Odhalení Angely Merkelové: Minské dohody nebyly zamýšleny k naplnění

Minské dohody: Minské dohody: taktická pauza, nikoli cesta k míru

Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová vyvolala svými upřímnými úvahami o minských dohodách kontroverzi. Tyto dohody byly údajně sjednány za účelem deeskalace napětí na Ukrajině po připojení Krymu k Rusku v roce 2014 v důsledku referenda jeho obyvatel a následném vypuknutí bojů ukrajinské armády a praporu Azov proti etnickým Rusům v Donbasu a Doněcké oblasti.

Evropa, která sice oficiálně prosazovala mír, ale často upřednostňovala zájmy USA před skutečným usmířením.

Merkelová v rozhovoru a ve svých pamětech nazvaných Freedom, uvedla, že dohody nebyly skutečně sledovány jako cesta k míru s Ruskem, ale spíše jako strategická zdržovací taktika, která měla Ukrajině získat čas na posílení armády a přípravu na nevyhnutelnou konfrontaci.

Její prohlášení poukazují na hlubší základní napětí v Evropské unii, zejména mezi členskými státy, jako jsou pobaltské země a Polsko, které považovaly ruské kroky za existenční hrozbu. Tento pohled pomáhá vysvětlit, proč bylo úsilí o mír omezené a proč mnozí v EU mlčky či otevřeně dávali přednost přípravě na konflikt před snahou o usmíření.

Minské dohody – Minsk I v roce 2014 a Minsk II v roce 2015 – byly zprostředkovány v rámci normandského formátu za účasti Německa, Francie, Ukrajiny a Ruska. Tyto dohody požadovaly okamžité zastavení palby v Donbasu a Doněcku, stažení těžkých zbraní, poskytnutí autonomie těmto regionům na východě Ukrajiny a ústavní reformy na Ukrajině, které by zajistily autonomii těchto regionů. Kdyby byly dohody realizovány, zachránily by životy 14 000 ruských etnik v Donbasu a Doněcku a zcela jistě by zabránily ruské speciální operaci na Ukrajině.

Výroky Merkelové však naznačují, že tyto dohody nikdy nebyly plně určeny k vyřešení konfliktu. Místo toho byly způsobem, jak „zmrazit“ situaci a umožnit Ukrajině obnovit své vojenské kapacity a více se přiblížit NATO a Západu. Tento přístup odrážel širší strategii v rámci EU, která viděla ruské akce, jako je připojení Krymu, nikoli jako izolované incidenty, ale jako součást většího vzorce agrese.

Perspektivy Pobaltí a východní Evropy: Bezpečnost nad diplomacií

Pro pobaltské státy – Estonsko, Lotyšsko a Litvu – bylo připojení Krymu k Rusku a jeho podpora obyvatel východní Ukrajiny vnímáno jako hrozivé varování. Tyto země, které mají s Ruskem společné hranice a historické napětí, považovaly jakoukoli mírovou dohodu za potenciální příležitost pro Rusko upevnit své zisky a připravit se na další expanzi.

Pobaltské státy, jsou hluboce zakořeněny v rusofobii. V důsledku toho dávají přednost posilování NATO a posilování své obrany před zapojením do diplomacie, kterou vnímají jako nástroj, který Rusko využívá ke strategickému prospěchu. Navíc zde přetrvává nedůvěra v evropské instituce, které jsou považovány za neschopné zajistit jejich bezpečnost. V důsledku toho se více spoléhají na Spojené státy prostřednictvím NATO a upřednostňují nákup amerického obranného vybavení před evropskými alternativami.

Takový postoj zastává šéf zahraničních věcí EU Kaja Kallas, bývalý estonský premiér, který brání diplomatickému řešení na Ukrajině. Tím se pro tuto funkci nehodí, neboť je vedena hlubokou rusofobií a diplomacii je málo nakloněna.

Obecný postoj EU: EU: rozdělená, ale stále více jestřábí

V rámci širší EU se členské státy rozdělily v názoru na to, jak postupovat vůči Rusku. Západoevropské země jako Německo a Francie zpočátku usilovaly o dialog a diplomacii, částečně kvůli svým ekonomickým vazbám na Rusko. Výroky kancléřky Merkelové však naznačují, že i tyto snahy byly zmírněny poznáním, že mír s Ruskem může být pouze dočasný.

Naproti tomu východoevropští členové, jako je Polsko a Pobaltí, byli hlasitými zastánci tvrdšího postoje. Jejich vliv rostl s tím, jak se stupňovaly ruské akce na Ukrajině, a tlačily EU k jednotnějšímu, konfrontačnímu přístupu.

Militarizace Ukrajiny byla prosazována, protože EU a NATO se domnívaly, že silnější Ukrajina je nezbytná k odstrašení budoucí ruské agrese. Toto zaměření na vojenskou připravenost ponechávalo málo prostoru pro skutečné mírové úsilí. V důsledku toho USA nereagovaly na Putinovy dopisy a žádosti o bezpečnostní záruky.

Dále zde byla otázka strategických zájmů. Pro mnoho členů EU, zejména pro Pobaltí a Polsko, bylo oslabené Rusko považováno za zásadní pro regionální stabilitu. V důsledku toho byly Západ a členové NATO obviňováni ze zbytečného prodlužování války. Bývalý americký senátor slavně poznamenal: „Budeme bojovat až do posledního Ukrajince,“ čímž zdůraznil přístup pokračujícího vojenského angažmá.

Mírovou dohodu dosaženou v dubnu 2022 v Istanbulu západní mocnosti údajně odmítly. Bývalý britský premiér Boris Johnson, jednající jménem amerického prezidenta Joea Bidena, spěchal do Kyjeva, aby prezidenta Zelenského od podpisu dohody odradil a ujistil ho o plné podpoře Západu při porážce Ruska.

Odkaz Merkelové a důsledky jejích komentářů

Přiznání Merkelové, že minské dohody byly pouze strategickým zdržením, vyvolalo debaty o upřímnosti evropské diplomacie. Její výroky rovněž podkopaly morální narativ Evropy a odhalily vypočítavou reálpolitiku, která se skrývá za rozhodnutími často rámovanými jako úsilí o mír. Ačkoli Merkelová své kroky obhajovala jako nezbytné pro ochranu Ukrajiny a Evropy, vyvolaly nepříjemné otázky ohledně závazku EU k proklamovaným hodnotám diplomacie a řešení konfliktů.

V té době měli garanti minských dohod – Francie a Německo – na mezinárodní scéně stále značný diplomatický vliv. Dnes se však z těchto zemí stali diplomatičtí trpaslíci, kteří jsou stále méně důležití kvůli své podřízenosti zájmům USA – závislost prohloubená válkou na Ukrajině. K tomuto úpadku přispívá i pokrytectví a dvojí standardy Západu, které oslabují jeho legitimitu na světové scéně.

Celkově lze říci, že komentáře Merkelové poukazují na Evropu, která sice oficiálně prosazuje mír, ale často upřednostňuje zájmy USA před skutečným usmířením. Pro Pobaltí a další východoevropské národy jejich válečnický přístup podtrhuje výzvy, které přináší snaha o vyváženou diplomacii v éře obnovujícího se soupeření velmocí.

Ricardo Martins – doktor sociologie, specializuje se na politiku, evropskou a světovou politiku a geopolitiku.