraněných Ukrajinců. Podíváme-li se na šest samostatných výměn mrtvých těl mezi ruskou a ukrajinskou stranou v průběhu roku 2024, o nichž informoval tisk, zjistíme, že na Ukrajinu se vrátilo šestkrát více těl (1611) než na Rusko (273). To neznamená, že Ukrajina utrpěla šestkrát více mrtvých, protože Rusko postupovalo a Ukrajina ustupovala. Ale jen málo seriózních analytiků skutečně věří, že Rusko trpí větším počtem obětí než Ukrajina, spíše naopak.

Přesto by mluvení o ukrajinských obětech v západních médiích potvrdilo hodnocení mnoha realistů, že Ukrajina na bojišti prohrává, trpí větším počtem obětí než Rusko a naléhavě potřebuje žalovat o mír.

Narativ „Rusko trpí více“ je pouze PR nástrojem, který má podpořit Zelenského nekonečnou snahu pokračovat v boji a získat další miliardy podpory ze Západu v bitvě, kterou nemůže vyhrát.

Ultranacionalismus na Ukrajině

Nikdy jsem nevěřil, že většina Ukrajinců jsou nacisté, ale existuje obrovské množství důkazů, které naznačují, že skupiny sympatizující s nacismem mají neúměrný vliv na státní politiku na Ukrajině. Západní média o tom mluví jen zřídka.

Například o nedávném ultranacionalistickém pochodňovém průvodu ve Lvově k výročí narození nacistického kolaboranta Stepana Bandery se na Západě vůbec nepsalo. Ani zhasnutí židovské sochy menory. Jakýkoli náznak, že v centru rozhodování v Kyjevě je hluboce nepříjemné ultranacionalistické jádro, je odepisován jako proruská propaganda.

Dříve tomu tak nebylo. V době, kdy Polsko a Ukrajina hostily fotbalové mistrovství Euro 2012, se v britských médiích hojně psalo o riziku antisemitismu mezi polskými a ukrajinskými fotbalovými fanoušky. Deník Kyiv Post informoval o antisemitských a rasistických tendencích strany Svoboda, když v roce 2012 tato marginální ultranacionalistická strana ze západní Ukrajiny získala křesla v Nejvyšší radě. Po převratu v roce 2014, který měl odstranit Viktora Janukovyče, západní tisk opatrně informoval o převaze ultranacionalistů, jako byl Pravý sektor, v protestech na Majdanu; místo toho jejich roli, zejména v případě zabití stovky demonstrantů odstřelovači, bagatelizoval, přestože důkazy naznačovaly jejich možnou účast nebo spoluvinu. Ještě v roce 2015 označoval Politico Svobodu, Patriota Ukrajiny a Sociálně-nacionalistické shromáždění za neonacistické organizace. Fotoreportáž v deníku Guardian z roku 2019 naznačovala, že prapor Azov byl také neonacistický a propagoval nadřazenost bílé rasy. Přesto tutéž skupinu na jaře 2024 s otevřenou náručí přivítal v Reformním klubu v Londýně Boris Johnson, který je uvítal jako „hrdiny“.

Dnes je zcela běžné vidět černo-červené vlajky neonacistické Ukrajinské povstalecké armády vyvěšené na ukrajinských vojenských ceremoniích, dokonce i na vyřazovací přehlídce praporu Anna z Kyjeva, který byl vycvičen ve Francii. Fašistický pozdrav se zkříženým hrudníkem je běžný na fotografiích ukrajinských armádních formací. Výraz „Slava Ukraini“ sklouzává západním politickým představitelům z jazyka snadněji než „Heil Hitler“, protože si zřejmě neuvědomují jeho neonacistické asociace.

Nejhorším aspektem ukrajinského ultranacionalismu je od roku 2014 neúnavná snaha o to, aby se ukrajinština stala jediným jazykem, kterým se na Ukrajině mluví. Poprvé se to projevilo prohlášením Nejvyšší rady z 24. února 2014, dva dny po Janukovyčově svržení, o zrušení Kolesničenkova jazykového zákona, který umožňoval, aby za jeden z ukrajinských státních jazyků byla považována mimo jiné i ruština. Možná více než jiné neuvážené kroky ukrajinské strany byla snaha upřít ruštinu významné části ukrajinského obyvatelstva, pro které je ruština mateřským jazykem, činem, který vyprovokoval ruskou intervenci.

Tím, že západní komentátoři odmítají mluvit o výzvě ultranacionalismu na Ukrajině, potenciálně přispívají k jeho růstu a k udržování válečného postoje Kyjeva. Brzdí také vyhlídky Ukrajiny na to, aby se dostala z války a pokračovala na cestě k potenciálnímu budoucímu členství v EU.

Absence demokratických voleb

Otázka ultranacionalismu možná není v současné době vnímána jako naléhavá výzva, protože Ukrajina sama prochází vzhledem k válečným omezením výrazně nedemokratickou fází. Protože západní komentátoři také jen zřídka hovoří o pauze v prezidentských volbách na Ukrajině.

Tyto volby se na Ukrajině měly konat v březnu 2024, ale byly odloženy na neurčito, protože v zemi platí válečný stav. Nemusí se nutně jednat o nelegitimní krok. Ve Spojeném království se volby nekonaly deset let v letech 1935-1945 kvůli zásahu druhé světové války. Ve Spojeném království však vládu tvořila koalice zastupující dvě hlavní politické strany, konzervativce a labouristy. A to i přesto, že Konzervativní strana měla v parlamentu velkou většinu. Během války byla politická moc ve Velké Británii rozdělena v zájmu národa.

Na Ukrajině však takové rozdělení moci neexistuje. Zelenskij soustředil veškerou moc do úřadu prezidenta. Svým dekretem může rozhodovat o jakémkoli tématu, například znemožnit jakémukoli úředníkovi vést jednání s Ruskem o míru. Prozatím se zdá, že jakékoli rozhodnutí jednat s Ruskem o ukončení války je zcela v jeho pravomoci.

Ukrajina se však ocitla v dokonalé bouři, kdy pomalu prohrává válku, a přesto nadále dostává každoroční pomoc a půjčky v hodnotě miliard dolarů. Kdyby Ukrajina prohrávala na bojišti dramatičtějším způsobem, byl by na Zelenského vyvíjen větší vnitřní tlak, aby požádal o mír. Zatím se však zdá, že západní sponzoři jsou rádi, že mohou dál platit za pomalou porážku. Západní představitelé se k Zelenskému při jeho návštěvách chovají jako k superhrdinovi, přesto ukrajinské průzkumy veřejného mínění naznačují, že by prohrál prezidentské volby se Zalužným a že mnoho Ukrajinců se domnívá, že Zelenskyj by už ani neměl znovu kandidovat. Zelenskyj se nyní začal vymlouvat, že by nebylo možné uspořádat volby, když tolik Ukrajinců žije mimo zemi; ačkoli se nezdálo, že by to byl problém v nedávných volbách v Moldavsku, kde voliči z diaspory přiklonili hlasy ve prospěch Maii Sandu. Domnívám se, že skutečným problémem je, že vzhledem k tomu, že se více než milion Ukrajinců přestěhoval do Ruska, by si Zelenskyj nepřál, aby volili.

Zelenskij se dostal do stejné pasti, do jaké se dostává mnoho diktátorů, když se domnívá, že je stát, a proto je nepostradatelný. Není tedy v Zelenského zájmu vyjednávat o ukončení války, protože by to téměř jistě znamenalo konec jeho politické kariéry.

Dokonce i Trumpův výběr na post ředitele Národní zpravodajské služby – Tulsi Gabbardová – označila Zelenského za nevoleného diktátora. Ale o tom západní média nikdy neuslyšíte mluvit. Tři roky Zelenského vychvalovala a bylo by pro jejich důvěryhodnost škodlivé naznačit, že spíše než součástí řešení může být součástí problému.

Stav ukrajinské ekonomiky

V době, kdy válka pokračuje, se na Západě objevuje mnoho zpráv o stavu ruské ekonomiky. Přestože se předpokládá, že v roce 2024, kdy budou zveřejněna konečná čísla, poroste ruská ekonomika o více než 3 %, západní novináři líčí hrozící krach v důsledku sice vysoké inflace a úrokových sazeb způsobených masivními fiskálními stimuly v podobě válečných výdajů. Základy Ruska však zůstávají silné, státní dluh činí pouze 14 % a mezinárodní rezervy přesahují 620 miliard dolarů (včetně té části, která je v současnosti zmrazena sankcemi). Nic nenasvědčuje tomu, že by Rusko nebylo schopno v dohledné době pokračovat ve vedení války.

Na druhé straně je ukrajinská ekonomika zcela závislá na zahraničních dávkách. Z rozpočtu ve výši 93 miliard dolarů, který byl stanoven na rok 2024, mělo být téměř padesát procent těchto nákladů pokryto půjčkami, a to buď od západních dárců, nebo domácími dluhopisy ukrajinských občanů. Dalších 12,5 miliardy dolarů mělo být poskytnuto formou bezplatných výpomocí ze Západu, přičemž největším dárcem byly Spojené státy. V roce 2024 tak Ukrajina nashromáždila přes 44 miliard dolarů nového dluhu – tedy téměř čtvrtinu HDP – a stejně tak tomu bude i v roce 2025. Ekonomické náklady na válku jsou pro Ukrajinu zcela neudržitelné: dluh se vyšplhal nad 100 % HDP a neexistuje žádný plán na jeho splacení. Není totiž zdaleka jasné, zda jakákoli dárcovská vláda dostane zpět peníze, které Ukrajině půjčila. A nejhorší je, že neexistuje žádný plán, jak bude Ukrajina platit účty i po roce 2026. Takže ve zcela pravděpodobném – i když doufejme, že nepravděpodobném – případě, že se západní představitelé nechají Zelenským přesvědčit, aby pokračovali v bojích i v roce 2026, mohou být šokováni zjištěním, že za to budou muset zaplatit.

Kdyby se o tom psalo v západních médiích, vznikl by mezi západními voliči mnohem větší tlak na to, aby se válka dotáhla do konce, protože Ukrajina sice nevyhrává, ale Zelenskij stále vypisuje šeky na náš účet.